Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Skrytá tvář dějin od Jana Bauera



Úvodník: Hluboký nádech, letmé podrbání ve vlasech a výrazné uff. Tak by se dal v krátkosti popsat počátek psaní této recenze. Zbytek bude v dobré náladě alespoň z části neutrální. Co skrývají dějiny mělo zůstat v podání autora snad raději ještě nějaký čas skryto.

Článek:
Čtenář, který se rozhodne uchopit tuto knihu a přečíst ji, by si měl uvědomit několik věcí, než tak učiní. Je historií z větší části netknutý nebo se o ni dlouhodobě zajímá? To je jedna pomyslná otázka. Druhá je ta, co od knihy očekává. Jestli je hlavním důvodem to, že se chce dozvědět řekněme cokoliv historicky pikantního, k čemuž název láká nebo něco víc mimo školní osnovy. S rizikem, že školní osnovy se také mění a některé rádo by novinky a tajnosti jsou dnes již vcelku známé, např. řešíme se záhadou v srdci, jak to, že Perchta nemusela být tou onou "bílou Perchtou".

Chce to trochu nadhled a střízlivý přístup jak k dějinám, tak i k této knize. Přemýšlet nad historií je moc dobře. Nejhorší jsou jednotná dogmata, která se ale v průběhu let stávají součástí dějin. Přemýšlet a nazvat svůj výsledek "Skrytá tvář" už ale dává na svého tvůrce určité požadavky. Zároveň vcelku odvážné tvrzení nakladatelství v upoutávce, že se jedná již o sedmý titul autora z řady, by předpokládalo určitý posun. Někdy je kvalita více než kvantita, říkávali staří lidé a měli pravdu. Slabina této knihy. 

Od autora takového množství knih bych předpokládala hlubší znalosti historických témat. Pokud je zjednodušení textu záměr, aby text byl přístupnější pro čtenáře, je tento počin dost nešťastný. Místy je pro znalce dějin kniha opravdu nezajimavá, někdy až na hranici bulváru. Jako oddechová literatura však koketuje s tématy, které by měly bulvár opustit a nebo ukázat, že je důležité o historii přemýšlet, ale ne zacházením do extremních názorů a spekulací. Sice tím autor zaujme, potom už je však na hranici beletrie, a ne literatury faktu, jak je velmi často Jan Bauer představován.
Snad by bylo příjemnější načrtnout dvě nebo tři možnosti v příběhu a hledat pro ně historické podklady, než zabíhat do všech možných vysvětlení, které jsou v některých případech velmi násilně spojovány. Výsledkem tak není vlastně nic, pouze spekulace a další pochybnosti.

Knihu si lze přečíst, každý má jiný vkus a možná někomu sedne, přesto je to jedna z mnoha, nic výrazného, ani to, co by stálo za zařazení na čestné místo do vlastní knihovny.

Jan Bauer: narodil se roku 1945 v Jihlavě, český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Napsal několik desítek knih, většinou detektivky.
V poslední době se především věnuje české historii. 


&Sumavský poustevník špionem?

"Jistě si řeknete, že takový asketa je přímo vzorem ctnosti. Kdo tedy zavinil jeho špatnou pověst? Kupodivu především slavný historik František Palacký. V souvislosti s druhým tažením císaře Jindřicha III. do Čech proti knížeti Břetislavovi I., které mělo být odvetou za porážku u Domažlic roku 1040, píše: „Naučením bezpochyby Vintířovým (an na &Sumavě již po třicet let poustevničiv, všecky její prosmyky znal a stezky sám na mnoha místech byl zakládal), vojsko Jindřichovo překročilo tenkráte hranice české na jižnějším než vloni místě, kde jich méně pilně ostříháno; i obšedši tudíž opevněná Čechův stanoviště, dostalo se beze vší ztráty dovnitř země.“

Palacký se domníval, že Jindřich pronikl pohraničními hvozdy někde u šumavských Stachů. Ve skutečnosti vstoupil do Čech zřejmě až kdesi u Chebu. Sem to ovšem měl pětaosmdesátiletý Vintíř poněkud z ruky a asi těžko mohl dělat císaři průvodce. Jenže pomluva, která nemá žádné opodstatnění, se s šumavským poustevníkem nezaslouženě táhne dál a ještě dnes se o něm jako o „německém vyzvědači“ můžete dočíst v leckteré turistické příručce. Ani český kníže Břetislav I. o žádné zradě nic nevěděl. Jinak by Vintíře nedal pohřbít v břevnovském klášteře s úctou hodnou významného světce.

(ukázka z textu)




Skrytá tvář českých dějin
Mýty a realita osudových okamžiků
Autor: Jan Bauer
nakladatelství ČAS, 2014






29.04.2014 - Veronika Švarcová