Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Balada o rytíři



Úvodník:

Článek:

Leží rytíř v těžké zbroji,

v temné rokli, sám se bojí.

V ruce meč svůj pevně svírá,

tak se přece neumírá.

 

Tu lesní víla zjevila se,

v celé své nestoudné kráse.

Oči modré, rety rudé,

přemýšlejíc, co s ním bude.

 

Přikládá svou líc k té jeho,

líbá muže urostlého.

Vánek její slova nese,

všechno ztichlo v pustém lese.

 

Budeš zase plný sil,

však nenajdeš, o čem jsi snil.

Nebudeš mít nikde stání

od rána až do svítání.

 

Budeš bloudit černou nocí,

bez duše a bez pomoci.

Tvůj den prostoupí věčný chtíč,

co bylo, bude dávno pryč.

 

Až omrzí tě dále žít,

u mě najdeš znovu klid.

Více nemohu ti dát,

co stane se, to má se stát.

 

Rytíř z hlubokého spánku procitá,

hledající přízrak, který není tam.

Vydává se zpět k domovu svému,

vzpomínky na lesní žínku vrací se mu.

 

Za jeho hradu branami,

pánův návrat oznámí.

Manželka ho vroucně líbá,

v krbu oheň dohořívá.

 

On však v srdci radost hledá,

zůstala po ní jen stopa bledá.

A když vše ztichne a jeho duše osamí,

cítí se mezi svými jak návštěvník neznámý.

 

Po čem prahne, to nikde nenachází.

Čím víc to chce, tím více schází.

Tento svět už není jeho,

muže touhou nemocného.

 

Den za dnem, týden za týdnem,

vidí jen ji v šatu blankytném.

A i když nechce opustit choť a syny své,

vydá se vstříc cestě nesnadné.

 

Na sklonku noci v hustém lese,

k tajemné žínce přitiskne se.

Hladí její hebké líce,

rty její líbá a chce více.

 

V mém objetí duše tvá se zhojí,

musíme však být navždy svoji!“

To je vše, co si teď rytíř přeje,

v sevření marné beznaděje.

 

Svědomí ovšem krutě strádá,

to co chce udělat, je strašná zrada.

Vidím, že tvé srdce váhá,

stále však je naděje blahá.

 

Na kopci za lesem v hávu šera,

kouzelná mlha se rozprostřela.

Z té mlhy tři stromy ční,

v jejich síle tvá slabost tkví.
 

Musíš ty stromy pokácet

a tvá duše už nebude krvácet.

Opustí tě lítost, stesk i vina,

nebude pro tebe žádná jiná.“

 

Rytíř si zoufá, ale koná,

vede ho touha nevidomá.

K lesní víle navrací se zpět,

její doteky obavy zahání hned.

 

Uplynulo již mnoho dní

a navzdory kouzlům nevšedním,

začal ho probouzet stále stejný sen,

že opravdu šťastný bude se svou ženou jen.

 

A tak jednoho časného rána,

vydá se známou cestou a přesto do neznáma.

Před drahým domovem jeho na stráni

starý sluha k třem hrobům se naklání.

 

Vítá se slzami v očích pána svého

a vyřkne ta slova do rána mrazivého.

Tu noc, co jste opustil svou paní,

zemřela ona i vaši synové znenadání.“

 

Padá muž v bolestech na kolena,

mysl jeho je zcela ochromena.

Zůstala jen prázdnota holá,

obrací se do dáli a zlostně volá.

 

Proklínám tebe přízraku lesa!

Proklínám sebe, tíhu nesa!

Kéž nenajdeš nikdy klid,

kéž budeš navždy sama žít!“

 

Pláče rytíř v lesklé zbroji,

hladě hroby, sám se bojí.

Strašlivá vina a žal ho sžírá,

takhle se přece neumírá. 



Fotografie: pixabay.com, autor: NadineDoerle

 



12.01.2017 - Kamila Suchá