Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Olga Ivinská jako Lara a Boris Pasternak jako dr. Živago
Úvodník: „Lara skutečně existuje. Měl by ses s ní setkat,“ říkával Boris Pasternak svému synovi z prvního manželství Jevgeniji (1923-2012)
Článek: Praneteř známého básníka Anna Pasternaková (*1967) dnes bydlí s manželem a dcerou v anglickém Oxfordshiru a v již čtvrté své knize líčí život a strasti Olgy Ivinské, která snad, ba určitě byla vzorem světlovlasé Lary z románu Doktor Živago. Román, dodejme, poprvé vyšel v Itálii roku 1957.
„Je snad kniha o Laře zajímavější než sám Doktor Živago?“ optal se mě nedávno jeden známý a přiznám se, že odpovědět neumím. Co ale vím jistě? Je třeba zcela oddělovat svět vynikající knihy a svět jejího egocentrického tvůrce.
Básník a prozaik Boris Pasternak (1890-1960) poznal Olgu Ivinskou roku 1946 v redakci literárního časopisu Novyj mir. Pracovala tam, dávno jej obdivovala (takřka co poloboha a národní poklad) a bylo jí 34 let. Měla již i dvě děti a mj. osmiletou Irinu a následující nemanželský vztah vydržel až do konce Pasternakova života.
A právě Anna Pasternaková nyní o tomto vztahu trochu drze píše detailně a tucet kapitol svého (nejen milostného) příběhu pragmaticky doplnila mapou části Ruska, rodokmenem rodu Parternakových a prologem Rozplétání pavučiny. Biografii pak završuje epilog Až to přijde, vzpomeňte si na mě a 317 poznámek. Ale autorka samozřejmě nemohla vařit z vody, i čerpala (hlavně) z knihy Olgy Ivinské A Captive of Time a ze vzpomínek její dcery Iriny. I ta byla nevlastním otcem fascinována. Anna Pasternaková navíc uskutečnila i několik rozhovorů s dalšími příslušníky rodiny (o tom v Poděkování) a vydání její knihy je pro nás koneckonců cenné i rejstříkem (má tucet stran). Celý tento projekt má přitom původ v článku pro časopis Spectator připraveném Annou Pasternakovou již ke stému výročí prastrýcova narození. Tehdy také v Oxfordu navštívila svou již devadesátiletou babičku Josefínu, spisovatelovu to sestru, a píše:
„Když v roce 1995 v Moskvě zemřela Olga Ivinská, lidé z londýnského Evening Standardu mě požádali, abych o ní něco dalšího zjistila a napsala nekrolog. Udělala jsem to, ale zůstala smutná. Olžin příběh mě velmi dojal a já cítila, že by si zasloužil větší pozornost. Možná. Ale teprve o patnáct let později jsem věděla, že chci a jsem připravena napsat Laru.“
V únoru 2010 se vydala z toho důvodu do Moskvy. S otcem. Anna Pasternaková, dodejme, je dnes novinářka a pravidelně přispívá do časopisů Sunday Times Style, Condé Nast Traveler a Harper´s Bazaar.
Ukázka z knihy:
Boris Pasternak četl: „Bod sedmý: Nic mě nepřiměje vzdát se pocty, kterou je pro mě ocenění Nobelovou cenou. Peníze jsem ale ochoten předat Mírovému výboru. - Bod osmý: Neočekávám od vás spravedlnost. Můžete mě nechat zastřelit nebo vyhnat ze země. Můžete se mnou udělat, co se vám zlíbí. Žádám vás o jediné: příliš s tím nespěchejte. Nepřinese vám to větší slávu ani štěstí.“ - A dopis končil slovy: „Předem vám odpouštím.“
Všichni naslouchali ohromeni, se zatajeným dechem, a když Pasternak s předčítáním skončil, následovala chvíle ticha. Jako první se ozval Koma, který Borise doslova zbožňoval; povzbudivě se usmál. Řekl: „Nuže, podle mě je to velmi dobré!“
Boris odmítl udělat ve svém prohlášení jakékoli změny (to byl celý on) a Koma a Míťa si vzali taxík a osobně dopis doručili do sídla Svazu spisovatelů na Vorovského ulici. - Tam, v Bílém sále bylo plno a mezi přítomnými panovalo vzrušené napětí. Všechna místa byla obsazena a spisovatelé vyrovnaní podél stěn se na sebe tlačili jako sardinky. Pasternakův dopis přijali „s nejhlubším pobouřením a rozhořčením“. Polikarpov ve zprávě o zasedání vypracované pro ústřední výbor strany označil dopis za „skandální projev drzosti a cynismu“. Zasedání trvalo několik hodin, a když přišlo hlasování, zda Pasternaka vyloučit ze svazu, všichni zvedli ruku. Další den Litěraturnaja gazeta otiskla dlouhé oficiální stanovisko svazu a doplnila ho palcovými titulky: „B. L. Pasternak nesplnil své poslání sovětského spisovatele.“
Autoři rezoluce jej cupovali na kusy a opakovaně ho obviňovali ze zrady sovětského lidu. V textu nechyběla ani řada sžíravých výpadů proti jeho románu. Mimo jiné tam stálo: „Doktor Živago je bolestný výkřik vystrašeného filištína, jehož trápí a udivuje, že dějiny se neubírají směrem, jejž by jim rád sám určil...“ Na závěr zpráva oznamovala, že „B. Pasternak byl zbaven titulu sovětský spisovatel a byl vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů“.
KGB okamžitě ještě více utáhla šrouby. Boris a Olga byli sledováni doslova na každém kroku. „V jednom kuse jsme za sebou měli podezřele vypadající individua,“ prohlásila Olga... Do Malého domu KGB nainstalovala odposlech. „Dobrý den, mikrofone!“ říkával Boris, když si věšel čapku na hřebík vedle místa, kde odposlouchávací zařízení objevili. „Měli jsme pocit, že jsou všude kolem nás,“ vzpomínala Olga. „Většinou jsme mluvili šeptem, děsili jsme se vlastních stínů a v jednom kuse pohledem běhali po zdech, neboť i v nich jsme viděli nepřátele. Hodně lidí se k nám otočilo zády. Mnoho dřívějších známých a přátel se k nám neznalo.“
Když se Olga pozdě večer 27. října vracela do svého bytu, uviděla u vchodu postávat agenty KGB, z nichž některé od pohledu znala. Dobře si pamatovala, jak jí lidé z tajné služby obrátili byt vzhůru nohama a poté si ji odvedli, a tentokrát chtěla být na jejich návštěvu připravena. Některé dopisy a rukopisy bylo třeba zachránit a řadu věcí hodlala spálit. Další den spolu s Míťou pobrali, co mohli, a odvezli to do Malého domu. Boris dorazil chvíli po nich. Byl na nejvyšší míru rozrušený a chvěl se mu hlas.
„Poslouchej, Oljo, musím si s tebou o něčem důležitém promluvit a doufám, že mi Míťa odpustí. Já už to dál nevydržím. Myslím, že je nejvyšší čas odejít. Tenhle život už nedokážu snést.“ Nato Olgu seznámil se svým šokujícím plánem, podle něhož měli sepsat poslední zprávu a poté společně spáchat sebevraždu.
„Prostě se tu večer oba jen tak posadíme, a tak nás taky najdou. Jednou jsi říkala, že jedenáct tabletek Nembutalu je smrtelná dávka – já jich mám u sebe dvacet dva. Udělejme to. Musejí za to přece zaplatit. Bude to jako facka do tváře.“
Jak Anna úvodem knihy upozorňuje, dnes, v éře pochybných celebrit, umíme už stěží chápat, jaké neskutečné vážnosti a úctě se těšil v Rusku dvacátých let Pasternak. „Spojení mezi básníkem a veřejností bylo daleko pevnější než kdekoli v Evropě,“ dotvrzuje i jeho starší sestra Lydie, „a ta vazba byla daleko užší, než si dokázali představit i jeho rodiče v té Anglii, kam po revoluci odešli, a než si dokázal představit kdokoli v Anglii.“
Což je pravda. - Básnické sbírky tam tenkrát vycházely v obrovských nákladech, za pár dnů mizely z pultů a města byla plna plakátů ohlašujících dlouho před érou televize veřejná čtení. Lidé, kteří se zajímali o poezii (a to byli v Rusku tenkrát prakticky všichni) se jen hrnuli do sálů, na náměstí; aby si poslechli oblíbeného básníka. A nejméně v Pasternakově případě měli proč. Disponoval vrozeným talentem pro pravidelný rytmus a klasické metrum a podobně jako (revolučnější) Majakovskij nikdy nenapsal verš, jenž by se nerýmoval.
Sám Stalin podlehl (už v letech roku 1917 a 1922) vlivným knihám Nad bariérami a Sestra má – život a hluboce jejich autora obdivoval, i když jinak byl antiintelektuální. A držel nad tímto svým oblíbencem pak ruku až do své smrti, zatímco další spisovatelé v řádu stovek umírali v táborech, páchali sebevraždy a byli popravováni.
Po Stalinově smrti ovšem... Snad i kvůli ocelovému stínu, který na něm ulpěl, se proti Pasternakovi - už pár let po odhalení kultu osobnosti – postavili v kultuře snad všichni, a to semknuti a s vehemencí. A zahnali jej do kouta a koutem do hrobu.
Co dodat? Předlohou oddané, obětavé a přičinlivé Živagovy ženy Toni (ve filmu ztvárněné Geraldinou Chaplinovou) byla skutečná Pasternakova manželka Zinaida Neigausová.
A Olga Ivinská? Inu, pykala. Pykala za svou „roli“ v románu i roli při jeho obětavém přepisování vlastními prsty (protože Pasternak nepsal na stroji). A nejvíce pak zřejmě trpěla v roli nejreálnější. Byla totiž veřejně přiznanou milenkou ženatého národního poety č. 1. A dostalo se jí za to hned dvou pobytů v kárném táboře (kde tvrdě pracovala), aniž by jí milenec pomohl, a co horšího, semknuta proti ní stála celá jeho rodina a bagatelizovala chladně kterýkoli Olžin čin a veškerý její význam.
I zmiňovaná už mladší Borisova sestra Josefína (1900-1993) vytěsnila jakýkoli Olžin otisk v Laře Guichardové z mysli, ignorovala ji a ještě v rozhovoru s Annou v devadesáti letech rezolutně odmítala uznat její vliv na figuru Lary. Nechtěla či neuměla onen vztah připustit a tímtéž dechem dodala, že se jí bratr o „velkém dickensovském románu“ přece zmínil už roku 1935 na berlínském nádraží, a tedy 11 roků předtím, než propadl lásce k Olze. Borisova sestra jí prostě pohrdala a tento milenecký vztah nedovedla morálně akceptovat.
Ale ještě něco. - Existuje samozřejmě i možnost, že bylo vše trochu jinak a Lara byla agent. Od začátku. A jistě, je to možnost paranoidní, to ale ještě neznamená, že nemusí být pravdivá.
Anna Pasternaková: Lara.
Z anglického originálu Lara: The Untold Story That Inspired Doctor Zhivago (2016) přeložil Jan Sládek
Vydala JOTA. Brno 2017.
360 stran, 16 stran fotopřílohy. ISBN 978-80-7565-109-9
03.08.2017 - Ivo Fencl