Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Dr. Bolíto a jeho anglický původce



Úvodník: Anglický spisovatel Hugh Walpole (1884-1941) byl poutavý vypravěč a kdysi autor zajímavého úvodu k desátému vydání jedné z biblí dětské literatury, Příběhů doktora Dolittla (1920) od Hugha Loftinga (1886-1947). Také v českých luzích kniha vyšla, poprvé roku 1925 v překladu Žofie Pohorecké a pod sáhodlouhým titulem Příběh doktora Málodělala, jenž jest kronikou neobyčejného života doma a překvapujících dobrodružství v cizích zemích. Doposud netištěno. Vypravuje Hugh Lofting. Ilustruje spisovatel. Všem dětem, dětem léty i dětem srdcem, připisuji tento příběh.

Článek:
Zmíněný Hugh Walpole (mj. autor mistrné hororové povídky Stříbrná maska) byl ve své předmluvě k Loftingovi víc než přátelský a hned úvodem sice pálí  kritika, ale jen obecná. Taková, co dá do zubů veškerému „přepsychologizovanému psaní o dětech", k němuž dospěla literatura po první světové válce, a právě proti tomu je Dolittle vyzdvižen jako dílo „skutečně pro malé děti. A psát pro děti je těžší, než psát o nich," chápe kritik správně. „To ví každý, kdo se o to někdy pokusil, a já jsem přesvědčen, že to zvládne jen ten, kdo si v názorech a cítění ponechal dost dětského.“

Svého jmenovce Hugha Loftinga pak Walpole dokonce označil za jediného důstojného nástupce Lewise Carrolla (1832-1898). „Dospělí se domnívají, že stačí, když užijí při psaní dětem dětskou řeč," píše Walpole. „Není většího omylu. Celá obrazotvornost autora musí být obrazotvorností dítěte!“ A má pravdu, vzpomeňme Foglara.
Krajně britsky působící Lofting žil kupodivu ve Spojených státech a jeho dílo je projevem sentimentální anglofilie. Přestěhoval se po první světové válce, za níž sloužil u irské gardy, ale v Americe se mu stýskalo. Přesto se nevrátil a dožil v kalifornské Topanze. Ať již ho Walpole jako přítele přeceňoval nebo ne, nejméně jedno má Lofting doopravdy společné s autorem Alenky: Splněnou touhu své dílo ilustrovat. Jeho svébytné obrázky byly převzaty také do prvního českého vydání. A jestliže byl Lewis Carroll s nejvyšší pravděpodobností autista, z rozmarných textů Hugha Loftinga vnímáme i jistou xenofobii, jakožto i dahlovský odpor k „rase“ dospělých. Navíc... Je-li titulní hrdina (zničehonic) políben ženou, musí se dle Loftingových slov „chechtat a rdít jako děvčátko“.

Nad knížkami o Dolittlovi se nám vybaví i dvě populární díla Jamese Alfreda Wighta Herriota (1916-1995) známá u nás pod společným titulem To by se zvěrolékaři stát nemělo (1970, 1972, česky poprvé 1978), ale vlastně je to zavádějící, neboť hrdina Hugha Loftinga není zvěrolékař, ale „normální" doktor. Lidí. Ke kterým ochladne. A v tom je vtip. Nějaký čas sice provozoval praxi, ale něco se stalo, ucukl a radši se naučil čtyřem stům osmadevadesáti řečem zvířat. I to bylo totiž pro tohoto gentlemana lepší, než denně konverzovat s lidskými pacienty. Asi jako by je pojednou uviděl Swiftovýma očima. Zmlkl, uzavřel se, ale zvířecí hatmatilky naopak zvládl důkladně. Až tolik, že ve zvířecích řečech začal psát i knihy.

Nechce se mu pracovat! dešifroval ovšem tuto vzpouru lid a něco na té selské pravdě bylo, takže se mi další český překlad Dolittlova příjmení Dobrodělal nezdá případný. Otázkou samozřejmě také může být, co vlastně podnítilo lékařovu a snad i Loftingovu nechuť k lidstvu, a odpověď zní, že právě zážitky ze zákopů války. A právě uvnitř nich také vysnil obdobu toho, co kladl do malovaných dopisů dětem i Tolkien. Rovněž Lofting odesílal svá poselství z války vlastním ratolestem, a ty pak v bezpečí domova a daleko od explozí šrapnelů slabikovaly: Doktor měl na starost stále víc zvířat. A stále méně lidí. Až mu zbyl jen prodavač masa pro kočky, a ten byl zase chudý a rozstonal se jenom vždycky o Vánocích.
Tento rapidní nedostatek pacientů, natož pak pacientek, však Dolittlea nehnětl a nepřekáží ani nám, vždyť autor líčí zvířata neobyčejně věrohodně. A přesto ne polidštěně, všiml si Walpole a mínil, že Lofting tím přístupem překonal i jinak vynikající knihu Žábákova dobrodružství (1908) Kennetha Grahama (1859-1932, v originále Vítr ve vrbách). Ano, a přebil ji právě oním rezolutním odmítnutím antropomorfizace a tím, že „božím tvorům“ nesebral charakteristické rysy a neochočoval. Nevídané? Snad. A přesto právě Dolittleovi jeho papoušice Polynésie i pere! Ale nejen to. Ona o něj vysloveně pečuje. Asi tak, jako by pták pečoval o holátko. Ale má při vší té péči i pevně dané místo, kam smí poodletět, a není tím pádem Dolittlem nijak znásilňována a on jí také ne. A ve spíži má králíky, v piánu bílé myšky („aby v sekretáři nenastydly"), v komoře chová veverku, ve sklepě ježka a každému tomuto druhu náleží zvláštní vchod do stejného domu. Sen dítěte? Určitě! Dokonce i myši měly malinký průkop do sklepa a v řadách tam trpělivě čekaly, až je přijde uzdravit, dočítáme se.

Doktor Dolittle se tedy svérázně specializoval a proslul mezi zvířaty veškerého světa, kterým byl „znám víc než obyvatelstvu Západní Anglie. A byl šťasten. Žil rád,“ ujišťuje nás vroucně Hugh Lofting.
Ale sám. A dodejme, že vbrzku i bez rodné sestry Sáry, která se radši vdala, než aby sdílela domek s velikánským krokodýlem a kachnou Kvakva, která doktorovi stele, se psem Jupíkem, opičákem Zizim (který mu vaří a opravuje věci), se sovou Huhú (vede účty) a seletem Chrochro, které nejen zahradničí, ale disponuje i „poetickými sklony“, takže například zplodilo verše „sejdeme se na hnojišti, až se měsíc spustí níž“.
Humor a poezii ovšem doplňuje v Loftingově podání chvilkově i značný patos a sentiment, a právě tyto kombinace udělaly z těch příběhů něco naprosto neopakovatelného. Na první knihu navázalo ještě tucet pokračování. A to: Cesty doktora Dolittla (1922, díl obdržel Cenu J. Newberryho), Pošta doktora Dolittla (1923), Cirkus doktora Dolittla (1924), ZOO doktora Dolittla (1925), Karavana doktora Dolittla (1926), Zahrada doktora Dolittla (1927), Doktor Dolittle na Měsíci (1928), Kniha prasátka Chrochro (1932), Návrat doktora Dolittla (1933), Doktor Dolittle a Utajené jezero (1948), Doktor Dolittle a zelený kanárek (1950) a Příhody doktora Dolittla z Loužovic nad Močálem (1952). Mezitím, roku 1930, vydal i neobyčejně zajímavý román Přítmí magie.
U literárních sérií kvalita často postupně upadá, ale tady ne. Loftingovy zvířecí knížky jsou spíš lepší a lepší a ty prostřední díly vůbec nejlepší. Po právu jsou za takové považovány i kritikou a je proto škoda, že na ně u nás nikdy nedošlo. A vraťme se do roku 1925, kdy se u nás Dolittle vynořil poprvé a kdy vyšel rovněž v Rusku, byť ne v původní podobě, ale jako vcelku zdařilý plagiát z pera Korněje Ivanoviče Čukovského (1882-1969) alias autora, který všechno měnil a měnil, až vyměnil. Alespoň v Loftingově knížce zacházel tak prakticky se vším. Příklady?

Krále černochů zhnětl dohromady s vůdcem pirátů Ben Alim v jednoho jediného loupežníka Barmaleje, kteréžto jméno později, už za velké vlastenecké války přiřkl i Hitlerovi v knize Udoláme Barmaleje (1943). Metoda přetavování „zlé, buržoazní literatury“ k potřebě nového sovětského zřízení nebyla jistěže v novodobém Rusku nijak neobvyklá a třeba i Alexej Nikolajevič Tolstoj (1882-1945) napsal Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství (1936, česky 1937, znovu 1959) dle Pinocchiových dobrodružství (1881) Carlo Collodiho (1826-1890) a Alexandr Volkov roku 1939 i poruštěnou verzi Baumovy knihy Čaroděj ze země Oz (1900) pod titulem Čaroděj ze Smaragdového města (roku 1939 měl premiéru i známý filmový muzikál podle původní knihy).
Volkov si přitom násilí opravdu nedělal, klidně vyškrtl celou úvodní kansaskou kapitolu a jinou si vymyslel. A zvyk obcházet takto autorská práva se v Rusku do jisté míry udržel i později, jak dokládá ještě tamní variace na Harry Pottera z pera Dmitrije Jemece, jehož Táni Grotter o poletující, udatně čarující sirotě poznamenané na tváři se okolo Moskvy prodalo hodně přes milion kusů (a vzápětí tam uspěla i parodie Porri Gatter). Ale k Loftingovi. Zatímco před válkou u nás aspoň začal vycházet, po ní už přišel jen zmíněný sovětský plagiát Doktor Bolíto. Aspoň že jej ilustroval Josef Lada (1946). Dotyčný překlad R. Novotné se objevil v reedici roku 1949 a další úpravu Čukovského úpravy vydala Ludmila Dušková v roce 1969. Na ni, pravda, vzpomínám rád – a ještě radši na ilustrace Evy &Salamounové (tenkrát ještě ne Natus-&Salamounové). V raném dětství vás něco podobného uhrane.
Reedici téhož překladu nazvanou Doktor zvířátek (1974) opentlil pro změnu svými kresbami Jaroslav Němeček, jinak autor Čtyřlístků. A v Rusku zatím vznikla i Čukovského krátká veršovaná verze, líčící pouze doktorovu pouť do Afriky za účelem vyléčení zvířat. Princip Loftingovy knihy je nicméně natolik nosný, že si i to nejdrastičtější zestručnění vždycky uchová půvab, a to ani nehovořím o přínosu obrázkového seriálu.
V časech ještě černobílé televize proběhla taky dnešním dětem už naprosto nevysvětlitelná éra promítání diapozitivů, a to právě i barevných. Jednalo se také o celé pásy s diapozitivy a stačilo jenom zatemnění, abyste mohli promítat na zeď, pokud jen možno bílou. Ano, tyto obrázky byly samozřejmě nehybné, a pro dítě přesto magické a fakticky postačující.
Vyprávěly se podle nich pohádky i ledacos dalšího, takže také příběhy doktora Bolíta. Na celuloidu vyšel tou formou roku 1961 a zase tolik nevadí, že vyhlíží jako pracovník Červeného kříže a zvířata léčí kdesi pod pyramidami.
Zážitkem se nám jako dětem stalo ovšem i uvedení Attenborouhgova muzikálu Doktor Dolittle (1967). Dva tisíce zvířat hraje! pěla tenkrát reklama v časopise Ohníček. Patnáct set lidských herců! Uslyšíte i čtrnáct písní. Ve vánočním vysílání mi to neuteklo a dodnes mám pocit, že mě snad nikdy žádná scéna nedojala víc, než když tři ústřední hrdinové (mladík, dívka a kluk) opouštějí v nitru obří ulity mořského hlemýždě „svého“ doktora, který dobrovolně zůstává mezi zvířaty. Utopíme se steskem v moři slzí, připadá chlapci a večer po shlédnutí onoho filmu jsem se taky choulil v „ulitě" pokrývky, brečel a snil, že jsem doktor Dolittle. Ve skutečnosti se jím ovšem stal šedesátiletý Rex Harrison (1908-1990), jen několik let po My Fair Lady (1964), a jednoznačně dokázal, že lze být hvězdou muzikálů a neumět přitom takřka zpívat. Za svou skvělou písničku Mluv na zvířata navíc převzal Oscara.

Doktor Dolittle však během století inspiroval kdekoho a dokonce dílo natolik odlišné, jakým je povídka Ptáci (1952) od Daphne du Maurier (1907-1989) je možná i odrazem působivé ptačí scény z kapitoly Čáry a kouzla, již si citlivá autorka vryla do duše někdy ve třinácti letech.
Ještě na něco jsem ale zapomněl. Na nejpodivuhodnější zvíře Loftingových knih. Na onu živou odměnu opic doktorovi, kterou převzal poté, co doléčil. Stal se jí úžasný „prapravnuk jednorožce" inspirovaný (v čase prvého vydání knihy čerstvým) objevem okapie. A jak že bylo jméno tohohle bájného tvora překládáno do češtiny?
Původně &Supsem-huptam. Lepší je ovšem Semtamkuk. Měl totiž dvě hlavy, každou na jednom konci těla, a minimálně jedna stále bděla. „Jsem tak plachý, že nesnesu, aby se na mě někdo díval,“ říká to stvoření. Pro Loftinga symptomatická věta. Semtamkuk vlastně nebyl nikdy nikým násilně polapen, ale na společnou domácnost s doktorem posléze kývl - a asi udělal dobře.
Nejnověji převedla první z Loftingových příběhů do češtiny Jarka Vrbová (2002) a pro detailisty vypíchnu, že přitom pozorně odstranila záměnu Karla II. za Karla I., ke které došlo v překladu z roku 1925.




07.08.2014 - Ivo Fencl