Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Kdo je v Čechách vlastně v menšině?



Úvodník: Každý, kdo se jen trochu zabývá problematikou neziskového sektoru a pravidelně sleduje vyhlašované granty státních i jiných institucí, si závistivě povzdechne, že pro národností menšiny, sociálně znevýhodněné skupiny obyvatel, či přímo Romy se nabízí jedna možnost za druhou. Granty na kulturní aktivity jsou pak vedle nich chudou Popelkou z pohádky. A tak leckoho asi napadne, že kdyby svou iniciativu uplatňoval právě v oblasti zmíněných problematik a kulturu pověsil na hřebík, bude se mít lépe a snadněji pokryje náklady svých projektů i vlastní existenci. Romských občanských sdružení a i jiných sdružení, které mají této menšinové skupině obyvatel pomoci, najdeme dnes stovky.

Článek: Navíc městské úřady zaměstnávají romské koordinátory, prostě žádný Rom v Čechách se dnes nemůže vymlouvat na to, že pro něj neexistuje instituce, jenž by mu pomohla v případě nějakých těžkostí a problémů, resp. mu alespoň neporadila, kam se obrátit. Na to se nabalují různé vzdělávací a jiné aktivity, jenž mají Romům usnadnit postavení v naší společnosti. Dokonce i romské děti nepřichází zkrátka, neboť mnohá sdružení se zabývají volnočasovými aktivitami těchto dětí a ty pak mohou zadarmo navštěvovat různé kroužky. Tím se vytváří podmínky podobné jako máme my „bílí“. Ovšem najdeme zde „nepatrný“ rozdíl a tak si dovolím malé srovnání.

Projektů na dovzdělávání nás „bílých „ objevíme naprosto minimálně, proč by nám stát měl dotovat podobné záležitosti, když si na většinu kursů můžeme vydělat - my přeci práci dostaneme. A pokud se obrátíme na Úřad práce coby nezaměstnaní s touhou se v rámci lepšího uplatnění na trhu práce rekvalifikovat, obvykle se setkáme s názorem, že „na co“, když jsme vyučení, máme maturitu atd.
Když přijdeme na úřad a něčemu nerozumíme, dostaneme vynadáno, nebo nás posílají od čerta k ďáblu, co by nám kdo vysvětloval, vždyť jsme bílí a můžeme si vše zjistit sami.
Zatouží-li naše dítka navštěvovat výtvarné a jiné kroužky, obvykle musíme sáhnout do peněženky a podobnou kratochvíli jim zaplatit. Co bychom nezaplatili za své děti. Jsme bílí a peníze si vyděláme.


Také vám v tom něco nehraje stejně jako mně?

Možná by se Romové divili, že i bílé ženy jsou diskriminovány při snaze získat práci ale ne kvůli barvě pleti, ale kvůli tomu, že chtějí mít děti, nebo že je mají a nebo že už překročily určitou věkovou hranici a toto se týká i mužů.

Možná by se Romové divili, že pokud je kdokoliv z nás bílý nekvalifikovaný, nezíská práci v kanceláři, ale musí se také chopit hadru, nebo si stoupnout v továrně za pás.

Možná by se Romové divili, že pokud bílí nemají, kde bydlet, pravděpodobnost, že jim někdo dá byt, nebo dům, je naprosto mizivá, i když právě ti bílí se ocitli ve složité životní a finanční situaci.

Možná by se Romové divili, kolik bílých postrádá zaměstnání a žije z úplně stejných peněz jako oni a i když by rádi pracovali, práci neseženou.

Možná by se Romové divili, že mnozí bílí by chtěli své děti posílali malovat, ale prostě na to nemají prostředky a kupodivu pro jejich děti nikdo žádné akce v jejich okolí neorganizuje.

Možná by se Romové divili, kolik bílých nerozumí řeči úředníků a kolik jich proto tápe, ale přitom, co si nezjistí, to neví.

Nejsem si ale jistá, zda jsou Romové připravení naslouchat a hlavně zda jsou schopní ocenit to, co pro ně „jejich“ organizace dělají, jakou službu jim prokazují, mnohdy takovou, která se nám - většině nedostává.

Bohužel pro nás stále ještě světové organizace přináší bombastické zprávy o tom, jak zde Romy tyranizujeme a jak jim nikdo nepomáhá a že slovem diskriminace lze někdy odůvodnit vše. Tím ale neomlouvám násilné útoky proti Romům, jakékoliv násilí považuji za znak slabosti a zvůle.

Osobně jsem ráda, že fungují romské organizace, ale mám trochu obavu, že se diskriminace začíná obracet proti nám - většinové společnosti. Ostatně sama jsem se s ní před třemi roky setkala. Nemohla jsem se zúčastnit jistého vzdělávacího kursu jen kvůli tomu, že nejsem Romka, což ředitel onoho projektu určil zřejmě podle barvy mé pleti a vlasů. A v té souvislosti mě napadá, podle čeho se pozná Rom, když svůj původ nemá napsán na čele, ani v občanském průkazu?


/K tomuto článku mě inspiroval časopis vydávaný za přispění Ministerstva kultury ČR Romano voďi - Romská duše, který je nesmírně zajímavý a především pak prezentuje názory Romů, s nimiž se našinec běžně nesetká a navíc jde pro ostatní Romy dobrým příkladem, neboť přináší rozhovory a články o lidech z romské komunity, jež něco dokázali, nebo něco neobvyklého dělají./



18.10.2004 - Martina Bittnerová