Bylo to tam, kde láska hoří plamenem.  Bylo to v háji, v měsíci máji... a bylo to dávno. Tenkrát, kdy ještě existovaly velké státní podniky, s mohutným technickým a administrativním zázemím, se do mě zamiloval jeden kolega o moc let mladší než já, a protože jsem k jeho láskyplným vyznáním byla stále chladná, svěřil se, že by si případně i přál, aby byla válka, a konečně by dostal příležitost provést hrdinský čin, jímž by mne uchvátil. Třeba by mě vytáhl z nějakých trosek nebo z díry po granátu, a já bych ho milovala alespoň z vděčnosti. Velikost takové lásky mě dojala až k slzám, a několik let jsme tvořili šťastný pár, přičemž jsem trpělivě snášela i jeho kamarády - dav mládenců a dívek, kde zejména dívek byla fůra, protože byl nejen mladý, ale i fešácký. Velmi se podobal filmovému Sandokanovi, který byl tehdy idolem všech žen.

   

 Láska má i mnoho konkrétních podob - nejen těch vzletných. Kdybych měla popsat takzvané "harašení", které odjakživa patřilo ke všem aktivitám, kde se schází nějaké množství lidí, zejména pak na velká pracoviště, kde pracovalo mnoho mužů a žen, všichni se denně scházeli, a společně trávili osm a více hodin, byly by to objemné romány.

Když jsem po nástupu demokracie začala pracovat doma, v první řadě jsem ocenila skutečnost, že mohu ráno vstávat, kdy chci,  pracovat kolik hodin denně chci, a že nemám nad sebou žádné komandující šéfy, ale také jsem zjistila, že mi chybí kolegyně a kolegové, možnost každodenního sdílení a legrace, které bývalo i v práci dost.

Například jeden můj kolega - mimo jiné maloval krásné obrazy - každý den ráno přišel do mé kanceláře s novým vtipem. Začínal otázkou.. "a znáš tenhle?" ... a poté vždy následoval vtip, ale když jednou začal .." a znáš ten o tom ministrovi, jak jel tramvají?"... vtip nenásledoval, protože už byl celý. Vzpomínám často, a ráda.

Dnes je to slabší. Láska dostává na všech frontách mohutně na frak od lži a nenávisti, a dokonce se zdá, že lidi mají raději psy než sebe navzájem. A pro střední a starší generaci už je jen málo možností ke vzájemnému poznávání a případnému "harašení", proto jsem ocenila, že i letos naše město uspořádalo začátkem března v bývalém domě odborů zábavu s hudbou a tancem, pojatou jako oslava Mezinárodního dne žen, a v poměru asi tak šedesát mužů na stošedesát žen, jsem byla překvapena zájmem o tanec. Můj tanečník mě ale ihned peskoval, že prý ho "vedu" a předváděl cosi jako divoký fox se spoustou otáček, přičemž každé dvě minuty zdůrazňoval, že musím "hlavně držet rytmus". Informovala jsem ho, že jsem tancovala závodně, se svým ex jsme vytancovali nejvyšší ocenění ve druhé výkonnostní třídě, a přestala jsem mluvit. K jeho návrhu na nějaké setkání jsem řekla, že nikdy nemám čas, a když jsem vyslechla, že být mi dvacet, mou výmluvu by bral, ale v mých letech... principielně chápu Maryšu. S podobným exotem "držet rytmus" po zbytek života bez tragických následků, považuji za téměř vyloučené.

Láska se vyjadřuje různě. Jako studentku mě mrazilo ze slov horoucí lásky - cituji:..." hledím ti v oči, byť světu se rouhaly, hladím ti ruce, byť hadi v nich šlehali, rty moje na tvojich hladově ulpějí, byť jsi měl na retech jedových krůpějí".....ale žádný smrtelník tohle úžasné vyznání lásky nevyslechl - těmito verši vyjádřil kdysi Jeník Nerudů lásku k národu, což v dnešních časech lze sotva pochopit. A ze školy ještě také vím, že kdesi - snad na oponě nějakého divadla, nebo na jiném významném místě - je údajně napsáno"Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí" - bohužel si nevzpomínám, kde tento nápis má být, ale určitě to není budova sídla naší vlády či parlamentu.

Zdroj fotografie: pixabay.com