Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Experimentální básník Zdeněk Barborka
Úvodník: Výbor z pozůstalosti Zdeňka Barborky (*1938 v Rokycanech, +1994 v Litoměřicích) byl 9. listopadu 2017 pokřtěn v Západočeské galerii v Plzni.
Jaromír Typlt a Robert Janda propracovali pro tu příležitost společné a částečně dvojhlasé recitační vystoupení a už tak působivý text Psychopatogenese aneb &Stamgastovo zešílení tak povýšili o poschodí.
Článek: Někomu by se možná tohle pověstné dílo (vzniklo už roku 1966) mohlo jevit jen jako „opilcovy opakované pokusy vylíčit vnitřek plzeňského Slovanu, jak jej vidí znovu a znovu a stále s více lapsy po každém dalším pivu“, a princip tohohle fascinujícího Zešílení taky v podstatě takový je. Ovšemže však i excelentním žebříkem do surreálna.
Jen hlupáci se přitom pokoušejí při (jistěže žádoucích) analýzách podobných prací rozkrýt, kde autor experimentoval bezděky... a kde vědomě! A nejen, že to poznat nelze, ale co více, podobný rozbor byl by i holou zbytečností.
„&Stamgastovo zešílení“ se v nové knize vyskytuje na stránkách 72-80. A co ve svazku objevíme ještě?
Hned úvodem nedatovanou poému Ignác, která imituje dialog Karla Hynka Máchy s francouzským surrealistou Robertem Desnosem (1900-1945). Následuje experimentální skladba Příkazy (1971), kumulující slova a jimi generované vize striktně rozkazovacím způsobem. Nu, a svazeček uzavírá tzv. Reportážní cestopis (Za mrtvým básníkem) – také z roku 1971 a ovinutý kol pohřbu básníka Vladimíra Burdy (1934-1970).
„Literární dílo Zdeňka Barborky si rozhodně zaslouží větší pozornost, než mu byla dosud věnována, jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti,“ připomíná básník Robert Janda závěrem své Ediční poznámky. „A proto tedy doufejme, že se brzy dočkáme zpřístupnění větší části jeho tvorby, aby byla tato nelichotivá skutečnost napravena a aby byl autor konečně zařazen na své nezastupitelné místo v české literatuře dvacátého století, kam bezpochyby patří.“
Sám jsem jej znal jen co zábavného kamaráda svého otce, přičemž oba se narodili v Rokycanech a můj táta jen o pár měsíců dřív. Zdeněk Barborka navštěvoval naši rodinu s ještě malými dcerami, s nimiž jsme si já a má sestra hráli, a taky chodil s mými rodiči do společnostiu a v prostorách plzeňské restaurace Na Parkáně neváhal za socialismu volat, že „Lenin je vůl“. Podobných historek koluje, pravda, vícero. V Barborkově případě nepochybujme, že jsou pravdivé.
I obě jeho dcery se křtu v Západočeské galerii zúčastnily, a jak mi starší Eva připomněla, sebrání veškerých Barborkových prací má minimálně kolem šesti set stran.
Ostatně tvořil i operní libreta a spolupracoval například se skladateli Jaroslavem Krčkem či Zdeňkem Lukášem, ale třeba i s hudebníkem Františkem Čechem, o němž pak uměl svébytně vyprávět právě mému otci.
Někdo to jistě nemá rád, ale nemusí přece zůstat jen dílo. Do jisté míry vždy zůstávají také historky, nu, a rovněž v Galerii města Plzně se v onen čtvrtek vzpomínalo tou formou. A to ústy herce Jindřicha Kouta a malíře Miloslava Čelakovského, jenž Zdeňka znal již od jeho šestnácti let. I šli jednou z Kaplice do Sušice a v jedné vsi je přijali na pohřební hostině. I šli dál, a v další vsi probíhala svatba. Opět byli pohoštěni, i pokračovali a v další vesnici Zdeněk Barborka povídá: „A tady snad budou křtiny.“
A že tehdy po svých až do Sušice dojít nedokázali? To není už tak podstatným...
Zdeněk Barborka absolvoval Státní hudební konzervatoř v Praze a poté učil na Lidové škole umění v Plzni. V letech 1962-1970 navíc působil v Československém rozhlase. Odsud však byl propuštěn, aby se posléze (asi roku 1979) odstěhoval do Bohušovic nad Ohří (v severních Čechách), kde opět učil na „lidušce“. Dovolte však mi uvést ještě jednu příhodu.
Můj otec, doktor filozofie, Zdeňka po jeho přesídlení navštívil v Bohušovicích naším vozem, ale doraziv na místo, nenašel jej doma. Avšak paní Barborková tátovi ukázala nepatrného cyklistu až kdesi pod nebem, na úplném horizontu zdánlivě nedozírné louky. A ten cyklista se pohyboval. „On Zdeněk zrovna sbírá žampióny,“ řekla.
Zdeněk Barborka, který nemohl za normalizace (podobně jako můj otec) publikovat, je vedle časopisů zastoupen v řadě českých a zahraničních antologií poezie a vyšly mu tyto knihy: Plavba (1970), Ortel (1970 německy), Poeticko-policejní konfabulace (1992), Pověsti od Husího křídla (1995), Deset básní pro V. V. M. (2009) a &Stamgastovo zešílení (2017). Posledně zmíněná se vyvrbila ve spolupráci se Střediskem západočeských spisovatelů a s podporou Magistrátu města Plzně.
Většina Barborkova díla nicméně i poté existuje pouze v pozůstalosti, kterou už několik let shromažďuje a třídí básník Robert Janda (*1966, http://itvar.cz/lide/robert-janda/).
Zdeněk Barborka: &Stamgastovo zešílení. Frontispice (autorův portrét) Josef Jícha. NAVA 2017. 104 stran. ISBN 978-80-7211-523-5
Z Ediční poznámky Roberta Jandy:
Tento výbor z autorovy tvorby, který se právě dostává čtenářům do ruky, je jen menší ukázkou jeho velmi osobité práce se slovem, které je každá literární definice těsná. Celková koncepce je vystavěna tak, aby představila autora v celé šíři jeho literárního projevu, ať už jde o klasickou básnickou formu, ryze experimentální, nebo prozaickou. To, co všechny publikované texty Zdeňka Barborky spojuje, je nezaměnitelný jazyk a obrovský cit pro češtinu, kterou ostatně nesmírně ctil po celý svůj život.
20.11.2017 - Ivo Fencl