Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Bruncvík řádí zas



Úvodník: Děsuplná, krvavá, bizarní, orientální i odysseovská jsou dobrodružství Bruncvíkova?
Kdo je nezná, není Čech. I mne v dětství ten příběh protkal. Díky komu? - Díky takřka burleskní výtvarné kreaci a adaptaci Jiřího Kalouska.
Vycházela v Mateřídoušce, scénář uklohnil Zdeněk Adla a Bruncvík ožil v barevném seriálu, který měsíčník uveřejňoval mezi zářím 1972 a únorem 1973. Objevil se tedy v šesti pokračováních, ale to je v dětství jako roky života v dospělosti. Vždy jsem čekal na tu „story“ rozloženou na dvou stranách a nikdy mě nenapadlo, že si to mohu během pár minut někde jinde dočíst sám. – V Mateřídouškách se ovšem jednalo o součást Obrázkové kroniky českých dějin, později opakovaně vydávané knižně, i když zrovna Bruncvíkova epopej je v těch svazcích už velmi pokrácena. Chyba!

Článek: Kdysi dávno panoval u nás mladý kníže Bruncvík, zvěděl jsem v osmi letech nad časopisem. Toužil poznat svět a dobýt si do znaku lva místo orla. Jeho žena prosila, aby se nevydával v nebezpečí, ale Bruncvík sňal svůj prsten a vzal si prsten kněžny. „Neuvidíš-li svůj prsten do sedmi let, věz, že nejsem naživu.“ Zakrátko s vybranou družinou vyrazil do světa. Dojeli k moři. Opatřili si koráb a vypluli. Čtvrt roku vál příznivý vítr.
Pak se přihnala strašlivá bouře. Nezkušení plavci se polekali. Děsila je žlutavá záře na obzoru. Bouře je hnala k jantarové hoře, která má zázračnou moc. Každé plavidlo k sobě přiláká a zničí.
Je divu, že jsem byl fascinován? Také byste byli. A je snad divu, že jsem o žluté záři magnetického jantaru vyprávěl spolužačce i spolužákům, kteří Mateřídoušku neodebírali? Ne. A jelikož jsem tehdy toužil zjistit, jak to s Bruncvíkem bylo dál, zahleděl jsem se i na následující stránku.
Až předního českého autora fantasy (a šéfredaktora časopisu XB-1) Vlado Ríšu (*16. dubna 1949 v Rožňavě) však (v tomto miléniu) napadlo, že by malebnou figuru Bruncvíkovu mohl využít v nějaké krvavé a ryzí fantasy, jež jsou jeho doménou. Conan? Stone? Biggles? Tak proč ne i Bruncvík? Proč by ne?
Ríša si řekl, že to zkusí; a jak řekl, tak udělal. Výsledek nazval Putování za jantarovým drakem (2006) a dosud navázal dvěma knihami. Ty se jmenují Stryga (2008) a Bruncvík a nagyery (2016) a nejde tu, jak tušíte, o převyprávění původní legendy. I když...
Hrdinou je každopádně rytíř Bruno Zweigste a zprvu provází svého přísného otce-vychovatele Stilfreda a bývá zaučován do ledaskterých tajných praktik jistým mocným čarodějem, jenž si říká Rolland z Arkenu. Stryga sestává hned ze čtveřice příběhů a místo Itálie či Afriky z první knihy nás nese víry i boji až na dalekou svatou Rus a do Polska. Královský alchymista Rolland pomáhá Brunovi, jak jen může, a ve štychu nenechávají hrdinu ani všelicí trpaslíci, víly a (právě) takzvané strygy.
A třetí díl? V mnohém je ještě lepší a Vlado ho loni udělal už pátou částí tzv. Kroniky karmínových kamenů, což je jiný cyklus, dotvářeného ovšem postupně více autory.
Třetí kniha o Bruncvíkovi je navíc doplněna studií Františky Vrbenské Legendy o Bruncvíkovi (bohužel redakčně zkrácenou) a slovníkem středověkých pojmů, především nadávek. I dík němu si lze připomenou, že rohan znamená paličák, a že pojem haken, byť se stejně jmenoval přední a skvělý pěvec Národního divadla, býval potupným označením.
Oproti tomu holomek bylo prostě synonymum pro mladíka a přívlastek pitomý, ten ve středověku neznačil nic horšího nežli krotký, ochočený či domácí.

***

Kronika o Bruncvíkovi (z konce 14. století) nepochybně vznikla už na půdoryse staršího eposu a podle Josefa Jungmanna eposu veršovaného. I po vzoru Odyssea se její hrdina střetává s nejrozličnějšími bizarními monstry a mezi ta lze řadit i jeho vlastního tchána alias osmiokého krále Olibria. A co více do pranice?
Tzv. Sidforové mají tlamy předvěkých žraloků, drápy medvěda a rohy satanů a tzv. obludy Glato sice rovněž disponují rohy, ale ty se spíš podobají dlouhým šavlím, a když se Glato hrnou do řeže, tak jeden roh vždy sklopí na záda, aby jej v pravý čas záludně „tasily“.
Mrzcí to vrazi! Mýtus o Bruncvíkovi ovšem trpí nedomyšlenostmi.
Podle kterého senzoru, ptá se Františka Vrbenská, pozná kouzelný meč, kdo je hodný a kdo zlý? Kdo je pouhý řadový kmán a kdo je velitel? Někteří jedinci totiž řádění meče přežijí, zatímco jinak hlavy odskakují celým davům naráz, a sice jako míče, ale věru že plošně.
Kreativita? Nikoli. Děs!
Obzvlášť finále Bruncvíkovy cesty připomíná Odysseu. Po sedmi letech, během nichž hrdina rajzal světem, si jeho ženu má vzít asyrský král Kleofáš. Ale tu choť podle svého prstenu objeveného ve sklenici pozná, že se manžel vrátil. Kleofáš a třicet jezdců chce Bruncvíka eliminovat, jenže je všechny sakum pakum a nemilosrdně setne meč. A nikoli, fér to není. „Ochočený“ lev navíc rve a trhá bezhlavá těla. I vraťme se radši do reality a třeba mezi hmatatelné sochy. Co zjistíme?
Ten Bruncvík, kterého dnes vídáme u Karlova mostu, byl původně Rejskovou gotickou skulpturou, ale v létě 1848 obsadili &Svédové tzv. Menší Město pražské i Pražský hrad a začali bombardovat protější břeh Vltavy. Do nosu přitom dostalo taky Rejskovo dílo, bohužel, a rozpadlo se od pasu nahoru, zatímco torzo spodku najdete dnes v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.
Repliku zničené sochy vytvořil v osmdesátých letech devatenáctého století zkušený Ludvík &Simek, a to nejméně podle dvou vzorů. Tím zeměpisně bližším byl alabastrový model Rejskovy sochy z Rudolfových sbírek a tím vzdálenějším socha z Brunšviku, ke které se ještě dostaneme.
&Simek ovšem provedl inovace. Především už rytíři nepřisoudil plnovous a také meč, o který se Bruncvík původně opíral, zacílil naopak k zenitu.

***

Průnikem kolika příběhů vlastně legenda o Bruncvíkovi vznikla? Kdo ví! Ale v letech 1129-1195 opravdu žil saský (a bavorský) vévoda Jindřich, který si říkal Lev, a pocházel z rodu Welfů, tehdy nejmocnějších říšských knížat.
Sídelním Lvovým městem byl Brunšvik a i dnes ve městě najdete „Jindřichovu kašna“ s jeho bronzovou sochou (1874). A hle. Rysy tváře nepochybně připomínají Bruncvíka od Karlova mostu, který není ničím víc a ničím méně, než omlazeným, idealizovaným Jindřichem.
Také socha Jindřicha Lva v brunšvické katedrále je bezvousá a zdvíhá meč k nebi, přičemž na místním Hradním náměstí i dnes drcnete do repliky lví plastiky. Tu nechal vévoda vztyčit na vysoký podstavec patrně roku 1166, inspirován římskou vlčicí, a co víc, celý Brunšvik má taky ve znaku lva. Červeného, v bílém poli.
A šel čas a nejpozději ve čtrnáctém století se z Německa začala Evropou šířit sága o putování Jindřicha Lva do Jeruzaléma (1172-1173). A (opět) hle! I vévoda ztroskotal a taky on se domů vrátil s jakýmsi zkroceným lvem.

***

I jinde ovšem žily, jak si vzpomenete, přehršle „lvích mužů“, a to třeba i mezi rytíři od Kruhového stolu. Patřil totiž k nim také „Rytíř se lvem“ Ywain - a na erbu disponoval právě (bílým) lvem v rudém poli.
Chrétien de Troyes zase sklonku dvanáctého století.sepsal známý veršovaný román Rytíř se lvem a Františka Vrbenská se navíc zaobírá pravděpodobnou spřízněností Bruncvíka a Rolanda.
Nějaký ten Roland stával ve dvanáctém století v podobě vyřezávané sochy před každým kostelem, ale opět existovala i skutečná osobnost onoho jména, a to markrabě Roland, který se strýčkovi Karlu Velikému stal správcem Bretaně; roku 778 však padl v boji s Basky. - Teprve okolo roku 1600 se ovšem vynořila známá Píseň o Rolandovi. Už předtím z něj přitom ukuli světce a právě jeho sochy začaly střežit kostely. A těch legend! Bije se tu se saracénským obrem a plaví až do Orientu a vysvobodí princeznu a...
Co víc? Má v erbu červeného lva ve zlatém poli. Podobně jako Kastilie červeného lva se zlatou korunou v bílém poli, dodává Františka Vrbenská.
&Slo by pokračovat a ve slavné epické básni Orlando Furioso od Lodovica Ariosta miluje Roland (Orlando) pohanskou princeznu jménem Angelika. Vedle nich tu přitom vystupují obři, čarodějové, takzvaný hipogryf a také gigantická mořská nestvůra „orc“.
Roland se ovšem míhá i ve skotských bájích a jeho sestru díky těm pověstem uvězní v „Temné věži“. Do hloubek té věže lze přitom proniknout leda pomocí zaklínání.
Dotyčná dáma sice má úplně změněnou osobnost a navíc leží v amnézii (a ještě přejmenovaná), osvobodit ji se však podaří a příběh zlidověl tak, že i v Králi Learovi se na jednom místě praví: „Panic Roland přišel k Temné věži.“ - Slavného viktoriánského básníka Roberta Bowninga inspirovalo to samé ke stejnojmenné poémě a v moderní době na tentýž motiv navázalo X autorů fantastiky včetně Rogera Zelaznyho, Neila Gaimana či Stephena Kinga - s kultovní sérií Temná věž. Ale to se už stejně jako Františka Vrbenská dostáváme možná až příliš daleko. I sestupme radši do zatuchlého sklepa Olibriova hradu a opět popatřeme na meč. Leží mezi pavučinkami a chybí mu jílec. Na místě jílce má jen trn. A Bruncvík?
Jako hypnotizován odděluje vlastní jílec od meče a usazuje ho impulsivně na prastarou čepel.
Se štěstím se mu tato vejde i do pochvy na boku. Že by nějaké boží přikázání? Těžko říct! „Dvacet, třicet, sto, tisíc hlav dolů!“ je totiž s to volat a řvát kat Bruncvík a zvíme i to, že se tenkrát od padajících hlav strhl „takový hlomoz, až se vše třáslo“.
A když neférové masakry skončily? Bruncvík meč nechal zazdít do pilíře Karlova mostu a říká se od té doby, že se tato strašlivá, byť ne nukleární zbraň opět vynoří, až bude Čechám nejhůř. Víc než vydatně pomůže rytířům z Blaníku a bělouš Svatého Václava v jejich čele klopýtne právě na Karlově mostě. Kopytem tak vyrýpne z kamení Olibriův meč a... „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ zvolá Svatý Václav.
Což je ovšem jen brutální sen. Realita zůstává šedivější. Už roku 1890 byl v mostovce skutečně objeven (notně zrezivělý) meč a došlo k tomu během oprav povodní stržené stavby- Jestliže však měla Bruncvíkova socha chránit most před povodní, jak se snad říkalo, splakala nad výsledky svých snah. Bruncvík, zdá se, totiž opakovaně selhal, a to už když (zkameněle) zdobil most Juditin, z něhož byl přenesen.
Ale pozor, jest ještě jedna možnost hrdinova původu.
Původní a ještě tedy fousatou sochu vztyčili v místě svatyně (a sochy) pohanského Peruna, a právě Perunovy rysy „Bruncvík“ převzal.


Vlado Ríša: Bruncvík a nagyery. Závěrečná studie Františka Vrbenská. Ilustrace Milan Fibiger. Odpovědný redaktor Vlado Ríša. Vydalo nakladatelství Golem Ríša a Konektor XB-1. Praha 2016. 296 stran. Doporučená cena 295 Kč. ISBN 978-80-905300-5-8
 




01.06.2017 - Ivo Fencl