Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - GIDEONŮV KRUH – severská krimi Carin Gerdhardsen



Úvodník: Pátým dílem kriminální série se opět k českým čtenářům dostává napínavé čtení z pera švédské matematičky a spisovatelky Carin Geerhardsen. Tým Hammarbyjské policie vedený komisařem Sjöbergem řeší otázku, kdo ublížil mladé gymnazistce, kterou našli nahou, znásilněnou a s těžkým ublížením na těle před dveřmi ladiče pián Johna Gideona ve stockholmské čtvrti Söder. Je pachatelem nezvěstný Gideon? Či někdo jiný, koho mlčení Veroniky chrání? To je jen jedna z otázek narůstajícího a košatícího se případu s nečekaným koncem.


Článek: Je pravda, že čtenář, na rozdíl od detektivů, od začátku ví, jak se dívka před dveře bytu v zavřeném domě dostala. Policie zbytečně podezírá Johna Gideona – ten již leží mrtvý uvnitř bytu. Proč ale mlčí ten, kdo dívku na ulici našel a chtěl ji odvést do nemocnice? Jako každá správná detektivka vám neustále nabízí množství otázek, na něž hledá odpovědi jak policejní tým tak i vy jako čtenáři. Budete sledovat počáteční výslechy ale to, co se zdálo na pohled jednoznačné a jednoduché se dále a dále zauzlovává a přibude k němu i na první pohled nesouvisející nález utopené mrtvolky dítěte v řece.

Postupně se tým komisaře Connyho Sjöberga dostává na stopu lidí z vyšších kruhů společnosti, kteří si libují v perverzním násilí, jakéhosi Klubu násilníků. Patřil k nim Gideon, když má román název GIDEONŮV KRUH? Čeho všeho jsou muži pro ukojení svých zvrácených choutek schopni? A byla Veronika jednou z jejich obětí?

Je obtížné psát o detektivce aniž byste prozradili potencionálním čtenářům něco, k čemuž musí četbou teprve dospět. Není proto lehké položit zde otazníky, které mě při čtení napadly a pro něž mám k této knize pár připomínek. Ale co lze komentovat je policejní tým. Dlouho pro mě byli Džamal Hamád, Petra Westmanová, Odd Andersson, Jens Sandén a Hedvig Gerdinová jen papírovými postavami bez toho, že bych o nich samých něco bližšího věděl. Tady sehrála roli skutečnost, že jde pátý román série se stejnými postavami, takže kdo četl vše od prvního dílu ten si detektivy určitě zamiloval. Čtenář jednoho jediného dílu, což je můj případ,  je v pozici člověka, kterého vhodíte doprostředka rybníka a on nezná břehy, jimiž by se dostal ven. Postupně se sice dozvíte, že Hamad s Westmanovou spolu žijí, že Andersson dovede dobýt srdce každé ženy, že Jensen má starosti s trochu duševně postiženou dcerou, která nikdy nepřestane být dítětem a přitom sama má miminko a Gerdisová je tou zřejmě nejchytřejší členkou týmu. Málokdy se vzájemně oslovují jménem, autorka o nich píše téměř výhradně s užitím příjmení (nebo je to překladem?), což trochu brání tomu, aby to byly životné a přesvědčivé postavy. Nemohu se zbavit pocitu, že členové týmu (až na výjimky) působí jako lidé tak trochu bez citu. Jsou to sice profesionálové, ale bez znatelných projevů emocí, i když se něco dotýká přímo jejich života. Jen tak si mohu vysvětlit, proč Petra po tom, co prodělala v minulém případu a po odhalení totožnosti toho, kdo ji ublížil, je schopna nadále vést objektivně vyšetřování.

Logice se trochu vzpírají některé motivy. Snad lze naznačit třeba to, že znásilněná Veronika odmítá nejprve jakkoli komunikovat (dokonce jedna kapitola je jakýsi její vnitřní monolog), pak se ale rozhovoří (i když uvede policisty na falešnou stopu) a dokonce je schopna se (i po takovém zážitku) smát. Je zde i jeden dosud neuzavřený případ z minula (z předchozího dílu série) s krycím jménem Světec a s podezřelými, jejichž identitu dva členové týmu schovávají, aby získali více důkazů k tomu, aby je mohli pohnat před soud. Chytrá štička Gerdinová seznam podezřelých vypátrá ve „výlevce“ (překlad?!) případu Světec, což ji umožní vědět více než zbylí členové týmu.
Případ (či případy) spějí k překvapivému konci. Kruh násilníků bude prolomen, ztracené dítě Jensenovy dcery se najde, návštěvy mladých dívek u John Gideona se ukáží v příznivém světle. Vše ale směřuje jinam, než kam byla položena první otázka knihy: kdo znásilnil Veroniku. Na tu vyšetřovatelé neodpovídají ani k ní nedospějí a pravdu se čtenář dozví jen z popisu autorky knihy.

Zato kniha dospěje k vyřešení dvou dalších kriminálních případů, z nichž jeden je osm let starý a druhým se úspěšně uzavírá snažení komisaře Sjöberga a Džamila Hamáda. Domnívám se jen, že Gerhardsenová mohla více využít výslechu jednoho z podezřelých, duševně zaostalého chlapce, který přivede policisty na konečnou stopu. Spokojila se jen se strohým záznamem předůležitého svědectví učiněného navíc před rodiči, což by asi stud žádnému chlapci nedovolil. Zbytečně podrobně rozváděný motiv dočasné ztráty dítěte Jensenovy dcery předznamenává případ skutečně provedené výměny dětí, kterým se vše propojí, i když morbidní „dítě v mrazáku“  je dosti silnou kávou i pro otrlé. Osobně mi není jasný motiv kolem Marianne a jejího osudu, dívky, kterou zmiňuje jak řidič auta, které naložilo Veroniku, tak John Gideon ve svém dopisu. Možná je tu opět propojení k dřívějším dílům série a autorka nestačila její příběh v této knize vysvětlit.

Závěrem musím přiznat, že jsem román četl se zájmem a není sporu o tom, že v rámci autorů (a autorek) severské krimi má Carin Gerhardsenová své jisté místo. To že vás někdy vyprovokuje k tomu, abyste se v knize vrátili zpět a ozřejmili si některý fakt je i dobře, čtenář má být aktivní. Jen s logikou to někdy trochu zaskřípe – konkrétně to však nelze bez prozrazení toho, jak vše dopadne či pointy blíže napsat. Není však pochyb, že kniha najde své vděčné čtenáře, že je zaujme a přinutí i k řadě obecnějších úvah – třeba o tom jak vzniká zlo v člověku, kde a jak se zrodí myšlenka na spáchání zločinu. Ale také o snaze jej odčinit dobrými skutky v dalším životě.
 
Carin Gerhardsen je čerstvým hlasem na rozmanitém poli severských krimi románů. Narodila se v roce 1962 v Katrineholmu a tam také umístila počátek prvního případu z tzv. Hammarbyjské série a nazvala ho Perníková chaloupka. Není náhoda, že právě v prvním příběhu zvolila jako téma šikanu mezi dětmi. Přiznává, že v dětství zažila něco podobného na vlastní kůži, a zajímalo ji, jak mohou špatné zážitky z dětství zformovat člověka a ovlivnit celý jeho život. Autorka vystudovala matematiku a posléze se živila jako IT konzultant.  Jak sama říká, vždy milovala řešení matematických problémů, rébusů a sudoku a od toho byl jen krok k napsání zápletky románu, logické a propracované, s věrohodnými postavami, s jejich přednostmi i chybami. Hned první román jí získal čtenářskou oblibu a přiměl ji nadále se věnovat pouze psaní. Autorka žije ve Stockholmu s manželem a dvěma dětmi.
Zdroj: Mgr. Denisa Novotná

Z hammarbyjské série vyšlo v nakladatelství Vyšehrad:
1/ Perníková chaloupka
2/ Máma, táta, děti
3/ Spi děťátko, spi
4/ Světec
5/ Gideonův kruh
6/ Ledové oči
************************************************
Carin Gerhardsen: GIDEONŮV KRUH
ze švédského originálu přeložila Jana Chmura Svatošová
Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o., v Praze roku 2015

 




18.01.2016 - Stanislav Polauf