Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Racionálně o Iracionálním muži



Úvodník: Iracionální muž alias zbrusu nový film pilně režírujícího (a scénáře kompilujícího) klasika je právě k vidění v kinech, i když možná již jen ve filmových klubech poté, co z multikin zmizel. To se však nedá nic dělat, také nekráčí o Mission Impossible 5.
Oč naopak jde? O pozdní klasikovu odpověď na příběhy s geniálním vrahem Tomem Ripleym, řekl bych. S Ripleym z (rovněž klasických i opakovaně filmovaných) románů Patricie Highsmithové.

Článek:
Jedná se o odpověď a o variaci; tuším, že zdařilou; a jsme-li už u srovnávání, dodám, že titulní hrdina tu koneckonců může připomenout i Amona Göthe ze Spielbergova Schindlerova seznamu. Podobně jako on, Amon Göth (původně skutečný velitel koncentračního tábora) totiž připomíná bohorovně velikášského „císaře římského“ a minimálně jednu scénu Woody vsadil mezi starověké sloupoví. S ohledem na to. Koneckonců i herecký představitel „Iracionálního muže“ Joaquin Phoenix (nar. 1974) se kdysi vryl do paměti jako zrůdný Říman z filmu Gladiátor, zatímco původně divákům slibovaný Colin Firth nakonec roli nedostal.
Asi byl příliš sympatický.

*

Jak jsme už přivykli, taktéž v nejnovějším Allenově díle se jedná skoro jen o příběh plus jeho herecké obsazení (přičemž sám režisér se už neobsazuje), zatímco film jako médium je pouze minimalisticky využívaným prostředkem, který by... snad ani neměl být vnímán. To je pravda, takový příběh ovšem musí za něco stát. Povedlo se? Neservíruje nám Woody náhodou jen další moralitu s happy endem? Servíruje. Ale také moralitu s přesahy. Zaujme už jen, že sem tam slyšíme jak vnitřní monolog titulního hrdiny, tak vnitřní monolog jeho studentky.
Že to naopak máte za laciné? Za berle? Já ne. A právě díky studentčinu vnitřnímu monologu od začátku víme, že se její pedagog posléze vyjeví jako muž nenormální a nemocný. Otázka: Je to, že to hned víme, chybou filmu?
Odpověď: Záleží na vkusu a nastavení toho kterého diváka. I všimněme si radši, nakolik vágně a nedostatečně je dopředu naznačována (údajná) zlotřilost soudce, kterého pak univerzitní profesor mistrně odpraví.
Předestřena je natolik vágně, že se některým divákům možná chce až protestovat, nicméně jde o záměr. A jistě, chce se tu někomu i zvolat: „Nechte nám šanci toho hajzla-soudce nenávidět. Ne? Proč nám ji, sakra, neposkytnete?“ Ale šanci nedostaneme, a je to snad neobratností scénáře? Neřekl bych. Allen už svůj příběh tak vystavěl. Záměrně.
Snad proto, aby hrdinova psychopatie víc vynikla?
(Za a.)
Nebo snad dokonce proto, aby diváka (příjemně) uspokojilo, že místnou je likvidace jakéhokoli soudce?
(Za b.)
Ne, to bych neřekl. (Za a) platí. A je to snad překvapující, ale tenhle film svou svůdnou šanci adorovat soudcovu likvidaci jednoduše neproměnil, a já sám bych dokonce předvedený tu zločin interpretoval jako obecnější akt, ve kterém je profese oběti irelevantní. Mám totiž z Allenova díla pocit, že titulního psychopata zde neléčí z pocitů marnosti to, že zachránil vraždou soudcovy oběti (ženu se synkem), ale že ho kurýruje prostě to vědomí, že spáchal „dokonalý zločin“. Ať už si před námi, diváky, namlouvá filmová figura hlasitě cokoli chce.

*

Za zmínku rovněž stojí, že tím, nakolik není vrah racionálně spojen s obětí, připomíná Iracionální muž film Cizinci ve vlaku režiséra Hitchcocka. Zřejmě ne náhodou; i Cizinci ve vlaku jsou totiž na motivy Patricie Highsmithové. A co ještě víc? Rádoby logická pouť „Iracionálního zabijáka“ od první vraždy ke druhé je zase jednoznačně „talentovaný“ pan Ripley; jako vystřižený. I když... Ano, vystřižený s tím, že u Woody Allena kráčí osud pro svět šťastnou cestou a UTNE lotrovu cestu cest bez zábran.Brzy. Až tak brzy, aby stopáž zůstala únosná.
Ale přenesme se raději ke druhé z podstatných vrstev tohoto Allenova divácky vděčného příběhu. Co že ji představuje? Samo sebou padouchovy milenky a vývoj postojů jich obou. Právě na tom poli se Woody ne poprvé v životě vyřádil a právě tady bych případně pátral po „praktických“ kořenech jeho tvůrčí motivace; tedy pokud by podobná bádání měla smysl.
Čím je také tento film? Bezpochyby ukrutnou adorací mladé studentky a jejích ještě nezkažených instinktů. Allen nepokrytě straní mládí a více či méně umělecky předvádí vztah vlastního alter ega a jeho žákyně. Ta postupně nabude přesvědčení, že se do labilního „Iracionálního muže“ zamilovala, nicméně si všimněme, nakolik snílek Allen umí brzdit. A že nepřehnání. Původní dívčin chlapec kvůli onomu zlolajnému profesorovi „kopačky“ nedostává a je to hoch sám, kdo... jen poodejde.
A druhá dáma ve hře? Jí je profesorova vdaná vrstevnice z univerzity a nutno, myslím, dodat, že díky své představitelce působí až příliš sympaticky.
Díky scénáři pak i velmi benevolentně. Opět záměr? Věřím. A pochyb není o tom, že dotyčná po „Iracionálním muži“ od první vteřiny „jede“; a jelikož působí jako zralá žena, tak se očekává, že bude (oproti němu) naopak racionální a rozumná. Je tomu tak? Je?
To je podle mě jedna z podstatných otázek filmu.
Má totiž i tato dáma svou pravdu?
Odpověď neznám. Ale bude možná a bohužel souviset s věkem postav i tím, kolik má kdo ještě před sebou života. Prozradím teď každopádně, že je zralé dámě ve finále lhostejné, že do Evropy uprchne se záludným vrahem. Nebo svou lhostejnost alespoň deklaruje. Jde také „jen“ o vnitřní monolog? Zjistěte si už sami. Ale nelze, než si vybavit Lennonovo „nevěř nikomu nad třicet“. Protože mnozí dospělí skutečně otupí, okorají a... Nějaká vražda soudce? I co!
Ani FBI navíc nemá na to, aby vykutala pravdu, takže „vše prominuto, nový Tome Ripley“.
O to víc okouzlí postoj mladé studentky. Její hezká (i když ne dokonalá) představitelka Emma Stone (narozená roku 1988 a známá také ze Spider-Manů a ambicióznějšího Birdmana) zde od Allena získala záviděníhodný herecký prostor poté, co mu loni dobře hrála už v Kouzlu měsíčního svitu; a její postoj přitom není jen mravoličně spontánní, ale prostě zdravý (i když trochu čítankový). A je právě postojem oné bytosti „pod třicet“, jak by to bral John Lennon. Neboť vražda zůstává vždycky jen vraždou, filozofie nefilozofie, Hamlet Nehamlet, a tedy něčím, „co se nedělá“. Ani panu soudci. A to by mělo být naší morální tečkou. Jenže svět nebývá tak jednoznačný a šlo by patrně o špatný film, kdyby v něm život byl předveden jen jednoznačně. Ne, vraždit se nemá, a to ani geniálně, avšak Allenův dekadentní a romantický „pan Ripley“ si rádoby filozofickou fazetu své pravdy taky vytepá. Kdy?
Nejméně v šokujícím momentě, kdy před studenty na večírku (a s revolverem jednoho z nich) hraje sám se sebou ruskou ruletu.
Právě jeho replika z těchto sekund totiž utkví.
„Jedna ku šesti? A co? Většina lidí nemá v životě startovní šanci ani půl na půl.“
Post scriptum.
Pookřává tedy hlavní hrdina filmu díky pocitu, že vykonal spravedlivou pomstu, anebo si jen myslí, že je to proto, a pookřál ve skutečnosti z toho důvodu, že se mu povedla dokonalá vražda, jak naznačuji výš? Ano: platí spíš to první, nicméně věřím i v možnost svého výkladu.


07.09.2015 - Ivo Fencl