Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rozpad



Úvodník: 1.„Jedna jediná společná bytost, jejíž nezájem vás deprimuje.“
Tak bych nazval Joriku s Jakubem. Nemohli nebýt tou bytostí. Ale ve skutečnosti se rozešli a kompletní stvoření spolu netvořili. Nejprve jsem byl rád.
Taky byste byli. Představa, že vás ignoruje dokonce i společná bytost, může zlomit. Rozložit. Přesto jsem si přál, aby se Kuba s Jorikou opět spojili, i když ne proti mně. Přál jsem si, aby se zase milovali, a to navzájem, a opět byli šťastni. Asi jako v románu. A toužil jsem po tom s jednou jedinou jednoznačnou představou:
„Pokud se dva milují, třetím odpustí.“

Článek:
2.
Byli o čtvrt století mladší. Než já. Což u ní, ale u něj jsem to vnímal jako problém. Pokud máte kamaráda ve svém věku, není to totiž každému hned divné. Ale měl jsem i štěstí. Jakub se narodil ve stejném znamení jako já, dokonce týž den, 16. dubna, takže nás datum narození jaksi záhadně spojovalo. Pokaždé jsem navštívil restauraci, ve které točil, když jsme měli narozeniny, ale jinak život letěl a takřka jsme se nevídali.
Jednou jsem předtím provázel k zastávce autobusu kamarádku své matky. Četla prý, jak mi vyprávěla, fejeton o takzvaných kurvítcích. Už jsme čekali na stanici, já jsem svíral řídítka a hleděl na světlo svého horského kola. „Podle mě,“ řekl jsem, „sestává z ďábelskejch kurvítek každej výrobek, každej. Komplet.“
Chtěl jsem bezesporu provokovat okolostojící a pokračoval: „Jen čekáš, který to kurvítko zafunguje jako první. Ale tohle světlo,“ položil jsem prsty na plastový kryt, „nemá zapotřebí se rozpadat komplet. Proč taky? Zrovna mělo druhý narozeniny, pokud vím, a knoflík mu už dávno nefunguje.“
„A jak tedy jezdíš v noci, Lorenci?“
„Zatím to jde, ale jak se zase začne dřív stmívat, abych kupoval nový, a to mi nevykládej, že ještě žádná hlava nevynalezla nekurvící tlačítko.“ Odmlčel jsem se. „Jenže by zkrachovaly fabriky, kdyby se výrobky nerozpadly hned po záruční lhůtě. Státy, celý ekonomiky by putovaly do kopru a urnovech hájíčků.“ Rozhlédl jsem se.
Možná, že jsem podobně sálal, aby si mě vůbec někdo všiml.
Když to nedělali Jorika ani Jakub. Možná. Nu, a vážně jsem se dočkal.
Muž s ulíznutou pěšinkou a s aktovkou řekl: „A zblázníte se? Jednou za tři roky? Pro takovou prkotinu? Vyděláváte málo, vy xindle? Jste změkčilej srab.“
Nato se vřadil vedle máminy kamarádky do autobusu, který zrovna přijel, a já šlapal k restauraci. Bylo mi zrovna čtyřicet sedm.
„Ahoj.“
„Čau.“
Restaurace žila, moc neměl čas.
„Ještě chodíš s Monikou?“ zeptal jsem se Jakuba, kterému bylo ten den právě dvaadvacet. Přikývl. A já: „Fajn. I když to stejně bylo lepší, když jsi ještě chodil s Jorikou.“
„Tobě to tak připadalo, Lorenci?“ Nalil mi. „Nějaká tvá vlastní perspektiva?“
Přikývl jsem. Do Joriky jsem byl... „Do Joriky já byl...“
„Už nejsi?“
„Možná, že ještě jo.“
„A copak? Nevíme už jistě?“
Pamatoval si, nakolik jsem býval z Joriky vedle, a já si vybavoval, jak byli šťastni. Měl jsem rád pouto mezi milenci a lásku jako takovou a zeptal jsem se sklesle: „Už se nikdy k sobě nevrátíte, ty a Jorika?“
„Nikdy.“
Ale někde mimo rozpadání spolu žili pořád. „Ale někde spolu vegetujete vy dva furt!“
Díval se na mě: „Ve tvých snech?“
„Kde jinde?“
3.
Uplynulo několik let. S Jakubem jsme se skutečně vídali skoro jen v den svých narozenin. I má chyba. Pořád jsem něco psal, až jsem se nakonec málem styděl vylézt mezi normální lidi. To jsem měl z toho.
Navíc mi bylo podezřelé, že se mi po Jakubovi občas stýská.
Nejsem snad přece teplý?
Asi ne, říkal jsem si, a přátelství tedy přece existuje.
Existuje i láska, a přesto se Jakub s Monikou rozešli, jak to chodí, a já ho zrovna potkal ve vlaku. Ne, to nelze popřít, že mě přitahoval. Byť ne eroticky. Zajímal mě bezpochyby i proto, že kdysi býval jednotkou oné šťastné dvojky. Jorika, Kuba...
„Zajdi za Jorikou. Ne?“ řekl jsem.
„Jo? A kam asi?“
„Na výstavu. Teď pracuje u Jiřího Trnky.“
„Jaké hrnky?“
„Je na náměstí v Plzni.“
„A tys tam byl?“
Vyprávěl jsem Jakubovi o obou návštěvách. O prvé, osamělé, i o druhé, již jsem absolvoval se synem.
„Jak tě dnes vidí?“ zeptal se.
„Blbě. Prý ji otravuju a napsala dokonce e-mail, který začíná větou: Po všech těch letech vám stále píšu slušně.“
„Nad tím ses trápil, jak tě znám.“
„Ještě trpím.“ A teď se nad sentencí zadumal i Jakub. Snad ho dokonce nakopla. &Sel do Trnkovy galerie a znova spolu začali chodit.
4.
Znovu stvořili pár a za pár měsíců jsem je potkal ve vlaku. Ne, náhody nejsou, ale tohle byla jedna a já měl jsem chuť pateticky říct: Vy jste ti praví - a já tak sám. Ale řekl jsem: „Ahoj.“
Odvrátila oči. Jakub se pousmál: „Zdar. Kam jedeš?“
„Z práce.“
„Pořád bydlíš s mámou?“
„Jo.“
„A syn?“
„Bývá u prarodičů.“ Synova matka zemřela právě před deseti lety. „Ale vídáme se často.“
To jsem dodal, ale cítil, že to není dost často. „Jakube? Pamatuješ, jak jsme se tenkrát potkali na pouti v Plzenci a já Monice vystřelil tu modrou růži z krepu?“
Taky tehdy se ptal, kde mám Filipa, a vlak se nerozpadal, ale cítil jsem jeho brzdy.
Jakubova staronová zírala z okna.
„Joriko.“
Pohlédla na mě. Opět hleděla do krajiny. „Dejte mi pokoj.“
5.
Jakubova restaurace žila a skoro neměl čas. Jako obyčejně.
„Jako obyčejně?“
„Jako každej rok.“
„Živí to?“ prohodil po chvíli.
„A co? Psaní?“ Zavrtěl jsem hlavou. Abrahámoviny na mě dolehly a nedokázal jsem jako dosud prášit: „Aby ne, venku mě čeká nové Ferarri a volal i Roman Polanski.“ Místo toho jsem odvrátil oči a snil, že jsou Jakub a Jorika sami doma. Líbali se, milovali se, potom leželi bok po boku a ve chvíli uvolnění jako bych do něj vstoupil a jeho hlasem zopakoval oslovení z vlaku: „Joriko?“
„Kubo?“
„Co ti udělal?“ Co vlastně?
„Nedá pokoj.“
„Nedá pokoj?“ Prohlížel si ji. A tu jsem Jakubem promluvil i za sebe, a to s táhlým patosem: „Možná se mu stýská.“ A dodal jsem (skoro jako ve filmu): „Miluje tě.“
„Jo? A tobě to nevadí, Jakube?“ zeptala se Jorika.
„Ne.“
„A co bys dělal?“
„Zajdem za ním?“
Jak řekli, tak udělali. Hlídával jsem zrovna ještě nerozdrolený lom, nebo spíš domek vedle, a samo sebou nesměl přijímat návštěvy, ale možná je to jen další sen, protože panuje noc, odešlo mi světlo a někdo zaklepá. Ó, jak se mi doteď stýskalo, vím. Ó, neví pranic, kdo tu trýzeň nepoznal. „Jsem už myslel, že nikdy,“ řeknu.
„Ani my to neplánovali.“
„A jste tu? Je mi padesát.“
„Jsme tu. Je nám už pětadvacet.“ Usednou proti mně ke stolu a čtvrtstoletí bezpochyby představuje propast bez dna. Přesto opakuji: „Jste tu. To se... To se tady Jorika možná už nezlobí.“
Ona odsekne: „Nenávidím vás. Nebo, vlastně jste mi lhostejný.“
„Jo. Jsi jí lhostejný,“ usměje se Jakub, „ale přijeli jsme se na tebe podívat. A víš proč?“
„Že po ničem více netoužím?“ zadeklamuji, ale on vrtí hlavou: „Ne. Je tu jiná příčina. Jsi zajímavě se rozpadávající osobnost. Proto.“
Chvíle ticha.
„Ale přestanu se tímhle rozpadávat.“
„Tímhle?“
„No, vaším příjezdem.“ A tu Jorika prohodila: „Už se na tebe nezlobím.“ A jakmile to vyslovila, přestalo navždycky mít smysl psaní.
Rozpadlo se.
(z knihy Všechno nejlepší!, 2015, upraveno)




25.06.2015 - Ivo Fencl