Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zdeněk Perský a jeho knižní zpověď Kde domov můj
Úvodník: Ve své již dvakrát vydané knize Kde domov můj (2005, 2014 rozšířeno o kapitolu Gott neprošel tunelem a o doslov Ivana Mečla), která mi po právu připomíná Simmelův román Nemusí být vždycky kaviár, píše génius svobodného vypravěčství a hrabalovský pábitel Zdeněk Perský (nar. 5. 5. 1966 v Prostějově) toto:
Článek:
„Když jsme spolu čekali na stanovišti taxi, přišel tam zrovna nějaký muž a zeptal se nás, jestli také čekáme na odvoz. Okamžitě jsem poznal pana Josefa Vinkláře. Zeptal se nás, jestli víme, kde teď v tuto hodinu vaří teplé jídlo. Míša mu řekla: My jedeme na večeři do Tenis klubu, je to slušné prostředí, má to tam úroveň. Řekl jsem mu: Mistře, já vás zvu na večeři, všechno platím, před chvílí jsem v kasinu Jorika vyhrál velký ranec. Vtom právě přijíždí taxi, prozřetelnost se začala aktivovat. Nasedli jsme a odjeli, cestu jsem zaplatil já. Když jsme přicházeli k Tenis klubu, zrovna vyšel ven vedoucí podniku. Pozdravil jsem ho a řekl jsem mu, že tu mám velmi dobrého kamaráda od nás z divadla, ať pro nás připraví stůl, že budeme mít velkou oslavu a že ještě čekáme pana Brabce (major Zeman) a Jiřího Lábuse. Vedoucí, když uviděl pana Vinkláře, začal fungovat jako motorová myš.
Tady v podniku jsem zaplatil vstupné a vzal jsem konzumační lístky k sobě. To pan Vinklář neviděl. Na jeden se zapisovala útrata. Objednal jsem láhev whisky, každému porci číny, obloženou mísu. Panu Vinklářovi jsem řekl, ať si objedná, na co má chuť, že je mým hostem. Moc mne chválil, že mám srdce na pravém místě, když slečně dovolím, aby dala průchod svým citům. Míša mu seděla na klíně, připíjela si s ním a tančila ploužáka. Vytvořila takovou situaci, aby se pan Vinklář cítil příjemně. V jeho očích jsem viděl zář spokojenosti. Všem slečnám jsem řekl, že neobsluhují anglického krále, ale je tady s námi umělec pan Vinklář, že všechno platí, ať si k nám přisednou. Holky přišly, diskžokej mu hrál na přání, pan Vinklář byl už tak opilý, že nerozeznával, která je Míša, ale přes to všechno se ve společnosti tolika slečen dobře bavil. S Míšou jsme z dálky pozorovali, jak ho obletují, on jim vesele vypravuje a hostí je, rozdává autogramy. Řekl jsem Míše, ať ještě objedná pět krabiček Marlborek a dvě láhve whisky a obloženou mísu s sebou. Servírka nám všechno přinesla a zapsala do konzumačního lístku. Když jsme odcházeli, dal jsem účet do kapsy pana Vinkáře, šel jsem za vedoucím a zeptal se, jestli chce tři sta marek. On že ano, za 4500 korun to jde. Řekl jsem mu, že odjíždím do Karlínského divadla za Lábusem a Brabcem, že tam ty marky mám, ať mi dá peníze, že si je tam rovnou nechám, abych je neutratil, a slíbil jsem mu, že se za třicet minut vrátím. Pan vedoucí, když viděl, jak velkou útratu jsme s panem Vinklářem udělali a že on tam zůstává, mi uvěřil, peníze mi dal a poslal svého taxíkáře, aby mne odvezl do divadla a pak přivezl zpátky s panem Brabcem a Lábusem. Jeli jsme před hotel Ambassador, kde jsem taxíkáři řekl, aby počkal, že si musím vyzvednout věci. Vystoupili jsme s Míšou, vešli do recepce a druhým východem jsme vyšli do průchodu a odtud na pěší zónu a jiným taxíkem jsme odjeli domů vyspat se po těžké práci. Od té doby jsem už do Tenis klubu nikdy nevkročil a pana mistra Vinkláře nepotkal. Teď se mu v této knize omlouvám za to, že jsem ho nechal v zástavě. Věřím, že pan Vinklář je takový sekáč, že se z Peršákovy (tedy mé) sekyry nějak vysekal. Doufám, že pan Vinklář pochopí, že osud se nedá obejít, tady v realitě je umělec života pan Perský, který hrál tu roli, kterou umí nejlépe. Odpusťte, mistře, už vás nikdy do zástavy nedám, naopak odteď budete navždy ve slávě.“
Věřte nevěřte, kniha Harry Jelínka dneška Zdeňka Perského se v tomto duchu nese po čtyři sta stran. Spíše však nevěřte, musím chtě nechtě dodat. Některé sekvence jsou až příliš bulvární, ty další snad i banální (to už je otázka) a ta kniha jako taková jistěže není nijak učesaná, což je v pořádku, zato však zůstala až příliš očesaná.
Je takřka bez jakéhokoli uměleckého přesahu, bohužel, a pražádný „český Motýlek“ to tedy není.
Kniha má dvaapadesát kapitol s tituly jako Havel na eskortě či Cizinecká legie, fotografickou přílohu a také slovník hantýrky. Džestr, to je dámské pozadí, elpaso loupežné přepadení, kolchozníkspoluvězeň, králíkárna mladistvá, rodný list páčidlo zámků, sledky jsou tajní. Další argot je dokonce původními pojmenováními přímo z hlavy Zdeňka Perského: Urna s brokovnicí je útvar rychlého nasazení, marocius boží systém a synchronicit smysluplný vztah mezi skutečnostmi, který není kauzální. Pudius je dle Perského touha.
Pražský číman Perský, tento „Sagvan Tofi naší galérky“ prý se už napravil, ale ruku bych za něj do mrazáku ni ohně nedal. Dokončuje ale další knihu na jiné téma a nelze vyloučit, že opět půjde o bestseller.
Perský Zdeněk, Kde domov můj
obrázek obálky: divus.cz
25.10.2014 - Ivo Fencl