Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Evangelium podle Foglara???
Úvodník: Evangelium podle Jaroslava Foglara (zbrusu nová kniha na trhu) končí zajímavou, ne-li přímo klíčovou otázkou. Je-li ten dotaz ovšem místným, váhám. Radši se naň soustřeďme.
Autor knihy Pavel Hošek totiž uvažuje takto: „Dáme-li do závorky víru v nebeskou záruku, že zvítězí dobro nad zlem, není vůbec jasné, proč by vlastně mělo dobro nutně zvítězit; a koneckonců. v jistém smyslu není jasné ani to, proč bychom měli být za každou cenu na straně dobra, a to i tehdy, když se nikdo nedívá...“
Článek: Ano. Proč bychom na straně dobra měli stát? Tady nicméně zlehka oponuji: „Proč bychom naopak měli stát u té krajnice, za kterou již zurčí zlo? Nebo je to snad opravdu vždy výhodnější?“
Kdož ví. Nerad bych tomu věřil! Nerad, ale docent Hošek by možná namítl, že Foglar je koneckonců všude totální výjimkou (a to je pravda).
Tato polemika by podle všeho pokračovala, kdo ovšem umí odhadnout, zda by vůbec spěla ke konci. A navíc... Docent Pavel Hošek (*1973), a tím jsem si jist, má plné právo Foglarovi onu jeho NESPORNOU apatii vůči náboženství vyčíst!
A tím spíš má onen nárok, že ta apatie v mnohém byla až programová, a sám Pavel Hošek je ovšem hoden obdivu. Vede semináře, přednáší na Univerzitě Karlově religionistiku a zrovinka jejím prostřednictvím interpretoval již ve třech publikacích (2004-14) dílo autora Letopisů Narnie. Mezi další šesticí jeho knížek vykutáme pak i tituly Islám jako výzva pro křesťany (2016) či Židovská teologie křesťanství (2011) a na přelomu letošního a loňského roku vedl za účasti dvou studentů a čtyř studentek i diskusní seminář Mytopoetická tvorba Jaroslava Foglara. Přitom dokončoval novou knihu a nezapomněl v ní zohlednit ani několik přínosných diplomových a bakalářských prací z poslední dekády vč. pojednání Jaroslav Foglar jako vedoucí ve svých knihách a ve skutečnosti (2011) od Martina Bělohubého či Využití knih Jaroslava Foglara jako výchovného prostředku (2011) Jany Grygarové. - Snad pouze na (taktéž zajímavou) diplomku Foglarovská stopa v současné dobrodružné próze pro děti a mládež po roce 1989 od Evy Káčerové jen stručně upozorňuje (ta není k jeho věci) a sám dále vyšel mimo jiné z prací Vladimíra Tučapského Poznámky k foglarovkám (2007), Karla J. Beneše Rychlé šípy a hlubinná psychologie (2007), Josefa Blažka Strach a smrt v díle Jaroslava Foglara (nevydáno dosud knižně), Otto Janky Stopy vedou k Bobří řece (2010) anebo Petra Maška Jaroslav Foglar: Odkaz jeho pedagogických idejí v současném hnutí klubů a oddílů (2010).
Prvořadě ovšem doc. Hošek vyzdvihl postřehy z ještě další trojice publikací, neboť se mu zamlouvají takřka teologické otázky kladené Milošem Dvorským ve „skvělém“ Mýtu zvaném Stínadla (2011), jakožto i Sládkova „vynikající“ analýza Role mýtu v díle Jaroslava Foglara (2008). K čemuž jej zaujaly Vučkovy literárněvědné meditace Cesta za modrým světlem (2015). I ony nabízejí religionistické interpretace, byť Pavel Hošek ani nadále neskrývá úžas. Jak to?
Ni Vučka, ni Sládek, ba ani Dvorský nikde a sebeméně neodkazují na jakoukoli relevantní religionistickou literaturu. Což má Pavel Hošek za „dosti závažný“ nedostatek. Právem?
Řekl bych, že ano, a na Foglarovi bylo zvláštní rovněž to, že neprahl být jen spisovatelem, nýbrž chtěl jaksi z gruntu měnit chlapce. Není pak ovšem divu, že býval zklamán, pokud nežili veškeří členové Dvojky přesně dle jeho zcela mladistvě idealistických vizí!
Ale k těžišti knihy. Hošek jím udělal Foglarovo působení na čtenáře a naopak upozadil veškerá jeho osobní působení na více než osm set členů zmíněné Dvojky, v níž se ovšem bezpochyby stal předchůdcem zážitkové pedagogiky.
Zrovna tak Hošek spíš pomíjí Foglarův vliv na takřka čtyřicet tisíc jeho čtenářských klubů a zkoumá místo toho stránky kultovních knih a na nich líčené obřady, „svaté“ prožitky i „svatá“ přikázání anebo iniciační zkoušky a místa, mezi která náleží třeba i legendární &Smejkalova ohrada. A Rokle úmluvy. Či Červený dolík s Písní úplňku. Ale i každá klubovna, když si ji jako děti sami vydobudeme a zařídíme, a také všelijaké maskoty, které však tady nikdy nejsou fetiši, jak Hošek dokládá.
Dotkne se rovněž spisovatelovy fascinace smrtí, z které plyne značná morbidita některých foglarovek, a nemůže navzdory všemu než konstatovat, že se vedoucí Hochů od Bobří řeky stal patrně jediným moralizátorem světa, jehož děti zbožňovaly. A to navzdory tomu, že sepsal i takové knihy, ve kterých zcela explicitně moralizuje od strany jedna až po stranu poslední a nepřestane a nepřestane.
A podobně fascinovaně si Pavel Hošek všímá, nakolik byl legendární Foglar fascinován příběhem jako takovým a nakolik jím byl fascinován v roli hocha mezi jedenácti a patnácti.
V další části knihy jsou probrány mytické motivy Foglarova díla, a jak si všiml už zmiňovaný Ondřej Sládek, v narativu odhalíme u tohoto autora takřka vždy vědomě nereflektované, nicméně o to působivější mytické jádro!
A syžety? Jsou iniciačními mýty. A často se tu především opakuje motiv proměny prostřednictvím napodobení supermanů typu Ládi Vilemína (Přístav volá), Luďka (Hoši od Bobří řeky), Ládi Velebila (Pod junáckjou vlajkou) či Fanka Jelínka (Když Duben přichází).
***
Jak je známo, jakákoli vědomá, racionální reflexe bývá překážkou spontánně bezděčného, respektive intuitivního vynořování archetypálních schémat a motivů. To ovšem Foglarovi nikdy nehrozilo a symbolistou se jednoduše stával bezděky a jen díky své intuici. Úspěšně a vysoce věrohodně pak docent Hošek osvětlí foglarovky i teoriemi z Tolkienovy studie O pohádkách, ve které hovoří autor Pána prstenů o jakési ozdravné koupeli čtenářů pohádek. O koupeli, po níž jedině lze znova spatřit věci dětskýma očima.
A že jde „jen“ o narkózu? Kdepak! A jestliže se „vycachtáme“, přestane prostě skutečnost být tlumena nánosy obeznámenosti.
A copak snad kalí pohádky zrak? Naopak. Ozdravují jej. A foglarovky? Jsou rovněž pohádkami a veškeré podobné úniky (míní Tolkien) pak nejsou pražádnými dezercemi, nýbrž spíš útěky neprávem zatčených. Jak to?
Není snad existence plna omezení?
Je. A srovnání foglarovek se žánrem fantasy ani málo nekulhá. Už Luisa Nováková si ostatně všimla, že Foglar tvořil svět žánru fantasy velice blízký. I on totiž očarovává a čtenář o tomto zážitku poté často vypráví prostřednictvím náboženských metafor.
Otázkou, pravda, zůstává, zda je autor Rychlých šípů „lepší Tolkiena“ tím, že je i věrohodný (neboť právě jeho věrohodnost je na diskusi).
***
O takzvaném křtu fantazie hovoří pak výše už zmiňovaný C. S. Lewis, a to i v momentech, kdy adoruje oblíbeného autora svého dětství George MacDonalda. A Foglar? Ten bezesporu uměl předat čtenáři vlastní optiku a nevpouštíme jej do sebe, naopak. Sami jsme vpouštěni do jeho světů a společné rysy C. S. Lewise a Foglara objevuje Hošek až u Platóna.
Ale k náboženskému aspektu věci. Češi se, jak víme, stali dnes občany nedůvěřujícími tradičnímu institucionalizovanému náboženství...
Je dokonce mezi námi až rekordně nízký počet stoupenců církevní religiozity. Snad právě proto jsme si nicméně až panteisticky oblíbili tramping, skauting či přímo „foglaring“, jak to Hošek nazývá. Foglaring co dosti funkční ekvivalent víry v Boha.
Přitom... O tom, že se právě v díle Foglarově vyskytuje až překvapivé kvantum náboženských narážek, sporu není, a ostatně již vlastní obálka Hoškovy knihy nemůže než zohlednit legendární spirituální praxi Ludvy Grygara, provozovanou na vysoké skále nad Chatou v Jezerní kotlině a před zraky fascinovaného Ludvova kamaráda ZEMANA. To vzývání pažemi vztaženými k slunci není navíc sebeméně relativizováno ani zlehčováno; naopak. Foglar je přirovná právě k římskokatolické liturgii a dětskou mysl oslovil podobným způsobem, jakým ji v jiných zemích oslovují svaté příběhy.
Přesto se držel (a to je paradox) právě v tomto směru (a na rozdíl od Setona) až nápadně zpátky, a to jak ve svých příbězích, tak ve svém osobním životě. A jistě! Pokřtěn byl co římský katolík (1907), nicméně již roku 1921 ho maminka nechala z církve úplně vyškrtnout.
Po zbytek života mu i proto zůstal náboženstvím skauting; sporu ovšem dozajista nebude o tom, že je zde COSI, co proniká z jeho děl a uchvacuje nás, aniž by to zamýšlel.
V rámci závěrečných čtyř Příloh obsahuje Hoškova kniha i čtyři pozoruhodná vyznání Foglara samotného a ta vskutku dokládají jeho spiritualitu, přičemž vrcholí dopisem Karlu Hromasovi z 3. října 1930, v němž sice zdůraznil, že s hochy v oddíle o náboženství hovořit „nesmí“ (a ani prý nevěří, že se tito prohřeší, jdou-li v neděli místo do kostela na výpravu), nicméně pokračuje následujícími velikášskými slovy:
Na obecné škole vyučoval mne katecheta, který pravil: „Bůh jest všude. V každé květince, v každém bublajícím potůčku, v každém mráčku na nebi, ve všem, on jest kolem nás.“ - A již Kristus pravil: NECHTE MALIČKÝCH PŘIJÍT KE MNĚ. - Tak co mohu dělat lepšího, než jít v Kristových šlépějích? Než jít v Jeho šlépějích s tím, že jako ON i já nechávám hochy přijít ke mně (se všemi jejich nectnostmi) a dělám z nich lidi lepší, Bohu pro radost a světu pro zářný příklad?
Lze skutečně dělat z Foglara, jenž jako ideál lidství kanonizoval pouhé chlapectví, věrozvěsta a misionáře? ptejme se. Je opravdu možné nacházet v jeho nitru i Boha? jak to v doslovu ke knize formuluje Jiří Polák? Toť otázkou! Jistěže tu záleží i na definici slov, ale ač je Pavel Hošek opatrnější než Jiří Polák, zdůrazňuje taky on, že nikdy nikdo před Foglarem (a zrovna tak nikdy nikdo po něm) nedokázal inspirovat takovou masu lidí ke „kvalitnímu životu, naplněnému dobrými skutky“.
Nicméně evangelium, které Foglar celoživotně hlásal, zůstane prvořadě skautské (navzdory jisté jeho volnomyšlenkářské „povolnosti“) a je dosti dobře možné, že vychovatelův a spisovatelův přínos církvi leží úplně jinde. A to?
V jím nezamýšlených efektech a účincích. Některé svěřence a některé čtenáře totiž bezděky dostal až k tomu, že se sami v sobě střetli s rozporem. S vlastní nedokonalostí a s jejím soubojem s niternými touhami po kráse, pravdě, dobru... Nu, a to už jest pouť duchovního hledání, která může skončit právě i nalezením víry...
Pavel Hošek: Evangelium podle Jaroslava Foglara. Obálka Zdeněk Granát s použitím ilustrace Marko Čermáka. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci se Sdružením přátel Jaroslava Foglara. Brno 2017. 204 stran. Doporučená cena 198 Kč. ISBN 978-80-7325-427-8
19.06.2017 - Ivo Fencl