Spolehlivě sice situaci zachraňují jak Karel Čapek (Kupón), tak dvě jednoznačné parodie Viktora Dyka a Jaroslava Haška (Vedlejší možnost Fridolína Kocourka a Pátrání po vrahu), nicméně tomuto předchází třeba i regulérní (a v pořadí původně sto sedmá) cliftonka Indický škrtič (opravuji: Indický škrtitel) nebo drze děsuplná prózička Karla Drzka Magda Novotná. Román, uveřejněná roku 1910 v prvním českém detektivním časopise Maska.
Toto kuriózní dílo sestává z šestnácti kapitol, a přece je vzletně rozděleno na dvě „knihy“ s tituly Po svatební noci a Hra náhod, fakt a domněnek. Kniha druhá však má jen pět kapitol a je očividné, že tu autor rázně ukončil (anebo dokonce ukončit musel) práci, již si na začátku asi vysnil jako poněkud rozsáhlejší.
Zvlášť v tomhle případě je opravdu otázkou, proč Michal Jareš tuhle špatnou detektivku vůbec reeditoval a jakým je přínosem dnešku či řadě zvané Klasika do kapsy. I když...

Editor vlastně odpověděl, a to šalamounsky: „Jaká by to byla antologie detektivních povídek, kdyby v ní nebyla ukryta aspoň jedna záhada.“ A co že je dotyčnou záhadou? Ovšemže sám překladatel, novinář, spisovatel (a policejní agent) Karel Drzek narozený někdy okolo roku 1891 na Žižkově.
„Výlučně české prostředí se v Magdě Novotné mísí s naprosto nevyváženou a obskurní zápletkou, s nevypočitatelnými exkurzy na jiná místa, přízemním humorem a zejména s velmi podivným koncem,“ konstatuje editor a naštěstí jím sestavená knížka nesestává jen z takovýchto „exkluzivit“.
Celkem obsahuje devět povídek a těm předchází úvod K začátkům české detektivky, v němž je konstatováno, že detektivky (na rozdíl třeba od science fiction) nemají pražádný vlastní „fanklub“ ni komunitu a jsou rozprostřeny mezi širé pole čtenářů, přičemž málokterý je sleduje jako žánr v celé šíři.

Během svého exkurzu do detektivní prehistorie se Jareš zmiňuje i o díle Jakuba Arbese a konkrétně romanetu Svatý Xaverius, avšak mezi „detektivky“ by určitě bylo možno vřadit i další Arbesova romaneta, říkám si. V Jarešově výčtu se však dočkáme i Havlova dědečka Huga Vavrečky, spisovatelů Čestmíra Jeřábka (Lidumil na kříži, 1925) a Josefa Trojana (Stopa v dešti, 1929) a jistěže i Emila Vachka a Eduarda Fikera. - Spíše nežli o obou naposled zmiňovaných nebo o Čapkovi se ale editor rozepisuje o letité „sešitkové válce“ mezi nakladateli Hynkem, Knappem a Storchem a o zapomenutých už dnes hrdinech, jakým byl vedle Léona Cliftona třeba neohrožený John Born... A záslužně připomíná i nejdůležitější dvě předchůdkyně své antologie známé jako Příběhy se záhadou (1983) a Sherlockové Holmesové (1988).

Záměrně jsem do nich nahlédl, abych zjistil, nakolik se tady zúčastnění spisovatelé v knihách překrývají, a z těch přítomných u Jareše jsem objevil jen Haška (Zlodějské dobrodružství pana Tevlína), Čapka (&Slépěj, Hora), už výše zmiňovaného Čestmíra Jeřábka (Zápasy), ale ten vlastně v Lupičích nefiguruje, a konečně autora cliftonek A. B. &Sťastného. (A mimochodem, víte, že v letech 1906-1911 vyšlo cliftonek celkem 275?)
Existuje ovšem, dodejme, nejméně ještě jedna podobně zaměřená publikace, na kterou Michal Jareš zapomněl, a to Opilý kocour a potíže se zákonem (1984); ilustroval ji Jiří &Salamoun a vedle povídek Haškových (Po stopách státní policie v Praze) a Čapkových (Pád rodu Votických) obsahuje třeba i fikerovku Žlutý kámen.
Ale vraťme se do roku 2015, k zapomenutému spisovateli Karlu Hostinskému, jehož textem Klamem za stopou (1876) kniha Lupiči nedobytných pokladen začíná. Uveřejnil ji kdysi v tzv. Vlasteneckém kalendáři a do dějin tak vepsal figuru soudního adjunkta Kvapila, jednoho z vůbec prvních českých pátračů. - Samo označení „detektiv“ zavedl ovšem až dva roky po něm právník a dramatik Josef &Stolba (1846-1930) pro potřebu svého dílka Clarkson, detektiv. Stínová kresba ze Severní Ameriky (Česká včela 1-3/1878 a znovu v jeho knize Americké povídky, 1882).

Co víc? – Sám název Jarešově antologii poskytla teprve povídka třetí, která vyšla poprvé roku 1895 jako 99. svazek Storchovy knihovny z blízkých i dalekých krajů pod titulem Lupič nedobytných pokladen a jejímž autorem byl učitel František Ruth (1854-1926), jinak též původce obdobných sešitů Vražda v Nové ulici či Vražda v balonu a dalších, známý i jako adaptátor verneovek.
Michal Jareš svou detektivní antologii uzavírá krátkou prací Soukromý detektiv od Karla Legera (1859-1934) uveřejněnou v Národní politice 8. května 1932 a ten příběh o drobné krádeži je dost poplatný Karlu Čapkovi; ale nevadí to, ba právě naopak. - A ještě se na závěr vraťme k oběma parodiím.
Viktor Dyk (1877-1931) uveřejnil „Nejpodivnější z příhod detektiva Chřástala“ v Lumíru 18. ledna 1910 a Hašek Pátrání po vrahu v Karikaturách 24. října téhož roku; a pokud vás Jaroslav Hašek spolehlivě rozesměje („Do pěti let máme vraha!“), pak ani Dyk pozadu nezůstane („Chřástal byl svědomitý detektiv, ale počínal mít hlad, nemluvě ani o žízni.“) a ještě i vyrukuje s omračující pointou.