Ale od začátku. Svým příběhem Lilie (1934), první povídkou ze čtyř set, debutoval Bloch již v sedmnácti. Už od šestnácti si však dopisoval s Howardem Philipsem Lovecraftem (1890-1937). Stal se hbitě členem kroužku jeho obdivovatelů a kopíroval Mistrův styl. Někdy moc otrocky, to ke své vlastní škodě.

Bylo mu teprve dvacet, když Lovecraft předčasně zemřel na Brightovu nemoc, a shodou okolností odešel pár měsíců nato i Sir James Matthew Barrie (1860-1937), tvůrce Petra Pana. Psychopata a vraha Normana Batese z Psycha (1959) lze interpretovat i během srovnávání s tímto Barrieho chlapcem, který nikdy nechtěl vyrůst, což se mu i podařilo, ale jemuž matka naopak zůstala nedostupnou poté, co ji (doslova) uletěl.
Ale k Lovecraftovi. 

Ten totiž pobízel korespondenčně k psaní hotovou škálu dalších autorů, často pozdějších velikánů science fiction.ů Fritze Leibera, Henry Kuttnera i Raye Bradburyho. Pobízel jich spousty, avšak pouze jediného z nich, a to právě Roberta Alberta Blocha učinil i vlastním literárním hrdinou. Kde a kdy? ptáte se. V povídce Obcházející z temnot (1935) Blochovi dokonce připsané. Lovecraft sice pozměnil jméno svého mladého obdivovatele, nicméně jen málo. Maličko. Na Roberta Harrisona Blaka. Nu, a ve finále tohoto majstrštyku cituje i následující věty z údajného Blakeova (Blochova) deníku (údajně věty naprosto autentické): „Vidím to. Letí sem. Ten pekelný vítr, ta titánská modročerná křídla. Yog-Sothothe, zachraň mne! To jeho trojlaločné planoucí oko!“

Jen o pár řádků výš přitom zůstává zakleta skutečná Blochova tehdejší adresa: Milwauke, Wisconsin, East Knapp Street 620.

Milé? Pro Blocha nepochybně. Ach, jak as hořelo jeho srdce (byť ne na stole), ó, jakou fantazií nejspíš plál jeho mozek. A jakou mu asi bylo ctí, když náhle pomyslně umřel perem svého vlastního guru!

Smrt naštěstí bral jen co žertovnou odplatu a požádal o svolení, aby Howarda Phillipse směl též odpravit. Lovecraft svolil, podepsal se na to a za pravost oné parafy se bohorovně zaručil sám jeho mytický arabský filozof Abdul Alhazred. „Ano!“ čteme dodnes. “Smíte mě zobrazit, zavraždit, zničit, zohavit, proměnit, anebo se mnou naložit jakkoli zle!“ Tak to stojí v písemném povolení a Lovecraft byl samozřejmě i svébytný humorista a výstředník.

Jakbysmet Robert Bloch. Nelenil. Psal, až sepsal upíří příběh &Sourající se z hvězd. Hle o čem pojednává. Starý dobrý Lovecraft je zde takříkajíc odborně vysrknut, až skoro jak ústřice. Brzy nato bohužel odešel do jiných světů i doopravdy. Ani to však „zběsilému“ Blochovi nestačilo, i publikuje posléze pastiš Stín z kostelní věže (1950), jenž je regulérním a přímým pokračováním Lovecraftovy povídky o Blakeovi (Blochovi), ve kterém se Lovecraftův náhlý skon objasní. A to jak?

Samozřejmě co vražda. Úkladná. Titulní entita Stínu z kostelní věže je však navíc odhalena i jako příčina vynalezení atomové a vodíkové pumy, načež (v románu Podivný věk, 1978) Bloch celé Lovecraftovo dílo vylíčil jako vysoce oprávněné varováním lidstvu před bytostmi, které se už blíží a vbrzku s námi brutálně skoncují, howgh!

Předtím i potom ovšem Bloch psal i příběhy podle Lovecraftova mýtu Cthulhu, které nakonec shromáždil v knize Mystéria červa (1981), jejíž titul je i názvem fiktivního díla Ludwiga Prinna, kolegy už zmíněného Alhazreda. Ale ani tím Blochovo uctívání Mistra neskončilo a mnohé jeho povídky vznikly i na podkladě Lovecraftových poznámek.
Snad jenom vlastní povahu svého asexuálního učitele Bloch nemohl přijmout a bývá na rozdíl od HPL plný ještě záhrobnějšího sarkasmu, takže pár jeho pastišů na Lovecrafta jsou vysloveně parodie.

To vše by ale možná navždy zůstalo jen v Lovecrafově stínu, kdyby Bloch ukrutně neprosazoval svou druhou tvář, díky čemuž dodnes přitahuje hned dvě dosti protichůdné skupiny čtenářů: 1. Právě zanícené obdivovatele Lovecrafta. 2. Latentní psychotiky a psychopaty.
Ve druhém z těch případů kráčí přitom o ty z nás, kteří byli až podezřele zaujati jeho románovou trilogií Psycho (1959, česky Argo 1995, překlad Martina Loflerová), Psycho II (1982, film 1983, česky Baronet 2014, překlad Lumír Mikulka) a Psycho House (1990, česky Baronet 2014, překlad Lumír Mikulka). Především díl třetí ovšem neporovnávejme s filmovým dílem třetím a vůbec ne už čtvrtým, který líčí, jak „to všechno začalo“, a je tedy prequelem.
Hitchcockův film (1960) proslavil tenkrát nejen herce Anthony Perkinse, který s hlavní postavou nezdravě a navždy srostl, nýbrž právě i třiačtyřicetiletého Blocha. A zajistil mu práci. Mj. i práci hollywoodského scenáristy.

Stal se tak i spoluautorem známého seriálu Star Trek (1966-1968) či tvůrcem povídkového filmu Pásmo soumraku (1983) a zbrusu nové verze klasického německého filmu Kabinet doktora Caligariho (1963). Filmový horor Dům, z nějž odkapávala krev (1970) pak obsahuje aspoň Blochovu „story“ Plášť (1963), známou také z českého knižního vydání v Tiché hrůze. A tak by šlo ve výčtu pokračovat, nicméně odkažme na precizního (a nedávno oženěného) Martina &Susta a jeho Slovník autorů anglo-americké fantastiky, díl 1
.
Díky světovému úspěchu Psycha zůstává jasněji prozářeno záhrobním světlem i vše ostatní, co Bloch zplodil, a rok 1959 lze vůbec označit za jeho nejšťastnější. Obdržel Huga za povídku Vlak do pekla (1958, česky poprvé 1976), nu, a ozvěna Psycha jej od těch časů provázela až do smrti před dvaceti roky. A přece nejde o dobrý román.
Postřehl to třeba už Truman Capote a vadilo mu, nakolik autor sehrál se čtenáři unfair hru. Na totéž upozorňuje i francouzský režisér Francois Truffaut a je to pravda. Bloch totiž úplně bez ostychu užívá věty typu „Norman si šel sednout ke své staré matce a dal se s ní do řeči“, aniž by bylo patrné, že Norman zmíněnou dávno preparoval. Ano, autor s námi hraje falešně.
Nicméně Hitchcock falešně nehrál a ve své filmové řeči se k podobným podvodům nesnížil. Hitchcock Psycho naopak vypráví poctivě a bylo jen chybou diváků, když nečekali, kdo bude jako první ubodán. Avšak i veliký Alfred si neodpustil jeden zbytečný klam. Který?
Všimněte si (krajně matoucího) záběru stařeny kupující si hned po vraždě jed na mouchy.
Nu, berme ten záběr třeba právě jako géniovu poctu „unfair“ metodě literární předlohy!
Nervní Norman Bates uvnitř této předlohy přitom postává dál a dál před svým motelem a „pod“ výše se tyčícím novogotickým domem, přičemž mu oči těkají. Ještě neví nic, ale onou rolí bude navždy proklet i herec Anthony Perkins (1932-1992), který umře právě při přípravě pátého filmového pokračování. „Zbožňuji matku,“ říká Perkins-Bates družně všem dívkám, po kterých tak prahne, „ale není snadné s ní vyjít.“ Nezapomenutelná věta. Ale Norman Bates nelže a krásné návštěvnice motelu pak stařenu skutečně zaslechnou křičet. Křičet na syna. Jak je to možné? Jak? Ani ony, ani čtenář, ba ani filmový divák nemají při prvním vnímání potuchy, že Norman ječí sám na sebe!!!
Ženy pak ubodá v převleku za vlastní matku. „Matko, proboha, matko!“ hrozí se už vzápětí teatrálně. „Tolik krve!“ žasne Batesovo druhé já! To já, které – a pozor - zůstává bez jakékoli falše sklíčeno.
A když se pak Norman stane i objektem policejního vyšetřování, vraždí v matčině roli klidně a úspěšně dál, a to i představitele zákona.

Někteří interpreti Blochova díla zdůraznili skutečnost, že byl Žid, který až do svých pětadvaceti let sledoval holocaust z „amerického bezpečí“, ale přesto asi značně stísněně. A pokud tenkrát snad nic nemohl vědět o holocaustu, pak rozhodně patřil na vzestup Hitlerův. Je to jistě jeden z možných vlivů na psychiku tvůrce všech těch zrůdností, ale všiml bych radši toho, nakolik se Bloch už od mládí zajímal o masové vrahy žen. Což je realita. A ta realita kráčí jako stíny v čele s nezapomenutelným Jackem Rozparovačem. Až po úspěchu známé Blochovy povídky S úctou Jack Rozparovač (1943) se autor ostatně začal věnovat psaní na plný úvazek a pro Borisem Karloffem uváděný televizní seriál Thriller (1960-1962) tuto prózu dokonce později režíroval.

Zde jen malá odbočka. Existuje i pendant této prózy o Rozparovači od sci-fi autora Harlana Ellisona, který Blocha po jeho uveřejnění vyzval k sepsání další povídky na totéž téma, a tím vnikla Hračka pro Julietu (1967), další Blochův „trhák“. O čem je?
Malá sadistka žijící v budoucnosti mučí a vraždí lidi, přičemž místo panenek jí oběti unáší kdesi v minulosti její vlastní děd. Všeho však do času. Boží mlýny přece melou! Dědečka omylem neubodá Jack Rozparovač, to ne, ale sám děd dodá Jacka the Rippera vnučce. Netuší, koho dodává, a je to tu jako bingo. Rozparovač se s mrňavou vražedkyní nepárá.

Roku 1984 „objasnil“ Bloch tento (stále nevyluštěný) londýnský případ v knize Rozparovačova noc, avšak nezapomeňte, že již prvým jeho románem byl &Sál (1947), horor zkoumající myšlení psychopatického škrtiče žen. Nu, a z mysli nepusťme ani to, že také v románu Psycho autor jen zužitkoval osudy skutečného vraha Eda Geina z Wisconsinu. Je přitom zajímavé, že stejný Ed Gein se později stal vzorem i pro stahovače kůže (a nikoli tedy Hannibala Lectera) z románu Mlčení jehňátek (1988) od Thomase Harrise.
Co však především? Blocha přece k Psychu inspirovala již (a toho jsem si u nás všiml snad jen já) v dětství zaslechnutá americká povídačka Boží dar, kterou známe i v češtině. O čem že je tato „pohádka“? Nu, mrtvou matku tu najdou v temné komoře, ale až po dvanácti letech a jako „šedivou, schoulenou a na kost vyhublou stařenu“.
Existuje, pravda, i přehršle dalších odpudivých míst, z nichž Bloch šikovně těžil, a třeba hned na první straně Psycha následovně cituje z knihy Říše Inků od Victora Von Hagena: „Rytmus vycházel z něčeho, co bývalo tělem nepřítele. Kůže byla stažena a břicho napnuto, aby zformovalo buben, a celé to fungovalo jako hrací skříňka. Zvuky zaznívaly z otevřených lidských úst.“
Už po té pasáži knihu mnozí navždy odloží.

I Lovecraft ovšem rád obdobně citoval - a to tedy Bloch převzal od svého guru. Avšak Lovecraft jako by zůstával skutečné brutalitě při všech svých monstrech na hony vzdálen. Bloch ne – a ani Norman Bates není žádnou „zlobou kosmu“. Je děsuplnou figurou přecházející nitrem novogotického domu, je skoro reálným čtyřicátníkem, který se však dál a dál klukovsky probírá hnusnými stránkami Von Hagena. „S příjemným mrazením v zádech,“ konstatuje Bloch. A to vše se odehrává v jaksi zhoubném matčině stínu a Bates, ano, Bates je, aniž to tuší, totálně vnitřně rozštěpen. Není divu, že Blochovu zájmu později neunikl ani zlověstný a taktéž rozpolcený pan Hyde alias hrdina Roberta Louise Stevensona. Blochův román Jekyllův odkaz (1990) je, pravda, psán ve spolupráci s Andre Nortonovou.

Mám osobně docela rád všechny čtyři díly filmového Psycha, ale zůstaňme jako obvykle u tiché četby a stručně už shrňme jen pár faktů. Bloch přece vyprodukoval i další romány: Únosce (1954), Pavučinu (1954), Pyromana (1961), Nočního chodce (1964), Noční svět (1972), Ústav (1972) anebo Americkou gotiku (1974). A napsal i další sbírky povídek: Zahradu tortury (1963), Příběhy krční tepny (1965), Lebku markýze de Sade (1965), Komnatu hrůz (1966), Živoucí démony (1967), Horečnatý sen (1967, s Bradburym), Dům sekery (1976), Ven chřtány hrobů (1979) či Strach a chvění (1989). Už tituly signalizují dost.
Jeho autobiografie Tenkrát okolo Blocha vyšla jen léto před spisovatelovou smrtí, již roku 1981 však Blochovi věnoval jako výtečnému námětu jeden z šesti esejů v knize Danse Macabre sám Stephen King. Ale i Kinga si Bloch dovolil parodovat.
Roku 1975 získal World Fantasy Award za celoživotní dílo. Nikdy sice nedosáhl skutečných literárních výšin, ale je pověstný a jako dahlovský mistr černých point má věru hodně společného s Edgarem Poem. „A celou řadu povídek jsem napsal až poté, co jsem vymyslil zvlášť odpornou poslední řádku,“ šklíbí se Robert Bloch coby totální provokatér.