Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - MOJE SESTRA V



Úvodník: kapitola V....Musím odtud - a vím přesně,co udělám.

Článek:


"Vy živí...dělíte smrt na lehkou a těžkou?" Odstrčila mně. "Co si pod tím představujete? Taky jsem myslela,že prostě usnu ve svých nejkrásnějších šatech.Aby na mně nikdy nezapoměl. A pak jsem najednou cítila,jakoby nějaká ruka projela mými ústy a trhala mi plíce. Dávila jsem se, zvedal se mi žaludek,něco mi surově bralo život,a já jsem ho najednou nechtěla dát.Také tam bylo nablízku okno, a já jsem vstala, že ho otevřu - ale nestihla jsem to! Našli mně ležet na zemi, a už jsem nebyla mezi vámi, když jsem je slyšela křičet- a křičeli a křičeli. Nikdy na mně nezapoměli,ani jeden. Nedovolila jsem jim to!"

"Ne. Nezapoměli, a on možná umřel, aby mohl být s tebou,protože mu nic nebylo, na nic si nestěžoval, ale lékař říkal, že to bylo srdce. A ona tě nosí sebou pořád, a vzpomínku na tebe si ponese až do úplného konce."

"Tvoje smrt...za chvíli...bude lehká,Marci."
Vymrštila jsem se. "Smrt? Co to žvaníš? Jaká smrt? Nejsem jako ty, a vždycky mám dost sil, abych"...

"Nemáš!" přerušila mně. "Nemáš - a jestli ano, tak schválně -vidíš ten velký popelník tady na stolku? Vem ho, a ze všech sil ho hoď proti oknu. Máš přece zlost -ne? Hoď popelník, rozbij to okno - a pak se budeme spolu dál bavit o síle!"

Zvedla jsem skleněný popelník, a mrštila jsem jím směrem do okna. Rána byla ohlušující - okenní tabule praskla a vysypala se,popelník proletěl až na chodník,kde dopadl k nohám nějakého muže a rozbil se na tisíc kusů.

"Který magor hází z okna popelníky?" slyšela jsem ho nadávat, "mohlo mně to zabít!" Vběhl do domu a hulákal,jaký zfetovanec bydlí ve druhém patře a co se tam děje?

"Ale - nějaké holky -studentky"...a kroky několika lidí běžely hned nahoru.

"To je divný, mají pootevřené dveře a je tam tma!"

Dveře garsonky se rozletěly dokořán, a někdo rozsvítil světlo.
"Slečno! Slečno - proberte se!" někdo mnou třásl. To bylo všechno.

"No konečně" -řekla paní v bílém, když jsem otevřela oči na kyslíkové bomby,hadičky,přístroje a láhve s nějakými tekutinami nad mou hlavou. Ale když se pak rozhodli, že už jim mohu říci co se stalo, nevěřili mi.

"To rozbité okno ti zachránilo život -víš to?" řekla paní v bílém mateřsky. "Co tě k tomu vedlo?"

"Ona to chtěla ... abych hodila tím popelníkem, jestli prý mám dost síly."

Mateřská doktorka rozhodla, že ještě nejsem při smyslech,a pak jsem byla převezena sem na psychiatrii,aby si tady poradili s mými smysly lépe.Ale nechtějí ani slyšet o mé sestře. Zavolali i Bětu, která v garsonce našla fotky rozházené kolem mé válendy a rozbité okno, a nechápala vůbec nic. Slyšela jsem ji,jak říká,že moje sestra spáchala sebevraždu když jsem byla ještě dítě,otec mi umřel,a já nejezdím domů ani na víkendy. Na to mínili, že si sebou nesu celoživotní trauma,bůhví co jsem zažila, a teď trpím nejen smyslovými, ale i vizuálními halucinacem.

"Jsi fakt cvok" - upřesnila později tuhle diagnozu Běta, když za mnou přišla. "Byla jsi při smyslech, když nám ten chlápek říkal,že k těmhle kamnům se musí větrat,protože spotřebovávají ve vyhřívaném prostoru kyslík? V tom našem krcálku stačí málo, a jsme bez vzduchu! Chyběla jsi ve škole,když do nás při fyzice hustili, že hoření je proces, který spotřebovává vzduch? Asi nemůžeš zůstávat bez dozoru -jak malej harant!"
Chápala jsem ji. Musela chlácholit vzteklého majitele garsonky, a nechat zasklít okno, musela policajtům vysvětlovat problém, který vlastně problémem nebyl, a i tam se prý přetřásala sebevražda v naší rodině -jestli tu nejsou souvislosti.

"Blbost!" rozčílila jsem se. "Žádný souvislosti! Uznávám, že jsem zapoměla větrat, a uznávám, že máš právo mi nadávat,ale proč nikdo nechcete slyšet, že u mně byla? Viděla jsem ji živou tak,jako teď vidím tebe,seděla u mně na posteli, a pak chtěla, abych rozbila to okno! Nebýt jí,už bys neměla komu nadávat - a kdo podle tebe pootevřel dveře? Ty tvrdíš, že jsi za sebou zabouchla, já jsem neslezla z postele vůbec - tak kdo? A taky...teď už vím, proč to tenkrát udělala, a logicky to do sebe zapadá. Jak bych to jinak věděla?"

Jediná moje kamarádka na mně koukala jako na příšeru z filmu.
"Vem si prášek" řekla mi, a doktorce řekla, že je to pořád stejný.

Já vím. Halucinace.Už je mi to fuk.Odkývám a podepíšu tady co budou chtít a pryč! Musím odsud! Už je mi jasná ta část mého života, která mi jasná nebyla a nechtěla jsem o tom ani přemýšlet. Mojí matce je teď šedesát, a v baráku se zahradou je sama....a jestli mi vždycky připadalo, že nedovede mít z ničeho radost...byla bych roztomilá já,kdyby mi odešel manžel a nechal mi na krku dvě děti? Tvářila bych se radostně, kdybych tak hrozným způsobem přišla o dceru, a umřel by mi druhý manžel? Bylo by mi veselo,kdyby mi odešel syn, a pak i další - poslední dcera? Zůstal jí jen pes. Musím odtud - a vím přesně co udělám. Pojedu domů ke svý mámě, a budu jezdit domů každý týden, a budeme se na sebe těšit.

A za poslední peníze, které u sebe mám, koupím - ne jednu červenou růži, ale celou kytici růží, a odnesu ji na hrob, kde odpočívá - moje sestra.



16.12.2013 - Dagmar Hermannová