Zářez do předloktí. Vyměnila jsem svou pulzující indiánskou krev s krásnou, spořádanou bledou tváří. Ona se jmenovat Ta, co mě mít ráda. Spojila nás rodná půda, ústav pro vzdělávání a Manitou, jež se nám nejčastěji zjevoval v podobě Michaela Jacksona. Z polského území jsme si dovážely i jiné jeho podobizny, které jsme si nažehlovaly na trička v místech tehdejšího hrudníku, dnešních ženských...hrudníků.
Ukrývaly jsme důležitá tajemství před Radou starších, která neměla pro naše vyznání pochopení. Naše pokrevní sesterství jsme zvýrazňovaly shodným oděvem. Nebyl to problém, v těchto časech jsme si byli všichni rovni, a tak i tehdejší obchodníci dováželi často jeden druh vesty, do kterého se oblékala celá prérie. Abychom se odlišily, vyráběly jsme originální kusy oděvů a ozdob těla.
Před hodinou fyziky jsme se však shodně měnily ve skromné dívenky, jejichž jediným zájmem je vědění. Nechtěly jsme potupně slýchat od Toho, co zabíjet pohledem, že kdybychom měly v hlavě tolik co na těle, byly bychom premiantky. Krvavá liška! Disponoval arzenálem zbraní. Křída, pche! Jeho oblíbenou zbraní byla obávaná houba nabitá vodou. Promluvila, když jsme při hodině vedly velmi důležité hovory o místních chlapcích. Rychlost, dráha, čas, měl to v malíku. Dívenky ponořené do kapaliny. Válečně pomalované tváře tekly. Bídní červi přišli do styku se zbraní těžšího kalibru. Svazkem nabitým klíči od všech dveří světa. Prostě dráždit Toho, co nesnášet říkat soudruhu znamenalo vykopat válečnou sekyru.
I když jsme tento vzdělávací ústav opustily, naše pouto nezaniklo. Totem jsme si postavily na sobotních zábavách. Osedlávaly jsme své dvoukolé koně, aby ani v nejvzdálenější vsi nezačalo radostné křepčení bez nás. Můj otec mi v tom bránil. Několikrát stanul rozkročmo ve futrech týpí. Nechtěl zřejmě předčasně rozšiřovat náš rod s pochybnou bledou tváří. Často jsem si musela účast na zábavě odpracovat krmením drobné zvěře nebo sběrem bobulí jménem Rybíz.
Její otec také tuto rostlinu pěstoval. Nemarnil čas vařením marmelády, vařil z rybízu divokou vodu. S její první ochutnávkou se naše pokrevní sesterství upevnilo. A také následnou vzájemnou podporou s hlavou v záchodě.
Pravda, někdy jsme se chtěly vzájemně skalpovat, ale nakonec jsme vždycky vykouřily dýmku míru.
Snily jsme o našich životech a vopravdových mužských jako Olda &Setrný. Ona si ho vzala za muže. Žijeme ve městech, jejichž názvy byly vyřčeny ještě za přítomnosti našich plyšových přátel. Panenka od mé babičky se ušklíbla, když jsme si předpovídaly dvě děti. Měla starší rok výroby než my, telátka. Dnes se šklebím já. Stalo se tak. Ten můj menší dostal jméno po jeho otci - Vinnetou.
Já mít stále ten zářez v předloktí. Já mít tu jizvu ráda.
Je to ta největší mezi dalšími. Při přesouvání se prérií jsem nacházela další bledé tváře. Vlastně mé předloktí vypadá jako účet z hostince. Zaplacená piva jsou přeškrtnutá. Některá pokrevní sesterství zanikla při lovu medvěda, kde byla nutná jednota a vzájemná pomoc s nasazením vlastního života. Teda já jsem si to myslela. Ta, co vypadat jako sestra by klidně nechala medvěda, aby si ze mě vyrobil rohožku. Kolikrát mi medvěd nafackoval. Vzbudil mě z toho dětství, kdy nás ještě Rada starších před medvědem chránila. Probudila jsem se do období, kdy se musím servat s medvědem sama. Nehledat pouhou bledou tvář, která bude mé druhé já. Hledat člověka. Prérií jsem táhla roky. Pak mi konečně velký Manitou otevřel oči. Byla vedle mě. Byly vedle mě. Ty, co tu stále být. Aniž byla prolita krev. Já mít ty jizvy ráda všechny.
Možná víc ty škrtnuté. Ony mi říkat, zda já být již velká žena. Zda být Ta, co se umět poprat s medvědem. Howgh!
