Eva Menasse se vrhla na odvážný počin. Pokouší se rozebrat osudové kroky jedné ženy – Xany Molin – ve 13 kapitolách. Stejně jako je tomu u chemických kvazikrystalů – s jistou pravidelnou náhodností. První kapitola představuje Xanu jako dospívající čtrnáctiletou dívku. Jak ubíhá děj knihy, přechází role Xany matky v majitelku reklamní agentury, až v závěru ji zastihneme na prahu staří.
Každou část Xanina života vypráví někdo jiný - kamarádka, majitel vily, vlastní děti. Poněkud zavádějícím prvkem hned v úvodu je návléknutí postavy Xany na celý děj. Čtenář se totiž mylně donmívá, že tím, kdo tu bude sledován, je jiná dívka, Judith. A co lze říci k samotné knize?
Pokud vstřebáte anotace ke Kvazikrystalům, sloupky a upoutávky, naláká vás (mě) tvrzení, že Eva Menasse dokáže vidět ženy takové, jaké jsou. Hned v další větě zahlédnete slovo exkurze do Osvětimi a zbystříte. Dovětek týkající se slov jako energetický, poetický, vtipný román dodá odvahu si knihu oblíbit ještě před počátečním otevřením.
V mém případě použití koncentračního tábora v upoutávce vyvolá pocit, že se jistě bude kniha dotýkat svým dějem i tak bolestných témat, jako byla represe za druhé světové války.
Čtenářským procitnutím je okamžik, kdy se nedokážu ani poeticky naladit, ani najít důvod použití Osvětimi v příběhu o ženách. Ono už tvrdit, že autorka rozumí ženám tak, jaké opravdu jsou, potřebuje odvahu. Jaké jsou ženy? Popsatelné, uchopitelné, zjistitelné nebo snad definovatelné? Vím, co tím "básník zřejmě chtěl říci", ale tak vysoce postavená laťka přináší ve většině případů pouze zklamání. Upoutat potencionálního kupujícího knihy je jedna věc, napsat přiměřeně postavenou upoutávku druhá. Někdy přílišné přehánění více uškodí jinak poměrně nadějné knize.
Druhá věc, která autorce opravdu nejde, je "slepení" onoho života v jeden uchopitelný celek. Naprosto skvělý nápad podívat se na člověka pohledem druhých se drolí kapitolu po kapitole. Nefunguje to. Ani otrlý přístup a vcelku zvládnutý styl psaní prostě "nesepne".
V porovnání s jinými romány poslední doby se jedná o průměr z toho, co lze na pultech knihkupectví najít. Kniha rozhodně neurazí. Dejme si ruku na srdce, stokrát raději Kvazikrystaly než omílané odstíny šedi. Do slibované kvality ale kniha značně pokulhává.
Anotace
Co vlastně víme sami o sobě? A co víme o druhých? Člověk stále zaměňuje vlastní pohled na svět s pohledem ostatních
Život Xany Molinové sledujeme od jejích čtrnácti let, na konci románu je babičkou a naposledy se pokouší vzít do vlastních rukou kormidlo života, který jí ještě zbývá. To, co se v něm odehrálo, sledujeme z různých úhlů pohledu: očima jejího nájemce, který ji nedůvěřivě pozoruje, a přitom má svá vlastní tajemství, nebo člověka, který přežil občanskou válku a zamiloval se do ní, či její nespoutané kamarádky z mládí, kterou Xana po desítkách let najednou nemůže vystát.
Z této mozaiky vystupuje odvážný román, který jen jakoby mimochodem staví čtenáře před otázku, v čem spočívá rozdíl mezi naším vnímáním skutečnosti a skutečností samou. Nebojácně a citlivě vyprávěný příběh o pošetilém výletu do Osvětimi, o pracovním dni gynekoložky specializující se na umělé oplodnění nebo o zkouškách odvahy dospívající dívky. Je to energická, poetická, humorná a zneklidňující kniha, jejíž název si autorka vypůjčila z oboru přírodních věd. Teprve nedávno vědci zjistili, že ne všechny krystaly mají pravidelnou strukturu a že existují i takové, jejichž struktura je deformovaná a zdánlivě se jeví jako nepravidelná. Stejné je to i s lidskými životy. Životní cesty jsou spletité a nevypočitatelné a jen z velké dálky je lze spatřit jako celistvý obraz.
Kvazikrystaly
Eva Menasse
Host, 2015