Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Minuty strachu
Úvodník: "Na silnici jsme průstřelnej terč.Třeba někdo číhá zrovna za tamhletím stromem,my o něm nevíme, ale on o nás jo".
Článek:
Celou dobu chůze kolem dlouhé zdi věznice jsem pozorovala sluneční paprsky,které vytvářely na krémové zdi kmitající se obrazce jako jednobarevný kaleidoskop.Pak jsem zaslechla zvuk přijíždějícího kola,a už tu byla Marie v celé své natěšené kráse,s batohem na zádech,a soustředěným odhodláním v očích.Náš nerozlučný kamarádský vztah fungoval tak,že jsem se spíše podřizovala jejim nápadům,protože byla impulzivní a měla smysl pro ukázněnou romantiku jako já,ale byla odvážnější.Ani nezastavila,jen přibrzdila a řekla "ahoj tak jedem - ne?" a pokračovaly jsme dolů k řece,ven z města.V serpentinách kolem řeky nebylo možné soustředit se na jiné věci než na silnici,ale potom na rovince jsem najela vedle ní a zeptala jsem se, kam se jede.
"Třeba do paďous" řekla Marie,"jen když vypadnem z tohohle blbákova."
Nejspíš ráno absolvovala slovní potyčku se svou starostlivou maminkou.Určitě chtěla vědět,proč si balí tak velký batoh a proč pojede do školy na kole.Jen kvůli Marii pracovala až od desíti,aby jí mohla ráno udělat snídani a zabalit svačinu.Marie měla oba rodiče a zkrátka - všechno měla jinak než já.Když jsem vstávala do školy já,byla moje máma už v práci,nesnídala jsem a byla jsem líná dělat si svačinu,ale měla jsem více volnosti.Nikdo se nezajímal co si beru na sebe a jestli se to hodí,nikdo neměl péči,abych byla oblečena teple kdyby bylo chladno nebo pršelo,nikdo mi nepřitahoval šálu ke krku a neupravoval účes.Marie mi záviděla volnost a já jsem jí záviděla domácí péči,ale nedávaly jsme to najevo.Jen když třeba byla naštvaná, že jí "mamka"zase neschválila blůzu a musela se převléknout,utěšovala jsem jí,co bych za to dala,kdyby někdo kritizoval moje oblečení.
Na zásadní věci jsme měly názor stejný.Například,že škola se dá přežít nepřetržitě jen přes zimu,ale jak začne slunce nabývat na síle a svítí nám do oken,je setrvávání ve škole trýznivé.Studium jsme si proto občas vylepšovaly jiným programem,který jsme financovaly z peněz na obědy.Také na tenhle jarní výlet jsme měly našetřené peníze za obědy na dva měsíce,a cítily jsme se finančně zabezpečené.
Asi po půlhodině jsme najely na lesní cestu vedoucí k malé mýtince, kde jsme snědly svačinu.Bylo nádherně.Kolem voněl les,a naši ukradenou volnost jsme vdechovaly s rozkošnou představou,jak by bylo skvělé,kdybychom byly volné pořád,jako američtí desperáti z časů westernů realizovaných v oblíbené country...."tak pozdrav ty jedle a tornu si sbal,a pak zhoupni se v sedle a jede se dál"...
Celé dny v sedle,v noci spát pod širákem vedle malého ohníčku na věčné cestě,která nevede žádným určitým směrem,a k žádnému cíli.Každý den zažít nová dobrodružství,nemuset se nikomu zpovídat a nikam se vracet.Tento americký sen,jen s použitím kola namísto koně,jsme si splňovaly na naší cestě,která také nevedla žádným určitým směrem a za žádným cílem...
"Kam jedem Marie?" zeptala jsem se, když jsme dopily čaj.
"Viděla bych dopoledne na nějakým exotickým koupališti.Dáme si tam luxusní oběd namísto věčné bramboračky, a zpátečku bych viděla nejdřív kolem páté" naznačila Marie průběh romantického dne.Užijem si ho,a při představě,že naši méně odvážní spolužáci a spolužačky sedí teď v lavicích třídy protivného gymplu,užijem si ho ještě víc.Když jsme se vrátily z lesa na silnici,byla už prohřátá sluncem a začalo být horko.Vyhouply jsme se zase "do sedla" a jely jsme dál v rytmu country.." cinkání třmenů i prach co polykám"...
Polykaly jsme horký prach, a naše kola cinkala směrem k jihu. Jízda byla nekonečná. V jedné vsi jsme zašly do hospody na limču. Proti horku venku tam bylo příjemně - ale někde se musela stát chyba, protože už bylo hodně po poledni, a exotické koupaliště pořád nikde. Z koupání nebude nejspíš nic a z luxusního oběda taky ne.Pak se slunce zatáhlo odpoledním oparem a bylo víc než jasné,že ze zpátečky v naplánovaném čase nebude taky nic.Byly jsme na konci svých fyzických sil a bylo nám už jedno,kde klesnem z kola a kde si na noc rozděláme ohníček, ale měly jsme štěstí,protože z kola jsme klesly jen pár metrů od vesnické hospody s okny ozdobenými červenými pelargoniemi.Bylo tam prázdno a paní hostinská,přívětivá jako Mariina maminka, měla péči,a přinesla nám jídlo s otázkou, co hodláme podniknout dál.Rovnou nám nabídla, že můžeme přespat v"alkovně" -malé místnosti přes chodbu,kde prý je postel a skříň.
Snášel se soumrak,když jsme stály před nečekaným rozhodováním,a ocenily jsme preventivní nápad oznámit doma každá,že bude spát u té druhé.Nikdo nás nebude shánět a my ráno pojedeme v pohodě domů.Dozvěděly jsme se,že jsme asi čtyři kilometry od města. Nechaly jsme si v alkovně batohy a zamířily do města užít si večer. Dojely jsme na náměstí plné světel a lidí,ale bez inspirace k nějaké aktivitě.Bloumajíc po náměstí,prohlížely jsme si nasvícené výlohy obchodů, a pak jsme zahlédly plakát kina,z něhož na nás koukal naježený pes a nějaký chlápek s pistolí.Titulek prozrazoval,že příšera je "pes Baskerwillský" a chlápek je Sherlock Holmes s doktorem Watsonem.A jde se do kina! Vedle kina byla cukrárna,kam jsme si skočily na zmrzlinu.
"Ahoj holky!" přisedli si k nám místní mládenci a ptali se,co zamýšlíme s načatým večerem.
"Jdem na psa" informovala Marie."Už máme lístky."
"Hm -to je blbý" řekl jeden."A co takhle vykašlat se na kino a jít někam společně?" navrhl.
"A to by bylo jako -kam?" zeptala jsem se.
Pak jsme se pochlubily, že jsme přijely z velké dálky na kolech, spát budeme někde tamhle tím směrem - ukázaly jsme ven z města -a psa nevyměníme za nic jiného.Mládence jsme zanechaly osudu,kola jsme přikurtovaly ke stojanu před kinem a přesunuly jsme se na podívanou plnou tajůplné hrůzy,mrtvol a záhadného děsu, umocňovaného psím vytím tak příšerným, že nad tím vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.Bažiny, rákosí,bezcitný vrah -levoboček zámeckého pána a jeho krásná, mravně zpustlá dcera, která -svádějíc zámecké aristokraty - zaváděla je přímo do zubů strašného psa. Konečně se utopila v bažinách, v hledišti se rozsvítilo,a hrůza se rozptýlila.Diváci hlučeli a odcházeli do svých přívětivých domovů, a my k našemu -někde tamhle - čtyři kilometry jízdy tmou. Odvázaly jsme kola, naskočily do sedla...a po pár metrech zadní kolo mého bicyklu zaskřípalo,spadla jsem, nasedla znovu, a všimla jsem si, že Marie přede mnou stojí. Měly jsme prázdná zadní kola. Mizerové!
Málem jsme brečely.Bylo deset hodin večer,všude zavřeno a tma jako v ranci,a jediným řešením bylo jít pěšky. Za námi byla strašná podívaná plná psího vytí,a před námi byla cesta z civilizovaného světa přímo do černé, neznámé hrůzy. Dokud nás po ní provázely zvuky města, byly jsme v pohodě.Teprve když skončila světla pouličního osvětlení,mijely jsme domky na předměstí s okny osvětlenými tu a tam jen modrými záblesky televizních obrazovek a pak skončilo i to, před námi byla už jen pustá silnice a svit měsíce,slyšely jsme zvuky vlastních kroků a šustot kol -nastalo pravé drama.Neodvážily jsme se ani promluvit.Jen jsme šeptaly a rozhlížely se, jestli nás cestou někdo nesleduje, třeba ti mizerové, kteří nám vypustili kola. &Sly jsme za sebou, protože nic nezaručovalo,že po úzké silnici nepojede v noci nějaké auto. Stíny u silnice, které vrhaly stromy a keře, vypadaly zlověstně.Kdyby na nás někdo číhal,sáhl by po té,která jde vzadu -to bylo jasné. Každou chvíli jsme zůstaly stát, a poslouchaly jsme znepokojivé zvuky z trávy... panebože my jsme ale! Může to být pták,ježek, cokoliv.
"A taky pes!" strašila Marie.
"Jo - a přímo ten baskerwillskej" snažila jsem se devalvovat hrůzu,kterou jsme pociťovaly tím intenzivněji, čím blíže jsme byly k lesu,který se táhl po obou stranách silnice.Mezi stromy jsme dokonce zahlédly nějaké podezřele vypadající louže -jasně že bažiny - a nablízku zaštěkal pes!
"Představ si tady spát" zauvažovala jsem nahlas o nespoutaném životě desperátů.
"Náhodou -zrovna teď by to bylo lepší," řekla Marie. "Na silnici jsme průstřelnej terč.Třeba někdo číhá zrovna za tamhletím stromem. My o něm nevíme, ale on o nás jo."
"Myslíš,kdybychom někde v lese zalehly,byly bychom míň průstřelné? Ten někdo by si počkal až usnem. A rozdělávat oheň?"
"Oheň ne.Zalezly bychom do mlází,zahrabaly se do lupení a byly zticha jako myšky. U ruky připravenej klacek -kdyby něco!"
"Tak -to vidím v duchu v živých barvách" zakončila jsem úvahu o případném noclehu v mlází, a šly jsme ještě rychleji,abychom byly co nejdřív v bezpečné železné posteli.
"Ty - Marie - jdeme dobře? Nějak se mi to nezdá."
Pocit, že možná bloudíme,mi zježil vlasy hrůzou.Cesta do města nám trvala sotva dvacet minut, a teď už jsme šly nejméně hodinu a nic. Ani náznak vesnice, jen les.
"To neříkej ani ve srandě!" vztekala se Marie."Přijely jsme zleva, doleva jdem, a pod tímhle kopcem už je určitě naše vesnice."
Naštěstí byla. Ztemnělá vesnice sice vypadá jako všechny vesnice na světě, a rozštěkalo se víc psů, ale světýlko za červenými pelargoniemi se nedalo přehlédnout.I když bylo určitě dost po půlnoci,bylo odemčeno. Postavily jsme kola do nějaké chodby a šly jsme do alkovny. Na železné posteli vonělo levandulí čisté povlečení,jinak tam byla už jen skříň a pod oknem psací stůl s židlí, -ale - i takhle nějak může vypadat ráj! Pod voňavou duchnu jsme zalezly jen ve spodním prádle,a každým centimetrem mozku nám probíhala obrovská úleva,že nebezpečí zůstalo za dveřmi.
Přesně - kroky za dveřmi se totiž nedaly přeslechnout. Alkovna byla v přízemí a naše dveře v horní části prosklenné byly odemčené.Něco vrzlo, plíživé kroky mířily rovnou k nim a za sklem se objevila hlava.Byly jsme hrůzou polomrtvé. Litovala jsem, že mne nenapadlo před dveře zatáhnout psací stůl.Pozdě! Už se otevíraly.
Ten kdo vešel,nás v posteli vidět nemohl,protože jsme byly ve tmě, zatímco on se pohyboval ve světle měsíce,a my jsme sledovaly každé jeho hnutí. Nevypadal, že by se byl rozhlížel, nebo něco hledal.Chvíli postál u psacího stolu, podrbal se za uchem, a začal se svlékat. Na židli odkládal kusy oblečení. Možná je to jeden z těch mizerů z cukrárny.Peřinu jsme si držely křečovitě u krku.Mizera z cukrárny si sundal triko a kalhoty až na slipy,stáhl si ponožky, podrbal se i za druhým uchem a šel k posteli. Vzal za peřinu,a v okamžiku,kdy jsme chtěly zakřičet,začal řvát on. Nahý jak byl, se rozběhl ke dveřím a pryč - a pak už bylo ticho. Svítil jen měsíc,a ráno to vypadalo, že se nám vše jen zdálo, na židli nebylo žádné oblečení, a nic, co by svědčilo pro noční návštěvu. Ale i naše kola z chodby zmizela.
V lokále byla připravená snídaně.
"Tak co -děvčata - nebály jste se tady v noci?" zdravila nás paní hostinská.
Vysvětlily jsme poruchu kol, a že jeden z těch mizerů nás pronásledoval až sem.
"Ten mizera vám právě dává kola do pořádku" řekla,a ukázala na dvůr,kde nějaký mládenec naše kola pumpoval.Byl to její syn, který v alkovně spává když přijde z diskotéky. Nestihla mu říci,že jeho postel bude tuto noc obsazena, a on byl tak vystrašený,že určitě hned tak nikam v noci nepůjde. Byl prý to šok, najít v noci ve své posteli dvě nahé holky.
Paní hostinská odmítla od nás vzít peníze za večeři,nocleh i snídani,kola byla v pořádku, řekly jsme "ahoj" a po deseti minutách jsme byly zase na silnici dle desperátské písně ..."a obhlídni kraj - tvůj voňavej ráj"...
Ano! Určitě si ho obhlídnu - až tam budem! Můj voňavej ráj je totiž tam. V tom blbákově, u stolu nad talířem s obyčejnou bramboračkou, rybník pod zahradou je to nejexotičtější koupání na světě, a moje máma je filmová hvězda. Ve škole budu zítra sedět už ráno v šest, a protože Marie byla celou dobu úplně zticha, určitě si myslela totéž.
Bylo nám šestnáct, když jsme poznaly,že strach v reálu je jiný než strach z pohádek, a lze z něj i vyvodit pro sebe důsledky. Jenže v životě to funguje i tak,že sotva jeden strach skončí, nastoupí jiný,a může se změnit i v chronický, jestliže se usadí v podvědomí,kde je pak už pořád. Zlo se nejspíš strachem sytí,protože neustále pečuje, abychom se něčeho báli, a jsou i hrůzy, vedle nichž mi zježený pes Baskerwillský připadá jako přítulný pudlík s růžovou pentlí kolem krku.
Ostatně -jeden strach, ze kterého určitě už nevyvodím důsledky žádné,mám pořád před sebou - ten poslední.
05.05.2014 - Dagmar Hermannová