„Neumíte si představit, co je za ní bolesti,“ psal mi Kukal, když jsem se zmínil o tom, že jsem dotyčné haiku předčítal kolegyni spisovatelce Jitce Prokšové, a dobře tomu, že mě na to upozornil, vždyť jeho dílo nepůsobí rozbolavěně a pevně jsou aluzemi provázány i čtyři jeho oddíly. Nejen, že se zde nefňuká, ale i se zavtipkuje. A dojde na hříčku. Příklad?

          

  Dírou po žebru
     které se stalo ženou
 ledově táhne

A hříčka v haiku?
Na čtyři stěny/ v kterých jsem uvězněný/ maluju čerty.
I když Petr Kukal skládá objektivně na svobodě, jeho alter ego se očividně necítí moc volné, jak cítím, a bývá právě tím MEZKEM otáčejícím se v žentouru. Zná stereotyp, odpovědně bere život a umí stárnout, byť taky vnímá zle se zrychlující čas.
A je i tím, kdo pochopil, že na ostnatém drátě toho času (protaženém srdcem) jen povlávají  praporky chvil. I těch chvil, ve kterých se rozhoduje o všem. A hle, cituji z básně Metamorfózy:
          

  Mí kámoši se mění
    z chlapáků na ňoumy.
            A já, co nikdy nebyl chlapák
            se v něj už nezměním. Ten zázrak
            se děje ve dvaceti pěti.

Petr Kukal je, jak asi víte, i prozaik a literaturu dokonce vystudoval. Žije v Brandýse/Staré Boleslavi, městě zohledněném v předposlední básni této sbírky, a ne náhodou se tady předsunuté verše nazývají Černý Most. Jde o konečnou metra, odkud odjíždějí autobusy právě na Brandýs. Ale je to i metafora. A pro co? Jistěže pro přestupní kladinu vedoucí tvůrce veršů až ke smrti, té, co se tu připomene nejednou - a viz básně Víno z Rakvic, Kavárna SAMSA, Boží plán č. 2, Večerní písně i Půl třetí.
A přece vstupní text o Černém Mostu končí až překvapivě pozitivním pohledem na svět a podobně tomu jako by i sama titulní báseň o Bohu mezků (která knihu uzavírá) vyjadřovala jakési smíření se stereotypem.
Je tu ovšem i ještě jedno předznamenání, báseň Všechno je v pořádku, a maně upomíná na Kafkův postřeh o potřebě krásy co jednoho z pilířů nás přidržujících. A narazíme i na motiv konečnosti, vrací se, nejčastěji zůstává smířeným konstatováním a jen výjimečně se taví v horor - jako v případě básně Plán – anebo spadá až do hlubin děsu ze života - v haiku Usnul jsem hrůzou. A běda! To, co bývá v životech nejdrtivější (krom válek a podobných tragédií), jsou přece momenty ticha, a Petr Kukal to ví a nalézá je ve všech těch okamžicích, kdy jsme už-už čekali odpověď, a nepřišla (Poproste, Ticho, Vlak).
Jak je z veršů patrno, zabrousí jejich autor asi občas i do hospody, a odleskem toho v Bohu mezků jsou básně Pivnice &Sipka, Noc, Hospoda U Tržických a (haiku) Po litru vína. Ne, nebudu pošetile pátrat, co ještě je pro Kukala typické, ale řekl bych, že možná i jistá samozřejmost věrnosti. Ano, ta. A snad nejvýrazněji se odrazila v básni Klíčová dírka, uzavírající úvodní oddíl knihy.
Nicméně se tu neotřele vrací řada klasických námětů, ať už jde o téma životního kompromisu (Rána), téma nedorozumění v páru (Cukry), nutnost nosit masku (&Sestý rosinec), osamělost v davu (Sami) anebo o ty náměty, se kterými se Kukalovi pojí Noe (a viz básně Noe, Boží plán č. 2 či Sup). A v dalších verších O život vyjádřil autor přesvědčení, že neuháníme-li vysloveně o život, nikdy se nejedná o „pravý“ běh.
A třeba báseň Soud? Jak ji já chápu, jde o polemiku mezi dvěma postoji. Buď budu sloužit tomu, kdo mě chce i potřebuje, nebo se místo toho zapíši do dějin, aniž bych mu byl k disposici? Jak volit?
Zajímavý je však i Barbucha, a pokud bychom v něm odstranili slovo klín, úspěšně by asi zapadl mezi některé Jirousovy verše dětem. Jednou z nejlepších Kukalových básní zde přítomných je však nepochybně Rodičovství.
Jindy bych (a je to jistě v pořádku) ovšem i polemizoval, a to třeba ve chvíli, kdy si - nad verši Vinice – naprosto nechci připustit, že snad musí být „pozdní láska“ jen a jen „zoufalá“.
Jen velmi jemně se básník občas dotýká víry (haiku Teplý letní den či Pivnice &Sipka), jinde Bible (43, 8 a Tůň) a jediný náznak politické přesahu najdeme ve Zpátečním lístku.
A co se pak Rusalky týče?
U té jest prostě otázkou, proč většinu lidí znovu a znovu zajímá... spíš láska nešťastná nežli šťastná.
I Kukal... se na to ostatně svou Rusalkou ptá.
Proč jen?

_{Zdroj fotografie: kosmas.cz}