Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - MOJE SESTRA



Úvodník: Kapitola I....a tyhle světy pořád srovnáváš, s obavou, že se ti nepodaří vytvořit alespoň to stejné, jako byl první domov....

Článek:

Jmenuji se Marcela a jsem studentka. Teď právě sedím na bílém nemocničním lůžku oddělení psychiatrie, a ztratila jsem pojem o čase.Vůbec si neuvědomuji,jak dlouho jsem ležela na jednotce intenzivní péče,kde hadičky, přístroje a láhve s nějakými tekutinami rozhodly, že přece jen budu žít, když jsem slyšela říkat lékaře, že můj stav je stabilizován a jsem už mimo nebezpečí života.

Jenomže hadičky a přístroje o mně nerozhodly. Ani lékaři. Já vím,kdo rozhodl o mém životě, a kdo chtěl,abych zůstala naživu, ale už nesmím o tom mluvit, abych se odtud dostala pryč. Jsem tady proto, že jsem jim to řekla, a oni se teď snaží všechno mi rozmluvit.Prý jsem posttraumatický psychopat trpící halucinacemi - jak mi napsali do papírů.
Trpím halucinacemi snad proto, že znám svého zachránce,nebo proto, že teď už vím,že mezi nebem a zemí existuje život,o němž nemáme ani tušení, a mrtví nejsou mrtví tak,jak si myslíme?

Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh, ať už mu uvěříte,nebo ne.


I.
Bylo to třicátého listopadu. V tomhle studeném,deštivém a nepřívětivém dnu jsem lenošila na válendě - a jak to občas dělávám -listovala jsem v albu a probírala jsem se i hromádkami momentek,které jsem vyndavala z obálek. Staré i novější fotografie - můj domov.Já jako miminko, jako batole, jako školačka - moje dětství, moje dospívání,náš dům,náš pes, naše zahrada - moji rodiče. Často jsem přemýšlela,proč s tím necítím téměř žádnou sounáležitost,jako bych byla pryč už mnoho let. Ani vzpomínky nad fotografiemi to nezměnily, dokonce jsem mnohdy měla pocit,že jsou na nic cizí lidé. Byly i chvíle, kdy mne přepadla obrovská lítost, že už se svým domovem nedokážu najít citovou spojitost,ale pokud jsem pociťovala stesk,nepatřil ničemu určitému - byl to jen stesk. Ve skutečnosti jsem byla z domova teprve pár let,ale každý den se děla řada věcí,a každý z těch dnů mne od vzpomínek na dětství a mládí více vzdaloval. Nejhorší ze všech mých pocitů byl,že už dávno žiji ve vzduchoprázdnu a nikam nepatřím, a ačkoliv mám tady hodně přátel,všichni odjížděli kamsi "domů" a ve dnech, kdy byli pryč, jsem byla zoufale sama.

Ten poslední listopadový den mi naopak vadilo, že nejsem sama, a že Běta - moje spolubydlící - pobíhá sem a tam, že tady řve radio, že se do toho na mně mluví, a že nemohu být se svými vzpomínkami v tichu. Měla přede mnou náskok, protože všechny zkoušky za semestr měla hotové, zatímco já si musím dvě zopakovat, a pořád se nedokážu plně soustředit na to, co nezvládám.Nezáviděla jsem jí zábavu, na kterou se chystala, zkoušela si oblečení a snažila se vypadat co nejkrásněji. Nezáviděla jsem jí ani větší úspěšnost ve škole, a že asi bude úspěšnější i v životě. Bez ní bych nezaplatila pronajatou garsonku, musela bych bydlet na koleji, a i tam bych měla problémy s penězi. Nezáviděla jsem jí ani to,že každý víkend jezdila domů k rodičům, na které se těšila, a zpátky se vracela opatřená penězi a jídlem skoro na celý týden, zatímco já jsem celé dva dny zůstávala sama se svými pocity že nikam nepatřím,i když mám kdesi také domov, a vím, že můj postoj k němu možná není správný.

Člověk by měl mít kam se vracet - nejlépe tam,kde byl odjakživa doma,kde najde všechno na svém místě, kde dostane najíst a ví, že ho tam mají rádi za všech okolností,i když není krásný, chytrý,dokonalý, ani úspěšný.Kde spí ve své posteli, ve které kdysi před usnutím spřádal své první dětské představy o dospěláctví. V tom úžasném, ale anonymním světě,který si v dětství všelijak představujeme a vysníváme, pokud tě nevyužívají, na tebe přinejmenším úplně kašlou,ale ne každý na to přijde hned. Vždycky hodně záleží na tom,jak tě svět přijme. Od začátku se snažíš vytvořit si v něm druhý domov,který by byl jen pro tebe a pro ty, kteří k tobě budou časem patřit, a tyhle světy pořád srovnáváš, s obavou, že se ti nepodaří vytvořit alespoň to stejné, jako byl první domov a kde se cítí šťastný snad každý alespoň v dětství, kdy ještě nikomu není dáno přemýšlet nad tím, jestli ho právě takový život naplňuje.


10.12.2013 - Dagmar Hermannová