Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Jsme v nebi



Úvodník:

Soubor fejetonů z let 2012-2015 Ludvíka Vaculíka má příhodný název podle jednoho z textů. Jsme v nebi. Jako by nám skutečně tamodtud Ludvík Vaculík psal... Ve skutečnosti se ovšem tento fejeton týká přesvědčení, že náš pozemský život je tím nebem. Jsme v něm, když žijeme, ne až posmrtně. Život máme všichni jen jeden, píše Vaculík, paradoxně křesťan. Tedy jenom jednu příležitost z celé té Boží věčnosti žít pěkně a vděčně.



Článek:

To je typický Vaculík: přestože vstoupí do církve, hlásá, že nebe je tady na zemi. Vaculík má zkrátka na vše kolem sebe originální názor. Jeho pojetí víry i socialismu je svérázné a osobité, s důrazem na osobní svobodu, která stojí nad vším, nad vírou, politikou i manželským slibem.

Takový Vaculík byl a taková byla i jeho tvorba. Vstoupil do KSČ, ale hledal pro ni lidskost, sepsal Dva tisíce slov a byl perzekuován. Jako mladý vystoupil z církve, do které se po revoluci opět vrátil, ovšem neváhal ji kritizovat, přestože více ji velebil. Hovořil o své ženě jako o někom, kdo je v jeho životě nezbytný a kvůli komu je lepším, přesto zároveň beze studu hovořil o svých milostných aférkách, jako by neměl nijak černé svědomí ani vůči ní, ani vůči Bohu. Snad jen vůči sobě.

Když se v mém snu objeví žena, se kterou jsem "něco měl", cítím to jako chybu.

Fejetony Ludvíka Vaculíka jsou osobní výpovědí člověka, který hlasitě prezentuje svůj názor, ať je jakýkoliv. Vaculík se nestydí své názory měnit a nebojí se nebýt dokonalý, protože to je přirozené. Přesto nebo právě proto v sobě jeho fejetony skrývají nezměřitelnou hloubku lidství. Ne, Vaculík není dokonalý, ve svých přesvědčeních není celoživotně jednoznačný, ale přesto si zachoval svou důstojnost. Z jeho textů na nás poeticky dýchá životní moudrost následovaná skromností.

Nepřipadá mi tak mimořádné, co píšu. Nejsem jenom předmětem nějaké módy?

Vaculík je nepochybně výrazná osobnost, která nedokázala stát stranou, v dobách minulých i té současné. Sbírka fejetonů z posledních třech let jeho života to jednoznačně dokazuje. Se syrovou upřímností se Vaculík vyjadřuje k politice, světu a životu, jehož cenu zvažuje s moudrostí stařešiny rodu. Z jeho textů je znát, jak si váží osobního klidu a odmítá zbytečné pinožení se za něčím.

Nechtěl bych do takového světa už nikam, ani do žádné Ameriky. Colosseum znám z fotografií. Zvířata znám ze zoo, drogy žádné mě nelákají. Mám rád kávu: ale v poslední době ji nechci, jestli na ni nemá chuť i paní Vaculíková. Právě jsme ji vypili s rybízovým koláčem.

Soubor fejetonů Ludvíka Vaculíka "Jsme v nebi" obsahuje texty otištěné v Lidových novinách v letech 2012-2015. Pokud Vaculík fejetonový útvar svým pojetím někam posunul, tak k větší hloubce na úkor humoru. Smát se u této knihy opravdu nebudete, na druhou stranu usmívat, to ano, díky nevtíravé poetice. Především tu však jde o filozofická zamyšlení, v nichž se propojují problémy národů se životem jednotlivce. Člověk je v nich však velký, malost spočívá spíše v nevyužitých možnostech společnosti.


Vaculík Ludvík, Jsme v nebi
Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj 2015
Foto obálky: 
http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book&id=872



31.10.2015 - Renata Šindelářová