Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Necháte mě u sebe zamňaukat?



Úvodník: Naši zahradu se v minulosti permanentně snažil dobývat sousedovic kocour. Mladší bratr se pokaždé mohl pominout radostí a vždy mu běžel v ústery, v očekávání rozmilého pomazlení. A jelikož se ho vždy hojně dočkal, matčina reakce zase obsahovala sentimentální povzdech nad tím, jak je ta symbióza dětských ruček a kočičích pacek roztomilá. Proto jsem v tomto případě s obdobou „Běž si okupovat vlastní pozemek!“ vycházela za blázna já.


Článek:

Tuto nevyřčenu a do té doby ničím jiným (…) nepodloženou myšlenku se mi snažil vnutit i Japonec Takaši Hiraide – postavil mi totiž do cesty svou knihu Kočičí host a já zjistila, že cizí kočky se nejen nevyhánějí; musejí se ale každý okamžik odměňovat za to, že si jako místo okupace vybrali zrovna váš pozemek. No dobře, pane Hiraide, jen pokračujte a já budu dělat, že vás vnímám. Že jste kdysi také nebýval valným nadšencem koček? Ale kdeže, tak vyprávějte! Oh, ovšem, od toho tu jsem dnes já. Takaši totiž svůj příběh již dovyprávěl a letmě s ním seznámit vás bych měla já. A nebojte, teď už vážně produktivně.

Ač se to nedozvíme hned na začátku, román Kočičí host není autorovou fikcí, ale něčím, co je v Japonsku známo jako šišósecu, což je klasický zpovědní žánr. Středobodem určitého literárního díla proto jsou autorovy myšlenky a zážitky, které vycházejí pouze z reality. Kočičí host popisuje nikterak dlouhé období jednoho manželského páru po třicítce (aneb autora a jeho manželky), bezdětného a bezmazlíčkového, kteří žijí v malém pronajatém domku na jedné velké zahradě v Japonsku. Oba pracují z domu, on jako redaktor a ona zase jako korektorka a neměnnost jejich všedních dní pro ně není nijak nepříjemná. Jakýsi rozruch ale nastane, a to tehdy, když se k jejich pozemku začne pomalu přibližovat kočka od sousedů jménem Čibi.
 

A nejen, že by se jednou třískla do hlavy a zachvátila ji dezorientovanost – jejich příjemný malý příbytek začne navštěvovat pravidelně, manželský pár si ji navýsost oblíbí, a to i přesto, jak nám Takaši prozrazuje hned ze začátku, že do té doby ani jeden z nich nebyl milovníkem domácích zvířat, vyčlení jí jednu kartonovou krabici jakožto pelíšek, mističku při každém příchodu naplňují novým jídlem a tak se to pomalu stává – malá Čibi se stává součástí jejich života a zpětně si nedokáží uvědomit, jak kdy mohli žít bez takové drobné radosti. Jenže právě o to jde. Žádné radosti, jak je nám konvencemi neustále předhazováno, netrvají věčně a tyto dva mladé Japonce čeká zkouška, jak se s tím vším poperou.

Kočičí host není ani za mák složitým příběhem, přesto jde někdy o skutečnou zkoušku pozornosti. Velice zajímavé a krásně napsané kapitoly střídají ty, po jejichž konci nedokážete smyslupně zhodnotit, o čem vlastně byly, či se přinejmenším ptáte, počkat, a k čemu nám je vědět tohle? Plusem tomu je ovšem to, že všechny kapitoly knihy jsou velice krátké – nejdelší má 7 stran a je zároveň jediná tak dlouhá -, na své si navíc přijdou ti, kteří mají rádi popisové příběhy, jelikož raritou je zároveň i přímá řeč, pročež máme nejednou pocit, že Kočičí host není ani tak román pro veřejnost, jako spíš soukromé poznámky autora a jeho ženy o jednom krátkém, a přesto stále trvajícím období jejich života.
 

Nemáte rádi kočky? Přiznám se, i já znám sobě milejší zvířata. Ale i přesto, že Kočičího hosta po přečtení neshledávám nijak přehnaně výjimečnou knihou, nemyslím si, že by to bylo způsobeno mým zvířecím vkusem. Ano, kočka Čibi hraje v této krátké knížce svou velkou roli, a přesto v ní není jediná. Autorovi nejde o to, abychom si ji zamilovali tak, jak si ji zamiloval on sám se svou ženou. V knize nenajdete ani stopu po uměle nacpaném humoru či rádoby filosofických postřezích – jak už jsem zmínila, ze všeho nejvíc si myslím, že Takaši knihu psal pro sebe a ne pro druhé, a jako velmi pozitivní věc z toho vychází alespoň to, že každé slovo na každé stránce je ryze upřímné a ani jednou nám na mysl nepřijde pokrytectví či faleš.

Neříkám, že si ji zamilujete, že si ji bláznivě oblíbíte a dostanete chuť zažít podobnou drobnou radost na japonském předměstí. To bych lhala. Ale je možné, že si alespoň uvědomíte, jak je to hrozně krásné, že se lidé radují z tak až banálních a pro někoho každodenních věcí. Neříkám, že tohle je jediná kniha, která vám to může nabídnout, je to ale jedna z mnoha, která se pro to nabízí zrovna teď. Proto ji nevyzdvihuji nad ostatní, ale ukládám do řady dalších, a pokud se k vám má dostat – pak si ji v té kupě jednou najdete.

Takaši Hiraide – Kočičí host
z japoského originálu Neko no kjaku přeložila Anna Křivánková,
vydal Host v roce 2016, 160 stran, pevná vazba


27.10.2016 - Tereza Vítková