Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Proč neslavím Vánoce
Úvodník: Vánoce na nás útočí ze všech stran a v posledních pár letech už téměř vždy od října. V každém letáku, časopise i na internetu se najdou „lákavé nabídky“ na úžasné dárky, jednoduše je to skutečně tragické, jak se komerčně zneužilo původně křesťanského svátku, který měl nás pozemské človíčky donutit zastavit se a najít si čas hlavně na své blízké. Nepatřím k zastáncům starých pořádků a netruchlím po frontách na pomeranče, kdy jsme si směli koupit 1 kilo na člověka, ale na druhou stranu tím, že obchody zely spíše prázdnotou a ani těch peněz moc nebylo, mohli jsme skutečně užívat více „pravých Vánoc“, tedy ti, jenž nevyměnili Ježíška za Dědu Mráze a neudávali věřící chodící pravidelně do kostela.
Článek: Po listopadové euforii jsme sice utáhli opasky, ale otevřely se hranice a s nimi přišlo i mnoho nového. A hlavně ruského „nosiče dárků“ vystřídal Santa Claus, o němž si Američané myslí, že pochází z Evropy a že celá Evropa ho uznává, jak mi onehda vysvětloval jeden rodilý Američan. Kýčovité postavy Santy na nás mávají z obchodů, můžeme Santu mít ve všech možných velikostech, ale co s ním, když v Čechách jsme ctili a snad ještě ctíme Ježíška.
Přiznám se, že přepadne-li mě sentimentalita, vidím tak nějak vzdáleně sebe coby malé děvče, které z oken přízemního bytu v paneláku v Čimicích vyhlíží na obloze Ježíška, zda nenese vysněnou panenku s dlouhými vlásky. Obávám se ale, že tato idylka už většinou vymizela a i čtyřleté děti tuší, že objem dárků závisí na solventnosti rodičů.
Zatímco v mnoha ohledech za západními trendy zaostáváme, v otázce Vánoc nezaostáváme téměř v ničem, což se mi potvrdilo při mé listopadové návštěvě Kodaně. V Dánsku totiž také „slaví“ Vánoce už od začátku října, což mi sdělila jedna příjemná místní obyvatelka. Ulice Kodaně jsou plné výzdoby a letáky vybízí k výhodným nákupům. Kdyby některé obchody neměly nápisy v dánštině, či procházející davy nemluvily dánsky a švédsky, našinec by si připadal téměř jak v Praze. A i Vánoční trhy v Kodani mají. Ve staré kouzelné čtvrti Nyhavn a pak hlavně v zábavním parku Tivoli, což je obdoba našeho „Juldy Fuldy“,dnes známého pod názvem „Výstaviště“ ale s tím, že se v něm nachází atrakce a v létě se konají koncerty a různé jiné zábavy. Na podzim se můžete svézt třeba na obří horské dráze. Děti naopak využívají kupodivu tradičních kolotočů a pak hlavně všude visí tisíce malých žárovek, stylová výzdoba a ve všech obchůdcích a stáncích mají stovky stejných Santů, andělů, ozdob na stromeček a všeho dalšího, bez čehož bychom zřejmě Vánoce snad už ani nepřežili. Uprostřed nakupujících Dánů, světýlek a báněk jsem si uvědomila, jak jsou Vánoce najednou hnusné a kýčovité a že si připadám už tak Vánocemi přesycená, že nebudu doma nic zdobit, nic vylepšovat, prostě pominu jakoukoliv „sváteční atmosféru“. Uprostřed Tivoli v dánské metropoli jsem si uvědomila, že vlastně Vánoce poslední roky nemám ráda a přemýšlela jsem nad tím, zda na nich mohu najít ještě vůbec něco hezkého. A když jsem zamyšlená narazila na plyšovou postavu Santy téměř v životní velikosti, který kýval tupě hlavou, vysvětlila jsem své nové švédské kamarádce, proč Santu nesnáším a že letos Vánoce slavit nebudu. Ta se usmála a s ledovým klidem mi objasnila, že amerikanizace dorazila i do Švédska, neboť tradičního vánočního skřítka, který naděloval dětem dárky, což kupříkladu zaznamenala i ve svých knihách spisovatelka Astrid Lindgrenová, vystřídal „americký pupkáč v červenobílém munduru“.
I když jsem z Dánska už nějaký ten pátek doma, předvánoční šílenství mě nechává chladnou a těch pár dárků, co mám vymyšlených, zvládnu pořídit těsně před 24. prosincem. Vánoční trhy se stánky ignoruji a Štědrý den strávím na návštěvě. Jsem klidná, doma udržuji stav mírného nepořádku a Pražané obtěžkaní vánočními nákupy ve mně vyvolávají lehké pousmání. A co mě může hřát na duši nejvíc je to, že nemám děti. Pak bych si totiž onen luxus ignorace předvánočního shonu mohla těžko dovolit.
15.12.2004 - Martina Bittnerová