První je ten oknem vlády či parlamentu, řekněme, druhý oknem soukromníka. Anebo tedy dvou soukromníků. Až jaksi automaticky se mi teď chtělo napsat okýnkem soukromníků a milenců, ale zarazil jsem se, naštěstí: nebylo by to fér. A jen ať má každý okno ve stejné šíři. Poslanec, prelát, milenec i manžel. Idealista, romantik, kritik i Marie.

Hm. Ale na druhou stranu může být privátní pohled na rodinu i zatroleně nihilistický, ne-li sobecký. Příkladem budiž spisovatel Michel Houellebecq.
„Co jsme mohli dělat?“ cituji z jeho románu Možnosti ostrova (v překladu Jovanky &Sotolové, 2007). „O tom jsme přemítali při procházkách mezi dunami. Jak žít? Přesně v těch situacích se lidé drcení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti.“

Ano, jistě, i toto bývá jedna z motivací založení rodin a nemusí se nám to jistě líbit, ale těžko s tím co naděláme, že. Ani jako sociální inženýři často nic - a společnost jako takovou lze definovat všelijak. I představme si pro naše účely společnost jako směs aktivních bytostí „přetřásaných“ na pomyslném sítu a ptejme se, co vrtí sítem.

Jistě. Ekonomické zákony; ale pro někoho i Pán Bůh. A „proč vrtí pes ocasem?“ dotazuje se navíc román Larryho Beinharta Americký hrdina, zfilmovaný roku 1997 jako Wag the Dog. „Protože je chytřejší než ocas. Kdyby nebyl, vrtěl by ocas psem.“ Hezký příměr, dosaďme však do imaginární rovnice místo pejska sebe, tedy člověka, a uznejme, že něco málo společného se psem vskutku máme. A to?

Někdy i tu věrnost.

Jíní borci pak mají se psy společné až nepříjemné patolízalství. Nu, a skoro všichni jsme zajedno, že psi i my máme pohlavní pud. S ním původní otázku i parafrázujme. „Je člověk ve své většině chytřejší než jeho pohlavní pud?“
Odpověď: „Člověk? Možná spíše ženy. Ne?“ A zmíněný Michel Houellebecq tedy míní, že si prý potomky často pořizujeme teprve v momentě, kdy si uvědomíme vlastní bezvýznamnost. Ach, nemýlí se? Znovu si představme síto.

Či hladinu. Co se na ní děje? Je to snad jasné. Schopní, vytrvalí a odolní se činorodě anebo i setrvačností udržují na povrchu; slabší a méně odolní se naopak postupně propadají, ba klesají někdy až ke dnu, končí v nezáviděníhodném postavení. Naštěstí se mnozí z nich přece zachytí a šplhají po žebříku k výšinám. Sami, ale občas i díky druhové solidaritě. A jindy vystupují nahoru v rámci i docela regulérních mafií.

Ty jsou přitom někdy výslovně rodinou - a jindy ne doslova. Rozhodně však platí, že to bývá mimo tyto „mafie“ se solidaritou nahnuté. „Co tě nepálí, nehas,“ hlásá totiž „zdravý“ selský rozum a každý „má samozřejmě svých starostí dost“ a nejhůř nakonec tomu, koho ovládne i strach. A je-li úzkost navíc patrná, běda. Bojáska konkurent dorazí. A není to novum, už v pravěku to – patrně - platilo a v džunglích světa to funguje dál, ať jsou městské či rostlinné. Svým způsobem je to i krásné, nicméně strachem paralyzovaní bývají likvidováni nebo odmetáni. Ano, i stateční umírají. Avšak méně často. Civilizace disponuje slupkou, ale ta je tenká. Nakolik, ukazuje třeba Neffův distopický román z Prahy Tma, a dokráčí-li krize na jistý stupeň, padají masky a... Člověk člověku se stává příslovečným vlkem. Jako třeba v románu Pán much. Jako i v reálu, na mnoha místech tohoto světa.

Existují navíc ekonomické teorie, které se až příliš blíží krutým pravdám, jimiž nepohnete, a které nastolují další otázky. Platí třeba pro „moderní“ stát opravdu, že musí počet jeho obyvatel s rostoucí produktivitou jejich práce úměrně klesat?

Nevím. Ale přinejmenším podobná tendence hraje roli, jak všichni cítíme, a teprve v póze drcených oliv si mnozí uvědomí skutečnou funkci rodiny a ptají se po právu: „Je snad jen láska dostatečným důvodem k uzavření manželství? A proč asi uzavíraly spojenectví pradávné kmeny?“

Odpověď? „Jistě i proto je uzavíraly, aby byly silnější. Silnější spolu. Z téhož důvodu si i žena instinktivně vybírá jen toho muže, který ochrání a zabezpečí ji a její děti; a dokonce se mi věc jeví až tak, že to jsou na této Zemi skoro výhradně ženy, kdo v páru rozhoduje o pořízení si potomka, a mám taky za to, že se Michel Houellebecq možná neměl ptát: „Pořizují si lidé děti proto, že se cítí být ničím?“, ale: „Pořizují si ženy děti, protože by jinak zůstaly zdrceny vlastní bezvýznamností?“

Ano, uznávám: Ne každá žena je bez dítěte drcena „vlastní bezvýznamností“, ale nechme výjimky stranou, a ať je to, jak chce, bohužel sleduji jedno. Páry v krizi si potomka či potomky pořizují i jako rukojmí. Byť třeba nevědomě.

To jistě neznamená, že by pak ratolesti nemilovali, ale... I ptám se závěrem: Je snad v pořádku, jsou-li mnohá děcka prvořadě jen pojistkou vlastních rodičů proti útoku vnějšího světa? A jsou-li „brečícím alibi“? Někdy dokonce štítem, štítem vyrobeným z nevinnosti (a proto tak dobře fungujícím)? Nu, a není hrozné, že okolo mnoha jinak rozumných „dospěláků“ stojí a čekají celé podobné ploty vyrobené z dítěte či dětí?

Ale dítě či děti vyrostou (tedy obvykle, s výjimkou Petra Pana) a hle, zase jsme sami. Onen pocit bezvýznamnosti se k mnohým vrací a pár se často rozvádí. "Ale počkejte s rozvody," radil už Kurt Vonnegut a vyjádřil podle mě zajímavé přesvědčení, že to častěji bývá žena, komu jaksi chybí větší rodina italského typu, ve které by si ona občas mohla pohovořit... například s manželovými sourozenci. Vyslovované argumenty pro rozvod bývají oproti tomu falešné a tím jediným skutečným, i kdyby skrytým a nevysloveným důvodem pro rozchod bývá následující výtka manželky adresovaná mezi řádky manželovi: „Jsi málo lidí.“
 

A je to asi pravda. Základem státu nejsou totiž izolované buňky rodin, i kdyby s dětmi. Základem státu je komunikující společnost, i kdyby uvnitř ní každý pár dětmi nedisponoval.

(Z časopisu Rodinné listy. Doplněno.)