Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Stíny
Úvodník: ***
Článek: „Nesmím se bát,“ zašeptala a sklopila oči, aby v nich neviděl stín hanby.
„Každý se někdy bojí…,“ začal nejistě.
„Možná. Ale já nesmím,“ zopakovala.
Pohladil ji po vlasech. „Tady se není čeho bát.“ Závěsy propouštěly tenké nitky světel nočního velkoměsta. Z dálky doléhalo chrčení motoru auta.
Polibek na čelo. „Spi už.“ Klapnutí dveří.
Přitáhla peřinu až těsně pod bradu. Nesmí. Není čeho. Není koho. Není důvod.
Přišlo jí, že každý úder srdce otřásá celým pokojem. Že každý tichý nádech je uragánem.
Vteřinová ručička odklapávala pravidelný rytmus.
Nespala.
Nemohla.
Do duše se pomalu vkrádal strach.
Nasucho polkla. Představila si rozkvetlou louku půlenou idylickým potůčkem. Rodiče, jak se na ni smějí. Kamarády ze školy, jak běhají okolo.
Nepomohlo to. Připadala si, jako by se dívala na televizi, zatímco jí za zády stojí vrah. Násilím přitlačila víčka k sobě. Usni…
Někde venku srdceryvně zavřeštěla kočka.
„Nesmím se bát.“
Nesmím. Nesmím. Ne-smím.
Dech se zrychlil, všechny smysly jakoby zaostřily na nespatřené nebezpečí. Zatočila se jí hlava.
Po nedaleké ulici klapaly podpatky, v přízemí domu někdo rovnal příbory do šuplíku, nad střechou přeletěl s tichým šustěním křídel pták a v kanálu rachotili potkani.
„Nesmím se bát.“
O tři patra níž si povídal mladý páreček, kočka vyšplhala na strom a na zem se neslyšně sneslo pět listů. Slyšela dopadnout každý z nich. Chtěla vstát a roztáhnout závěsy. Chtěla vidět osvětlený svět za oknem. Vědět, že tam stále je, stejně hmotný, stejně reálný.
„Nesmím se bát.“
Oklepala se zimou. Chtěla pohnout nohama, ale nešlo to.
A pak je uviděla. Stáli mezi zlatavými vlákny teplého světla. Stíny na kraji viditelnosti.
„Nebojím se,“ zašeptala beznadějně. Věděla, že lže. Bála se jich. Vždycky se jich bála.
Lžeš.
„Ne!“ vzepřela se. Zdálo se jí, že se čas zpomalil. Každý úder srdce trval nekonečně dlouho. Sklouzla z postele. Tři kroky k oknu, uchopí závěsy a místnost naplní světlo lamp zvenčí.
Jeden.
Druhý.
Měla pocit, že se jí kolena podlomí pod neskutečnou tíhou. Že se zadáví. Že třetí krok neudělá.
Třetí.
Poprvé se na ně podívala zblízka. Usmívali se. Mile. Něžně. Láskyplně? Zaskočilo ji to. Nikdy předtím neviděla jejich tvář. Ruku automaticky natáhla k těžkým závěsům.
Sledovali ji s tichým pobavením.
Nebojíš se.
„Nebojím se,“ přikývla.
Tančili kolem ní v ladném reji barev i těl. Sáhla po látce. Prsty prošly skrz.
Překvapeně se otočila.
„Nebojím se,“ vydechla a sledovala, jak se nevědomky poddává té opojné hudbě, která se vkrádá do hlavy. Tančila s nimi. Tanec mezi jako žiletky ostrými paprsky světla.
Tanec těch, kteří se již nepotřebují bát.
ikonka:www.learnnc.org
14.03.2014 - Michaela Wilhelmová