Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Předchůdce Karla Maye. Dvěstěletý.



Úvodník: Německý spisovatel a čestný občan amerického státu Arkansas Friedrich Gerstäcker se narodil 10. května 1816 v Hamburku. V devíti přišel o tatínka a ujal se jej strýček z Braunschweigu. U toho vyrůstal, zatímco maminka-operní pěvkyně žila v Lipsku. Gerstäcker vychodil gymnázium, ale následující rodinné plány mu jaksi neseděly, nedokončil ani zemědělskou školu, chvíli pracoval, ale jedenadvacetiletý a plný ideálů a příhod vymyšlených ovšem Fenimore Cooperem (1789-1851) se co plavčík přeplavil ve vystěhovalecké lodi Constitution z Brém do Spojených států, které tenkrát nebyly zase o tolik let starší než on.

Článek:
V průběhu dalších šesti roků mimo jiné pomáhal na farmě anebo lovil, ale lovem se v reálu uživit nešlo, jak zjistil a jak si stěžoval. A protože ještě neexistovala e-mailová pošta, zasílal z Ameriky mamince deníkové záznamy na papíře a poštou klasickou. Byly bez jeho vědomí zveřejňovány v časopise a staly se knížkou, jejíž titul začíná slovem Toulky (1844). Když vyšla, byl ovšem osmadvacetiletý mladík opět doma a překládat z angličtiny.

Usadil se v Drážďanech, oženil se a prvou jeho knihu (výše zmíněnou) naštěstí potkal určitý úspěch, i zkusil pokračovat tím směrem. Dvě z prvních a dodnes nejpřekládanějších jeho prací se jmenují Zlatokopové v Arkansasu (1845, česky 1929 jako Regulátoři v Arkansasu) a Piráti na Mississippi (1848, česky 1910). - Do Ameriky, a to rovněž Jižní, se úspěšný autor vrátil v Kristových letech a přes Tahiti (stejnojmenný román vydá roku 1854) putoval podle předběžného plánu až do Austrálie (román odsud Dva trestanci vyjde 1857 a příběh V buši roku 1864) a okolo zbytku světa. Zpátky doma byl roku 1852.

Gerstäckerovi z té pouti vzešlé povídky z jižních moří se jmenují Ostrovní svět (1862), ale již roku 1855 uveřejnil pod prostým titulem Do Ameriky (1855) šestidílnou cestopisnou prózu, která je i dnes jistým pramenem co se průzkumu německého osídlování Nového světa týká. Vydal rovněž román Dobrodružství Fritze Wildause na moři i na souši (1854) a roku 1857 sbírku povídek Z námořnického života. A další knihy. Ale Jižní Amerika jej vábila dál, měl toulavé boty a ani existence tří jeho potomků mu nedokázala zabránit, aby se zas nevypravil za Atlantik v letech 1860-1861. Výsledkem je cestopisná próza Osmnáct měsíců v Jižní Americe a jejích německých koloniích (1862). Jeho paní se manželova návratu již bohužel nedožila.

Roku 1862 navštívil Egypt a Etiopii. Když se vrátil, vzal si za ženu devatenáctiletou Holanďanku a ještě dvakrát se stal otcem. Z Nového světa mu zbývalo poznat i Ameriku Střední a Karibik. Že si to nenechal ujít, dokládá mj. cestopis V Mexiku (1868). S velkými dějinami se pak Gerstäckerův osud proťal dva roky nato, když Němci vpadli na území Francie. Pracoval jako zapálený válečný zpravodaj.

Friedrich Gerstäcker nakonec podlehl v Brunšviku mrtvici v šestapadesáti letech (1872) po konfliktu s policistou, jenž jej rozčílil, a po následujících sedm let vycházely jeho sebrané spisy ve 44 svazcích. V češtině se jeho próza objevila poprvé roku 1874.

Gerstäcker ovlivnil řadu autorů dobrodružného žánru a přímo v Německu například i brakopisce Roberta Krafta, tvůrce cyklu Nobody, a jistěže také „doktora“ Karla Maye.

Byl plodným autorem a mimo jiné vyprodukoval dílo o Lovech na medvědy na divokém západě, které u nás právě takto zváno prvně vyšlo zrovna před sto lety. Sepsal však i příručku o střelbě z pušky a brokovnice (1848), která je v určitém směru aktuální i dnes, knihu Dobrý lov (1857) anebo dobové svědectví o Lovu kamzíků v Tyrolsku (1857). Poutavé jsou rovněž sbírky jeho próz Mississipské obrázky (1847-1848, 3 svazky) nebo Americký les (1849). Neúspěšně zkoušel štěstěnu i co dramatik (Pytláci, 1864) a trochu diskutabilní zůstal Gerstäckerův přínos v roli autora pro děti a mládež.

Chtěl se na tom poli etablovat například díly Malý velrybář (1856, česky 1920 jako Dobrodružství malého velrybáře) a Malý kalifornský zlatokop (1857) anebo příhodami páru medvědů Pätz a Putz (1865), což by šlo s licencí přeložit Pac a Pusa. Přímo pro školy napsal edukativní knihu Svět v malém pro svět malých (1857) a ještě i mou generaci (*1964) měl - na rozdíl od té dnešní - šanci zaujmout českými výbory z povídek Noc na velrybě (1966), Zlaté pruty (1974) a Pevnost u Solného brodu (1968, znovu 1974), přičemž naposled zmíněná knížka obsahuje i jeho poutavý Útěk přes Kordillery.

Literární cena nazvaná Gerstäckerovým jménem je od roku 1947 nejstarší německou cenou za literaturu pro mládež a roku 1979 byla v Braunschweigu pod vlivem společnosti Karla Maye, ustavené deset let předtím, založena rovněž Společnost Friedricha Gerstäckera, která od roku 1982 provozuje jeho muzeum.

Friedrich Gerstäcker psal také hrůzostrašné povídky a ty vyšly především ve svazku Tajemné a zlověstné příběhy (1862). Skutečně působivý a už klasický „horor“ o posunech v čase Germelshausen (1860) nejnověji do češtiny přeložil Tomáš Kratěna pro knihu Mrtví jsou nenasytní. Duchové a strašidla v německé povídce. Vyšla v nakladatelství Svoboda v roce 1992 a vybral jsem odsud i následující dvě ukázky. Podle této fantaskní povídky vznikl roku 1947 muzikál Brigadoon zfilmovaný v letech 1954 a znovu 1966, přičemž v první verzi hraje Gene Kelly a ve druhé Peter Falk.

Ukázka

Na podzim roku 184- putoval čiperný mladík s tornou na zádech a holí v ruce pomalu a zvolna širokou vozovou cestou vedoucí z Marisfeldu nahoru do Wichtelhausenu. Nebyl to žádný tovaryš od řemesla, který by chodil z místa na místo a hledal práci, to na něm bylo vidět už na první pohled, a nebylo ani zapotřebí, aby jej prozrazovaly malé zručně zhotovené kožené desky, které si nesl přivázané na torně. Nezapřel v sobě umělce. Černý klobouk se širokým okrajem odvážně posazený na stranu, dlouhé, světle vlnité vlasy, ještě mladíčkovský, ale už hustý vous, to vše mluvilo samo za sebe. I ten již trochu obnošený černý sametový kabát, jenž ho dnešního teplého jitra zahříval až příliš, takže ho měl rozepnutý a pod ním bylo vidět bílou košili s černou sametovou stužkou volně uvázanou kolem krku. Vestu neměl.
Mohl být asi tak čtvrt hodiny cesty od Marisfeldu, když tam začali vyzvánět ke mši a on se zastavil, opřel o hůl a pozorně naslouchal plnému hlasu zvonu, který k němu pln kouzla doléhal. Dávno odzvonilo, ale on pořád stál a zasněně pozoroval horské svahy. Duchem byl u svých blízkých v malé útulné vísce pod pohořím Taunusu, u své matky a sester a nechybělo mnoho, aby se mu do očí vedraly slzy. Jeho veselé a bezstarostné srdce však nedopřálo místa ponurým a trudným myšlenkám, a tak jen smekl klobouk a pozdravil jím obrácen směrem, kde tušil domov, pak pevněji sevřel drsnou hůl a svižně vykročil po silnici směrem, kterým měl namířeno.
Tou dobou už slunce pražilo na širokou jednotvárnou cestu, na které ležela silná vrstva prachu, a náš vandrovník se již nějakou dobu rozhlížel napravo i nalevo, zda by se někde nenašla příhodnější pěšinka. Už jednou odbočovala nějaká cesta doprava, ale neslibovala žádné vylepšení a také vedla příliš daleko od směru, kterým putoval, a tak se ještě nějakou chvíli držel té původní, až dorazil k průzračnému horskému potoku, na jehož břehu uviděl trosky jakéhosi starého kamenného mostku. Na druhém břehu vedla cesta zarostlá travou někam dolů do údolí, a protože neměl žádný pevný cíl před sebou a byl přitahován nádherným údolím Wery, aby tam obohatil svůj skicář, přeskákal suchou nohou po kamenech potok a dostal se na posekanou louku na druhém břehu. Spokojen se změnou kráčel svižně vpřed po pružném trávníku ve stínu hustého olšoví.
Mám teď alespoň výhodu, že nevím, kam jdu, pomyslel si vesele. Není tu žádný nudný ukazatel cesty, který by člověku už celé hodiny napřed řekl, jak se jmenuje další obec, a pak stejně oznámí nesprávnou vzdálenost. Jen bych rád věděl, jak tu lidé vlastně odměřují čas.
V tomhle údolí je takové zvláštní ticho – ovšem v neděli nemají sedláci venku stejně co dělat. Musí-li celý týden chodit venku za pluhem nebo vedle vozu, nechodívají sedmý den týdne často na procházku. Pořádně se vyspí až ráno v kostele a po obědě si užijí u hospodského stolu. Hm, hospodský stůl, v takovém vedru by sklenice piva nebyla marná, ale než ji budu mít, uhasí mi žízeň i průzračný proud. A s tou myšlenkou odložil torbu, shýbl se k vodě na napil se dosyta.
Když se tak trochu osvěžil, padl jeho zrak na starou pokřivenou vrbu a rychlou školenou rukou si ji naskicoval. Teď už dokonale svěží a odpočinutý si znovu navlékl tornu a pokračoval v chůzi, nestaraje se, kam cesta vede.
(...) Venku za oknem na vesnické ulici nesli rakev. Spočívala na ramenou šesti mužů oblečených v bílých košilích, za nimi osaměle kráčel nějaký stařec a za ruku vedl malé světlovlasé děvčátko. Stařec šel ulicí zahloubán do sebe, ale maličká, které nemohly být ještě ani čtyři roky a nejspíš neměla ani tušení, kdo v té tmavé rakvi leží, kývala přívětivě hlavou na všechny strany, kdykoli jen spatřila známý obličej, a vesele se rozesmála, když se kolem přehnalo pár psů a jeden z nich vrazil do schodů vedoucích do starostova domu a udělal kotrmelec.
Pokud byla rakev v dohledu, panovalo ticho. Pak přistoupila Gertruda k mladému malíři a řekla: „Teď si chvíli odpočiňte, nebo vám to těžké víno stoupne ještě víc do hlavy. Vemte si klobouk a půjdem spolu na malou procházku. Až se vrátíme, bude právě tak na čase jít do hostince, dnes se totiž tančí.“
„Tančí? To je ono!“ zvolal potěšeně Arnold. „to jsem tedy přišel v pravý čas. Věnuješ mi první tanec, Gertrudo?“
„Jistě, když chcete.“
Arnold už držel klobouk i skicář.
„Co chcete dělat s tou knihou?“ zeptal se rychtář.
„On kreslí, tatínku,“ řekla Gertruda, „mne také namaloval. Podívejte se na ten obrázek.“
Arnold otevřel skicář a ukázal sedlákovi podobiznu. Rychtář ji chvíli mlčky pozoroval.
„Vy si ji chcete vzít s sebou domů?“ zeptal se konečně, „a dokonce si ji i zarámovat a pověsit doma ve světnici?“
„A proč ne?“
„Smí, tatínku?“ ptala se Gertruda.
„Když u nás zůstanete,“ zasmál se rychtář, „pak nemám nic proti. Něco tam však chybí.“
„Co?“
„Pohřební průvod, co tu před chvílí šel. Domalujte ho na list a pak si ten obrázek můžete vzít s sebou.“
„Ke Gertrudě a pohřební průvod?“
„Místa je tam přece dost,“ prohlásil tvrdohlavě rychtář, „být tam musí, nestrpím, abyste si odnesl jenom samotnou podobiznu mé dcerky. Bude-li však s tak vážnou společností jako se stráží, nikdo si nebude myslet nic špatného.“

 


Zdroj fotografie: http://news.uark.edu/


23.05.2016 - Ivo Fencl