Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Servírka z Pekla



Úvodník: Odbočení od Joriky.

Článek: „Já nemám lístek,“ řekla.
Pozoroval jsem tu hnědovlasou tmavoočku, jejíž dlouhá bílá košile po mně mrkala zpod jejího saka, stál ve vchodu do předsálí kulturního domu Peklo a disponoval jmény veškerých lidí, které jsem směl vpustit bez vstupenky. „Jste na seznamu?“
Hledali jsme marně a počkat. Hledali? To přece nejde, jak je možné, že mě ta dívčina zpitoměla? ucukl jsem rukou s papíry. „Jak se jmenujete?“ a to, co řekla, jsem si napsal vedle vytištěných jmen. Dodala, že jen zaskakuje za kamarádku.


„Zaskakujete na předtančení?“
„Jako servírka,“ zavrtěla hlavou.
Pustil jsem tu Sasanku dál. Její jméno ničím nevynikalo a ani vědomí, ani podvědomí nenapadlo si je zafixovat.
První hodiny plesu jsem strávil nahoře na galerii jako pozorovatel. Jen občas se tam vynořil pikolík. Těsně před půlnocí jsem se přesunul do podloubí vpravo od jeviště, a když jsem zvedl oči, stál místo mě na konci úhlopříčky táhnoucí se pomyslně sálem mladší kolega. Pojednou jsem si všiml servírky, která v podloubí uklízela sklenice, ještě ji nespojoval s úvodní chvílí, a přesto šel blíže k ní: „Vy jste tu nejhezčí.“
Usmála se. Po hodině zase uklízela ty stoly a mně připadalo mi, že to dělá jaksi laxně.
Neobratností bych to nenazval, nicméně absolventky hotelových škol si počínají jinak. Sasanka mi připadala půvabná. Znova se usmála, jakmile se naše pohledy sdrcly, a její vrstevníci nás oddělili prostě tím, že mezi námi prošli. Sasanka zmizela, a protože měli maturanti poutavý program a kapela uměla známé hity, zase jsem na ni zapomněl.

Ples měl končit ve dvě. Asi hodinu před tím jsem se přesunul k východu, kde stál celý čas starší kolega. Půjčil jsem si od něj klíč, skočil si do vyhrazené místnosti pro kabát, ten si natáhl přes uniformu a čekal jsem na služební auto, které mě odveze ještě s jednou kolegyní domů. Ven se mihla povědomá tvář. Vystřelil jsem intuitivně za ní. „To jste vy!“ ujelo mi. „Byla jste vážně nejhezčí, mám na to oko.“
Stáli jsme v prosincovém chladu před Peklem a já dodal: „Vy... Neděláte náhodou támhle v Rock´n´Wallu?“
Připomněla mi, že zaskakovala, a já se vrátil na chodbu. Kolega a kolegyně se zdáli pobaveni. Poodešel jsem a vrátil se. „Už je tu auto,“ řekl kolega, já se rozloučil a doběhl k vozu za kolegyní. Stála tu s řidičem, který si zapálil. Kam ten kluk kouká? blesklo mnou a ohlédl se k placenému parkovišti, kde kdosi telefonoval. Poznal jsem Sasanku.

„Není to ta hezká?“ zeptal jsem se kolegyně,
když už mě předtím slyšela. „To čeká na mě, ne?“ dodal jsem k šoférovi. Zasmáli se. „Teoreticky je to přece možný,“ zlobil jsem se. Opět smích. Slyšela nás?
Stál jsem u vozu, byla zima a skoro čtvrt na tři, ale nechtělo se mi spát. Bude pohodlné nechat se odvézt domů, a pokud odmítnu, čeká mě noční trolejbus, konečná a pár kilometrů pěšky. Proč bych ovšem nejel? Kvůli Sasance? Přece nemám šanci. To nemám, ale... Zkusil bych to. Aspoň. A měl bych před sebou čisté svědomí, ale... Ale nešlo jen o svědomí.
„Třeba je tu kvůli tobě,“ povídám řidiči. Zasmál se, ale já dodal. „To auto dělá dojem."

Začal nám vykládat, jaké auto je lepší a které věci má za sebou.
Chtěl tím říct, že je věrný partnerce, což mi v té situaci připadalo trochu legrační. Znovu jsem se podíval k parkovišti. Sasanka, prokletá, tam ještě stála. Dostal jsem z toho schizofrenii. Hraje to na nás, ta holka, anebo má vážně důležitý telefon?
Stačilo udělat pár kroků a omluvit se jim. Místo toho jsem uboze usedl do vozu. Sasanka vzápětí vykročila pryč od Pekla, mobil stále na uchu. Co kdybys, Lorenci, ještě vyskočil?
Co kdyby ses vyvázal z tohoto odvozu:
Co zaplašit pohodlnost, co šerem doběhnout nejhezčí dívku dnešního plesu? Ve filmu bych to udělal? Proč ne ve skutečnosti? V románu bych Sasanku dohonil, ale už nevěřím na romány. Zbabělče! Ale ještě pořád můžu vystoupit.
A připadalo mi naprosto právem, že odjezdem vystupuji taky, ale jinam. Ze života.

Z pravého života. Ze správně koleje osudu. A taky mi připadalo, že vystoupím a vysmějí se mi. Budou si ťukat na čelo.
Sasanku, tu nejkrásnější dívku maturáku, jsme po chvíli ještě jednou minuli, když se zatáčelo na křižovatce. Stále šla s mobilem. Můžu se ještě nechat vyhodit z auta! Jinak... Vidím ji naposled?
S největší pravděpodobností.
Nechal jsem se vyhodit na hlavní, jen ulici od domu a doma usnul, ale celou následující neděli mi Sasanka nešla z hlavy. A celý následující týden. Ach, proč jen jsem si neopsal její jméno taky pro sebe? Ach, blbý Lorenci, jak to, že to jméno neznáš?
Jenže nebylo tak nelogické si je nepamatovat. Do poslední chvíle nebyl důvod to jméno znát. Ano, stala se tou nejhezčí, ale do poslední chvíle nebyla ničím víc.

A teď ji miluji.

Bylo pondělí odpoledne a stál jsem v kulturním domě zase
, nicméně paní správcová měla dorazit teprve ve čtyři. Odešel jsem a vrátil se a...
„Co jsem na těch papírech měl?“ slyšel jsem sám sebe. „No, číslo konta ne.“
Správcová s ohonem mi byla sympatická, ale se samozřejmostí mi sdělila, že seznamy už neexistují. Zbaštil jsem to a teprve s odstupem mi došlo, nakolik správcová reagovala s automatismem profesionála.
On se chce znovu podívat na seznamy? Podivné!
I navzdory své uvolněnosti jsem byl jistě podezřelý. Stačilo říct „miluju ji,“ ale to právě zbabělec nedokáže. Nu, ale shakespearovským zbabělcem, tak tím zase nejsem. „Zbabělec nikdy neosloví krásnou ženu,“ říká William a já Sasanku oslovil hned dvakrát.
Nejhorší bylo na věci to, že jsem si Sasančino pravé jméno sám zapsal a celou noc je měl k dispozici. Celé dlouhé minuty i před očima. A přece ho nevím. To bylo víc než trapné.

Hm, a kdo to vlastně měl u baru na povel? A vyzradil by mi aspoň, kdo měl sloužit místo Sasanky původně? A zdalipak by mi pak tato žena, pokud bych ji vůbec našel, vyzradila jméno své kamarádky Sasanky? A je těch úskalí málo?
Kdo ví. V čase Facebooku vám často stačí příjmení a člověka vypátráte. Jenže to nemá cenu, Lorenci! To oslovení ze tmy by Sasanka sice třeba přijala, ale sotva od tebe. Všechny čekají spíš na prince na bílém koni, ne na zamilované blázny. Takže nemáš nárok, Lorenci. Jsi bez šance, i vzdej to. Kapituluj.
Ani další maturitní ples se v kulturním domě nechystal,
šlo-li věřit sympatické správcové s ohonem, a já si bezděky vybavil hledání hrdiny na začátku Hořkého měsíce. Ani on nenašel tu pravou, i když... Právě servírku. Ale už sis přece, Lorenci, připomněl, že nejsi ve filmu, takže ti nezbývá než sledovat, jak bude tvá krásná i bolící zamilovanost den za dnem a týden po týdnu odumírat. Už jsi to ostatně zažil vícekrát, tenhle... Tenhle ambivalentní pocit, který je souběžně vítězstvím i prohrou. Zavři oči! Sni! Sni, že Sasanku přece provázíš a ona řekne: „Neujel jste tedy?“ „Ale ujel.“ „Jak to?“ „S vámi.“

Až později jsem vzpomněl, že správcová zrovna putovala útrobami budovy, když jsem tam zavítal. Měl jsem za ní vyběhnout po schodech a zastihl bych ji o samotě. Pak bych jí vyklopil pravdu. Proč jsem to neudělal? Hlupáku! A když jsem znova usnul, snil jsem, že na mě Sasanku nasadila má vlastní agentura... a já selhal. A já se nechytil. Bože, ty papíry! Ty papíry s jejím jménem, jehož barvu ještě mám před očima. Kde jsou?
A vážně mě omlouvá, že jsem si svou lásku uvědomil teprve dodatečně? Tu lásku, která... Ne, ona nebyla jediná, kdo za poslední čtyři roky zastřela Joriku, mou femme fatale, ale teď se tou jedinou stala kvůli své ZMIZELOSTI. A klel jsem. A sypal si popel na hlavu. A nebýt oné šoférovy pauzy na cigaretu a nebýt toho, že šlo o kuřáka a nebýt pocitu, že Sasanka u parkoviště nečeká s telefonem náhodou...
Komu to můžu vyprávět? Jakubovi? A přestože to Jakuba, bývalého Joričina partnera, zajímat nemohlo, snil jsem, že mi Sasanku najde. Protože v tom umí chopit. Pro Jakuba by to nebyl problém, je totiž mladší a má hotelovou školu.

Zasmál jsem se. A většina lidí by ti, Lorenci,
řekla, že toto vůbec není problém. Skutečný problém mívá třeba gay, když se zamiluje, anebo přítel lolit, ale toto? Stačí přece Sasanku najít, Lorenci, stačí s ní chvíli mluvit, stačí zjistit, že je s prominutím kráva (říkal jsem si) a stačí jít zachráněn zase zpátky domů. Ne?
A navíc, opakoval jsem si, kdyby byl řidič nekuřák, toto není.

Ale kouřil a stalo se to, a přece se o tom Sasanka nedoví. A ti, co ji znají, ti mohou ztrácet iluze. Já však ne. A tak už vím, že je místné si pokaždé promluvit se ženou, která se nám líbí, a pokud to muž neudělá, riskuje. Pokud to neudělá, ani nezjistí, že by si jako pár nerozuměli (a vždyť muž a žena si nikdy nerozumějí), a kupříkladu takový Dante prý s Beatricí také nikdy nemluvil.
Pročež na ni myslíval. A psal.



Obrázek: karneval.name.cz


10.12.2014 - Ivo Fencl