Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Venuše a pěkný lempl
Úvodník: Češky jsou osudové ženy. Zároveň dobře vaří. Příkladem byla i Kateřina (20).
Smrákalo se a ona zrovna odvážila půl kila hladké mouky a čtvrt kila margarínu, přidala zázvor a za stálého míchání směs zamyšleně solila. Asi zůstanu na ocet. Jsem husa? Ale ne. Za všecko můžu děkovat jen přebytku estrogenů a přičinlivosti vlastní štítné žlázy.
Článek:
Stála v téže kuchyni, kde už kdysi vařečkou vládla její babička Anna, která pamatovala ještě přídělový systém a válečný nárok na 2 900 gramů chleba týdně. „Copak jste se o tom, holka, neučili? Necelý tříkilo. Můj Tonda, ten byl ovšem pracantem &Skodovky, a tak měl nárok na víc. Na pět kilo. Skoro. Mrcha Hitler si loajalitu, to víš, jistil. U makáčů ze zbrojovek. Ale co? Stejně se sabotovalo. A žilo se krušně. To ty dnes mrskneš jídlo i do kanálu, nevážíte si ničeho! Nejspíš vám to zůstalo ze socialismu a...“
„Babi, a jedly se za války sýry?“
„Samo sebou. Ale pak už moc nebyly.“
„A pudink?“ vyzvídala půvabná vnučka, která ne a ne zavadit o kluka. Že by však onen nezájem opravdu způsoboval jen obvod jejího pasu?
„Pudinky? Ty bys, holka, tenkrát vzývala. Svátost, hotová svátost. Jenže tenkrát bys to vůbec měla těžký a ty by ses, to vím, bála poslouchat Londýn a hrůzou by sis ani nevzpomněla na nějakej pudink,“ mínila Anna. A pak... Zemřela.
Než se to stalo, naštěstí Káťu donaučila vařit, a to nejen dalmácký čuft, ba i mnohé dobroty: „A zaliješ horkou vodou. Takhle, ju? Vidíš? Vzniká těstíčko. Nynčko to vyválej do kulata, tak, a... A taky bys mohla něco shodit, holka. Ne, z tebe by neměli Sokol a Tyrš radost.“
Když si Kateřina na zlatou babičku vzpomněla, pousmála se. Dál slyšela i vlastní odpověď, adresovanou zároveň rodičům: „Nechte mě být. Jsem už taková.“ A dnes?
Po dně mísy rozprostřela čtyři vprostřed zauzlené ubrousky z plátna a na obrázky housat sypala mouku. Skloněna foukla do té mouky jak do prachového sněhu. To už uměla Anna – a fuk nesmí být silný a musí zůstat sám. Jen pro štěstí.
Anebo ještě foukni podruhé, ale slaboučce, aby se mouka rozprostřela. I vložila Katka na ni placku a věděla: To si sousedčina malá zase pochutná! A jak byla šikovná, vše zahrnula štěstím z kousíčků ananasu, hrušek, banánů, pomerančů i jedné rybky, byť ne zlaté. Nato těsto rutinně přehrnula přes tu směs a dobrotu (vyráběnou pro holčičku, ale i pro mne! slinila) Katka přehrnula cípy čtyř ubrousků a utáhla je coby uzlík pro Honzu z pohádky a dala ho vařit na osmdesát minut a cítila se už méně sama a jen jedno nechápala:
Jak jsem se mohla před rokem tímhle babiččiným pudinkem přiotrávit?
„Poněvadž jsi tam nakouskovala i makrelu, troubo!“ řeklo jí něco.
„Tu... rybku? Ano, to jistě, ale vždyť voněla. Ta nemohla být zkažená.“ A voněly rovněž sady, kterými tenkrát sypala pro marmelády, nicméně u takzvané Lavičky lehkých se jednoduše sesypala. Vydechla stěží: „Pomoc, vy tam... Asi jsem přetažená!“
Čím hloupěji při omdlévání voláte, tím spíš se dostaví zachránce. I kdyby to měl být zištný parazit. Nu, a Katka hlas jednoznačně směrovala ke konkrétnímu d´Artagnanovi parků v pudinkově žlutém pulovru a čekala rytíře a gentlemana i prince na bělouši a snad lásku, nicméně po ní leda jukl, načež se mu oči vyprázdnily jak dvě sklenky. Frajer pokračoval v chůzi. Frajer? Ne. Ubožák! Uch, je to vůbec možný? Ničema zanedbal povinnost, kterou všichni máme ze zákona od osmnácti let! Pes. Neposkytl mi první pomoc. Zmetku!“
„Co ti je?“ ujala se vtom Kateřiny štíhlá zdravotní sestřička v modrých šatech a tmavých punčochách. S parkem náhodou sousedila fakultní nemocnice a tato zdravotnice jménem Petra (18) mašírovala z práce, i když se toho dne spíš jen motala po další z řady dvojsměn, ba chtělo se jí omdlít. Už se skoro složila do trav mezi ponravy, když tu... Co nevidí? Svou vlastní omdlévající dvojnici! Holku, jen s tmavšími vlasy a labutím krkem. A ovšem i nadváhou. A tak se potkaly. Osud? Říkejte tomu třeba Dietlův anebo boží plán, stejně onu záhadu nerozlousknete a... „Huso!“ ucedila Petra. „Necpala ty ses takhle náhodou makrelou od Pindrochů?“
Kateřina slyšela dívčin hlas jako z dálav, otevřela oči a poprvé v životě Petru uslyšela napodobovat africkou divošku (jako pak ještě častokrát): „Ty víc nejíst! Makrely zlé.“
Rozhodně záludné, myslila si Katka a pro nás konečně může dojít na romantickou sekvenci se (zmíněným už) zrádným chlapem, jenž se jmenuje se Vincent a je mu jedenadvacet. A vážně, už je zde. I on totiž procházel Sady omdlévajících venuší pravidelně a dívčiny jej posléze opět potkaly.
„Poslyšte!“ rozkřičela se Petra. „Co to tehdy bylo, vy dřevo jedno zbabělý!“
A on? Že prý jen spěchal. I nyní má „fofra“. Zařezává prý v baru Amadeus a tenkrát prý už viděl přicházet od nemocnice Petru, i pochopil, že právě Petra lépe pomůže. „A... A Petro, já si vás vážně pamatuji i z ordinace. Vy mě ne? A já předpokládal, že zasáhnete líp, než bych to já sám jako barman dokázal.“
Kateřina naslouchala, stála stranou, slyšela tuto lemplovu obhajobu, ale... Ale byla jí náhle volná, neboť zatoužila snít, i zavřela oči a... Toto kolem je život, jistě, ale já – chci – telenovelu! I stalo se. I představila si Petřiny oči, a jak na Vincenta zamrkají, a naordinovala si kukátko do nitra blonďaté Petřiny hlavy a hle, kamarádka tamo v duchu žasne i uvažuje, nakolik Vincent kecá. A vůbec! Jaká ordinace? Leda snad...
Komu já to dávala ten klystýr?
„Co kdybys držel papulu,“ tykla Petra frajerovi. „Jseš mameluk. Nevěděl jsi, jak si počínat, a tak u mě zůstaneš lempl!“ odfrkla si. „A vsadím i pitevní kleště, že neumíš vařit.“ Odmlčela se. „Natož pak tančit!“ A figurovala dál a dál v Katkou vysněné telenovele (v přiléhavých modrých šatech, které sice nebyly uniformou sester, ale dost ji připomínaly) a dodala:
„Natož abys uměl křísit lidi. Tele!“
A Vincent? Mlčel. Mlčel, ale kupodivu neodcházel. V reálu by možná vymizel, ale v telenovele ne, a Petra mu tedy představila Katku a on se jí důstojně omluvil. Důstojně až teatrálně. A pak... Pak plynuly dny a týdny, snad odplývaly i díly onoho seriálu, to nevím, ale všichni tři spolu začali kamarádit. Ano, jako v telenovele. Ano, jako v románu. A Vincent?
Nebudete věřit, ale dobrovolně začal brát lekce z první i veškerých dalších pomocí. A párkrát vzal čistě i lekci vaření - od hezké Kateřiny. A v seriálech i ve věku kolem dvaceti ostatně bývá podobné přátelení se normálem a ve čtyřicátém prý Anna pronesla do města i komplet husu z Předenic, a to pod sukní. &Sla tenkrát a šla bílou silnicí a proklouzla kontrolou a husu nemohla už vzápětí vylovit a vytáhnout, neb oči strážných dozajista čučej na můj zadek, představovala si, ale nakonec pták musel ven, což se stalo na rohu u &Skodovky. A zvedla oči a stál před ní její budoucí.
„Je snad vykrmená šiškama?“ zeptal se a Anna se skoro počůrala. Chce mě vydírat?
Udá mě gestapu? Tu se rozezvučely sirény. Americký nálet. I svorně se dali do běhu, husu večer už porcovali spolu, a to je, uznejte, také jako z telenovely. Zahynula husa, ale tito dva lidé Protektorát přežili, načež i socialismus, a to až do zlaté svatby, a jenom nemohli tušit, že jednou pozná jejich vnučka jednu štíhlou sestřičku a že se obě zamilují do jistého Vincenta jako... Jako v dalším seriálu. Ale onu sekvenci vynecháme a jejím pokračováním se stává rovnou moment, ve kterém Petra zůstane s Vincentem sama. A řekne:
„Víš co, náš lemple? Když už všechno ovládáš, naučím tě i líp tančit.“
„A základům společenského vystupování?“
„Přesně.“
A z legrace Petra spustí sekvenci z filmu Pulp Fiction a podle ní si počnou zkoušet twist a téhož večera se stanou milenci.
Jako i Katčini prarodiče se jimi stali - hned husího večera. A jen krátce po náletu. Nad játry.
„Tak,“ praví sestra Petra nazítří, když vstanou. „A teď...“ A začnou pod jejím velením smažit pstruhy. „Něco jsem tě už přece naučila.“
„Možná,“ opáčí pěkný lempl stíraje ze rtů omastek. „Ale i Katka má na mém vývoji podíl!“ A poplynou týdny, oni dva se budou milovat a...
„Zdá se, že s ním už vydržím,“ oznámí Petra jednou večer v klubu Rock´n´Wall stále nezadané Katce, která tam obsluhuje.
„Jo? A on s tebou taky?“
„Snad.“
„A je hodnej?“
„No, učím ho. A jde to. Už... Už i dost fajnově tančí. A celej je fajn. A tuhle... Tuhle se vážně zase ptal na tebe.“
„Neblbni. A dostal facku?“
„Proč by.“
„A co etika?“
„Cože?“
„Už ovládá i etiku?“
„I tu erotiku, i etiketu a... A dokonce už chápe, jak na epilepsii. A co víc, nás Vincent i vaří!“
„Alláhu!“ A ťukly si.
„Snad přejdu na islám,“ dodala Katka. „Pán bůh se spustil?“
„Až na zem,“ zavrtěla Petra hlavou. „A nakonec to pako snad naučím i konverzovat. A dnes by už, a to si hezky piš, bezodkladně pomohl i každé bábince. Tedy... Tedy kdyby se před ním v parku složila.“
„Vážně? Hm. Ale víš to jistě?“
„Ne.“
„Co ho vyzkoušet?“
„A jak to myslíš?“
„Nástrahou!“ navrhla Kateřina.
Pár dní nato tudíž Petra vzala Vincenta do Sadů 5. května a Katčina mladší sestra Radka (šarmantní to studentka) se před nimi na oko zhroutila. Dotyčnou roli si předtím nacvičila a geniálně ji sehrála, nicméně Vincent se opět nezastavil a prostě mašíroval. Dál. A vůbec, ale vůbec na nikoho nečekal.
„Božínku. Bože můj!“ pochopila Petra výsostnou pravdu galaxie. „Tak ona mu i po naší průpravě zůstala nátura esesmana!“
Ale mýlila se.
Jen Vincenta vycvičily až moc.
Jak jinak by taky fešnou, ale falešnou Radku prokoukl?
A on ji prokoukl. I divadýlko. Ale nepřiznal nic. Pranic.
Zato Petru nechal. Ještě ten den.
A může si hledat nového lempla. A to je svět. Nebo snad seriál?
Ale ani slzičku Petra pro Vincenta neuronila (nebo o ní nevíme) a nového kluka našla brzy v pacientu Mirovi a začali si spolu, jen co ho dokrmila lžičkou. A Katka? Ta o tom všem jen sní, protože jde skutečně o její fantazijní seriál, a jak si tak sní, stojí mezi výčepem a kuchyní a...
A konečně se ve své vlastní telenovele chystá nastartovat i sebe. Do toho?
Zase to však zadrhává.
Cítí se tlustá. A dokonce i uprostřed snů zůstala nohama na zemi. Neumí se jen tak jednoduše odpoutat ke kosmům a veškeré výboje obraznosti přičítá jen kamarádce. A Miro?
Vybarví se?
Možná. Snad i jako násilník! rozhoduje to autorka Katka. A Vincent? Ten potká Petru, svou bývalku, v sadech a ta si ponese modřinu hned pod okem. A Vincent se optá: „Kdo ti to udělal?“
„Kdo asi? Můj novej.“
„Ale. A tobě bití vyhovuje? To jsem netušil."
„Mě... Mě to vzrušuje.“ Ale rozpláče se.
Tu...
„Pusť tu nánu,“ slyší Vincent. Otočí se a před ním ční cosi jako Bruce Willis, ale je to jen místní Miro. Miro srazí Vincenta, ten se ostatně nebrání, a Petra mu může zdvihnout jeho hlavu z asfaltu a otřít spánky, ba ošetřit poraženého, a plíti na Mira: Tfuj!
A Miro? Klidí se, kupodivu. To lepá sestřička zůstane. I dál pečuje v Katčině snu o Vincenta a doma si poté vysoce kulturně pustí Pulp Fiction a Petra se zavěsí do tohoto svého barmana. A sice myslí v tu chvíli chtě nechtě i na Kateřinu, ale ptá se (s ironií):
„Ty... Víš, jak se v Evropě říká čtvrtlibráku se sýrem?"
„Royal sýr?"
A smějí se. Což je vlastně jako první chod. Což je mládí. A následovat bude už jen hlavní chod středního věku, načež dojde i na zákusky. Na stáří.
To jest i na pudinky, které budou z obou dotyčných za padesát let (končí se svým sněním Katka).
Neboť na konci života jsme často jen servírkou zapomenutými pudinky.
Ničím víc. Ale co? Vydržíme spolu předtím tisíc dílů. Ne?
Jako mí prarodiče. A Katka se vrací domů, staví se také u sousedky a je jisté, dodejme, že aspoň někteří chlapi ještě zvládnou být osudovými a že někteří zároveň i dobře vaří.
A pokud přibírají?
Tak zase zhubnou.
To by měli Sokol a Tyrš radost.
Zdroj obrázku: jenzeny.cz
13.03.2015 - Ivo Fencl