Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - PIANO – TV tip – Jemný dotek piana, jemný dotek vášně
Úvodník: Slavný film, jenž neztrácí svoji působivost. V roce 1993 patřil k nejúspěšnějším snímkům roku a australské režisérce Jane Campionové otevřel cestu k srdcím diváků na celém světě, což později zúročila snímky jako PORTRÉT DÁMY, JAKO DÝM či PIKOVÁ TROJKA. Kromě mnoha jiných cen byl oceněn třemi Oscary a odnesl si Zlatou palmu z MFF v Cannes (1992).
Článek:
Jste-li již přesyceni hollywoodskými krváky a chcete-li vyměnit jejich drsné hrdiny v ještě drsnějších rolích za trochu romantiky, něhy a jemnosti, pak bude film PIANO tím pravým zážitkem. I když i v něm je nepřívětivá krajina, zarostlý, na pohled tvrdý a drsný venkovan. Ale právě proto vyzní tato „nostalgická romance o lásce, která vzplála v drsném prostředí novozélandské krajiny“ tak silně a přesvědčivě.
Na pobřeží nového Zélandu přiváží loď mladou ženu s dítětem, nemluvící a těžko komunikující s okolím. Píše se rok 1870 a tehdy bývalo zvykem, že otcové v Anglii dojednají na dálku sňatek s některým osadníkem v daleké exotické zemi a dívku tam za ním pošlou. Ada a její dcera Flora (Holy Hunterová a Anna Paquinová) vystupují na nehostinném břehu s hrstkou věcí, mezi nimiž hlavní místo zaujímá velká bedna s pianem, bez něhož si Ada život nedovede představit. Právě okolo tohoto nástroje se nadále bude rozplétat jemné předivo vzájemných vztahů trochu zvláštního trojúhelníku, v němž figurují budoucí manžel (Sam Neill) a „ten třetí“ negramotný soused (vynikající Harvey Keitel).
Začíná příběh plný citů, lásky i nepochopení, touhy i nenávisti. Mylné bylo tvrzení některých reklamních agentur, že film je odvážným zpodobením sexu a že v něm jde v prvé řadě o to, jak hlavní hrdinka svými půvaby zaplatí za možnost hrát na svém oblíbeném nástroji. Spíše by se dalo hovořit o erotickém vzplanutí, kdy z poněkud podivné hry přeskočí jiskérka něčeho, s čím oba prudérně vychovaní lidé nemají žádnou zkušenost. Stejně jako prsty rozechvívají struny nástroje, dokážou tytéž ruce rozehrát akordy milostné touhy…
Láska a touha procházejí celým filmem, ač hluboce ukryty pod záhyby spodniček a korzetů i v hlubinách neprobuzených duší. Citlivý divák musí zareagovat, a dojde-li ke vzájemné rezonanci s děním na plátně, pak bude nadmíru spokojen. PIANO je film pocitů, atmosféry. Má vynikající hudbu (Michael Nyman) a skvostný obraz (Stuart Dryburgh), tápající v polotónech barevné škály stejně jako hrdinové v akordech milostné hry. Lze najít i několik dalších motivů (např. vztah osadníků k domorodcům, viktoriánská prudérnost v rozporu s přírodou).
Lze mít i výhrady k zobrazovaným vztahům i logice. Rozumně uvažující divák si zajisté položí otázku, kde se v opuštěné buši najednou najde ladič pian, kde se vzaly přebohaté rekvizity misijního divadelního představení, či proč jsou hlavní představitelé tak zjevně zmateni ze své tělesnosti, když okolní domorodci se chovají zcela nenuceně. Takové vady na kráse si však nepoloží divák, který podlehne emotivnímu okouzlení a film „prožije.“ Podle diváckých průzkumů je to časté a také žádoucí.
Kdosi napsal, že PIANO je „nostalgická romance o lásce, která vzplála v drsném prostředí novozélandské krajiny“ a sama režisérka o jejím tématu prohlásila „Vášeň je síla, vůči které jsme bezmocní.“ A když se taková vášeň zrodí uprostřed puritánské viktoriánské společnosti, kde jakoby nad bílými osadníky vítězí pudovost původních obyvatelů Maorů – pak je o drama postaráno.
Foto: ceskatelevize.cz, fdb.cz
*****************************88****
PIANO (The Piano)
Austrálie 1993, režie Jane Campionová,
Uvádí ČT2 ve středu 7. ledna od 22,10 hodin
02.01.2015 - Stanislav Polauf
