Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Dušičky



Úvodník: Pokud se vám stane
a ve velkém domě osiříte tak,
že navždy odejdou rodičové vám tak drazí,
nezoufejte, řeknu vám co s tím.





Článek:

Uděláme to takto -
vybereme večer, klidný a v pohodě,
hlavně ne aby pršelo nebo byl vítr,
zahání vše co máte v úmyslu provést,
a voda je schopna odplavit ty nejlepší úmysly.
Dobré je měsíční světlo,
a hlavně mu nebraňte.
Potom rozsviťte malé červené světélko,
takovou svíčičku jako se staví na hrobová místa,
tady jde o ty červené záblesky a jejich mihotání,
mají tu správnou barvu věcí minulých,
po nichž teď chceme sáhnout,
nebojte se ničeho,
povím vám jak to dělám já.
Ze skříně vyjmu lahvičku,
takovou secesní, s výlisky květinových fontán,
má cenu nesmírnou, kterou penězi vyjádřit nelze.
Je totiž jako vše tady kolem
pozůstalostí po těch, kteří již nejsou,
a ta lahvička patřila tatíčkovi,
nosil si v ní každý den k soudu čaj na snídani,
když před tím navštívil svůj milovaný kostel
a přijal Pána.
A já z ní důstojně přijmu
cosi pro povzbuzení mysli,
udělejte to prosím tak podle mne
a požijte kapku za kapkou,
nesmíte lokat celý obsah najednou
jak pivo, vodu či limonádu.
Musíte vědět,
že po každé kapce přijde nová vzpomínka
a ten komu tak vroucně patří
se objeví a zahlédnete ho,
tak jak jste ho znali,
zblízkosti a v soukromí,
ukrytém cizím očím
a jen pro ty oči, jež znají a ví,
pro ty je tady,
prochází velkými dveřmi,
snad chce i něco říci,
nevím, tatíček nikdy mnoho neříkal,
spíše - tak jako já -
vzpomínal na svoje mládí,
vypravoval a přitom recitoval
antické básníky, tak si ho pamatuji,
vždy jsem byl s ním
až do samého konce
a dokonce potom až dodnes
zůstávám a nejen to,
musím ho zastoupit,
proto si nechávám i vizitku na vstupních dveřích,
která nese jméno a titul,
jenž mně nepatří,
ale to nevadí,
dnes jsem já  "tatíček" -
tak jak jsme s oblibou říkali
a čert vem tituly,
jaký mají smysl pro bezmocné,
ale to také já nejsem,
dokud dýchám
budu se snažit hledat
a nalézat krásu života,
i s tatíčkem, který zůstal se mnou
- světélko ještě bliká -
budeme spolu procházet
všechny ty nádherné prostory
pamatující krásné časy,
je to už dávno.
A co bych opravdu rád -
v tom nejkrásnějším pokoji
spolu usedneme, tak jak se to nikdy
v reálném životě nepodařilo
a pohovoříme o věcech krásných,
přitom tak vzdálených,
co všechno jsme vlastně spolu chtěli prožít,
a nějak to nevyšlo,
ale tatíček byl úspěšný v zaměstnání,
dosáhl vysokého postavení,
bohužel pouze než přišel socialismus,
ale pak už byl zase starý,
tak jako já dnes,
kdy na tomto poli již nemohu nic dosáhnout,
a dříve mi štěstí tak nepřálo,
ale tak to není, nejde o osobní štěstí,
zpravidla je to v člověku,
a já nebyl dosti ambiciozní,
abych dokázal přemoci podmínky společenské i rodinné.
Vidím, že tatíček to chápe,
má svůj obvyklý výraz - důvěry a pochopení -
nic mi nevyčítá, tak se mi líbí,
že si to všechno v klidu předáme,
bez zbytečných emocí.
Však není co předávat,
všechno je jinak.
Byť oba  "tatíčkové",
každý jinam směřujeme,
přesto se stále dotýkáme týchž věcí, problémů,
milujeme vlastně ty stejné
konzervativní ideály
a přesto je každý oblékáme
do jiného roucha.
Takže to stejné, řekněme identické,
je pouze vizitka naše
na vstupních bytových dveřích
a pasující mne na doktora práv.
Díky tatíčkovi přijímám
a nechám se tak i oslovit
od těch kdo neznali jeho, ani mne,
a kdo nepoznali, že pouta mezi námi
tkví někde jinde.
Ale to by již bylo na jinou rozpravu,
červené světélko dohořelo
a další zapálím tatíčkovi až u Václava,
bude to takový smutný dušičkový den,
ale jak pro koho.
Stejně nevěřím, že chudák tatíček
mrzne tam někde na hřbitově,
když tady, v jeho krásném domě,
je tak příjemné teplo.
Musím tam přesto zajít,
promiňte mi tu nostalgii,
aspoň trochu uklidit,
aby nepomluvili.
Pro tatíčka to stejně nic neznamená,
hranice jeho přebývání nejsou již omezené.
Proto tedy, co mohu mu popřát
k letošnímu svátku všech věrných zemřelých?
Snad duchovní blízkost svých milovaných,
též antických autorů a jejich libozvučných veršů.
Zároveň účast na posmrtném životě svatých,
jejichž životopisy rád čítal.
A to vše v lůně věčného Jsoucna. Anebo  Nicoty?
Posuďte sami  ...


Jan  Alexander

Zdroj fotografie: pixabay.com (autor Unsplash)









































09.10.2016 - Jan Alexander