Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Průměrnost čidly filozofa Ryszarda Legutka
Úvodník: Zjednodušme historii posledních třiceti let a poukažme na půvab, s kterým po sametovém převratu vynikly JINAKOSTI. JINACÍ byli poplácáváni po ramenech a je to trend charakteristický pro celá „divoká“ devadesátá léta, nicméně už tenkrát začalo i jakési srovnávání do řady. Když se pak do středoevropského prostoru „zamíchala“ EU, nastaly další posuny a každý z nás sám umí nebo naopak neumí soudit výsledky.
Článek: Například filozof Egon Bondy se ovšem choval JINACE po celý život a již za socialismu a byl, jaký byl, nicméně koncem života upadl do skepse a prozřel v tom, že lidé jsou vlastně ve své většině hloupí, takže také o Bondyho spisy zavadí jen menšina.
To je jistě samozřejmost, otázkou však je, zda dokonce sám doktor Zbyněk Fišer alias Egon Bondy nekráčel takzvanou cestou nejmenšího odporu. Mohl jít jinak?
Možná ne. Ale při pohledu zvenčí to byl samo sebou dosti výstřední muž, zatímco masy výstřední nikdy nejsou. Vždy máme k dispozici cesty široké a vyšlapané a na druhé straně pouhé stezky, přičemž jiný klasik než Bondy radil právě „hlavní tahy“ ignorovat. Například i můj otec měl ta slova před očima pod sklem pracovního stolu a do značné míry se jimi řídil. Doplatil na to? Těžko soudit, ale je fakt, že si podobné vybírání horší cesty nemůže dovolit každý – a přemnozí - v reálu krutého světa – jednoduše nemají na výběr. Pod tíhou nutnosti sotva.
Chápe to i polský filozof Ryszard Legutko (*24. 12. 1949 v Krakově). V osmdesátých letech vydával samizdatem časopis Arka a roku 1991 se habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii. Vyšly mu knihy Spory o kapitalismus (1994), Tolerance (1997), Traktát o svobodě (2007), Esej o polské duši (2008, česky esej vyšla ve výboru Legutkových esejů Ošklivost demokracie, 2009), Triumf průměrného člověka (2012) a Sokrates (2013). Roku 2005 kandidoval do senátu za stranu Právo a spravedlnost, stal se ministrem školství a opakovaně pronikl do křesla Evropského parlamentu. Těžko říci, jak by si Evropa vedla, kdyby v tomto parlamentě pracovali pouze osobnosti jako Legutko.
V Triumfu průměrného člověka analyzuje v šesti kapitolách Dějiny, Utopie, Politika, Ideologie, Náboženství a Člověk PŘEKVAPIVÉ podobnosti socialismu a liberální odnože demokracie. Jsou natolik markantní, až oba pohledy na svět šokujícím způsobem splynou. Stejná tendence přitom rostla každým z posledních desetiletí a pohleďme do praxe. Brojíte už ze zvyku proti sousedovi-komunistovi? Dobře. Jenže vy dobrojíte a tím samým dechem jste liberální demokrat, který... Nežije jinak. Pro průměrného občana zde rozdíly neexistují a veškeré zprůměrované lidi pálí paty stejně. Málokdo se přitom učí z minulosti. Obě nejpodstatnější z dystopií (které napsali Huxley a Orwell) přitom zřetelně varují, abychom se nezbavovali historické paměti. Moderní člověk je přesto ve své většině utvářen s tím, že právě historickou paměť ztrácí. Není to sice ještě rovno vymývání mozku, ale... „Frekvence slov socialismus a socialistický v minulém režimu je rovna frekvenci slov demokracie a demokratický dnes,“ vnímá Ryszard Legutko. „Pro průměrného člověka je splynutí se systémem nejjednodušší cestou k získání dojmu, že průměrný není.“
A dá-li se pak ještě hovořit o osobnostní autonomii, invenci, nezávislosti? Stěží. Po ničem podobném ostatně „lid“ ani nebaží. Podle Legutka tím duchovně a morálně kapituloval.
Polský filozof ve své knize srovnává i naše oblečení za socialismu s dnes. Změnilo se, nicméně oblek se dál vydává za jedno ze znamení osobnostní identity, přičemž dalším z nástrojů sebevyjádření je účes. „Ve stále větší míře se však berou v ochranu věci vulgární, ohyzdné a pobuřující,“ míní Legutko, zatímco stud se rozplývá. Náročnější věci jaksi klesají ke dnu, anebo dávno odpočívají za horizontem průměrných. A ten, kdo chválí náročnost, je hned „elitář“. Sama náročnost pak bývá považována za anachronismus a záležitost politicky nekorektní. A nebylo tomu stejně za socialismu?
Podobné vlastnosti dnešního liberalismu a socialismu jednoduše zarazí a Legutkova kniha o Triumfu je právem uvedena citátem z Dostojevského Idiota: „Naši liberálové nejsou nikdy schopni toho, aby někomu dovolili mít své zvláštní přesvědčení, aniž by odpůrci odpověděli nadávkou nebo něčím horším.“
Načež již Legutko pokračuje sám: „Tolerance pojímaná jako nejvyšší princip musí nutně ohlupovat. Její přijetí oslabuje reflexi. Už pak nerozlišujeme a pojem netolerance se vztahuje ve stejném stupni na závažné i na to nepodstatné. Jak na genocidu, tak na to, že nosí studenti dredy. Rozvolněné užívání slova se neobejde bez následků pro rozum, který tak obdržel nesmírně snadnou a lákavou možnost odsuzovat. Následkem toho umí však rozum i svobodně přecházet od koncentračních táborů ke školním uniformám a od zákazu pornografie k pálení knih v Německu třicátých let. A liberalismus? Stvořil člověka soukromého a chtěl ho osvobodit od politiky, ale úkol se ukázal být neproveditelný. V liberálně-demokratických společnostech jsme naopak svědky toho, že čím víc nabývá výchova moderního charakteru, tím se její úroveň snižuje. Všichni se učí, všichni jsou vzdělaní (vzdělávání trvá celý život, tvrdí slogan), ale odkulturnění společnosti dosáhlo maxim a obsahy sdělení jsou stále jednodušší. Filozofové následkem toho říkají, že zemřela epocha velkých příběhů, ale blíž pravdě bude konstatování, že existujeme v době, v níž skončilo skutečné vzdělávání mladých k tomu, aby dokázali rozumově zvládnout cokoli z toho, co jen trochu připomíná velký příběh. Duch formovaný či spíš zdeformovaný neustálým stykem s pouhými fragmenty popisů, líčení a informací a neuvyklý stálému kontaktu s knihami, si umí představovat už výlučně jen příběhy krátké a nevyžadující moc pozornosti. Sebeuspokojení a bytostný odpor k učení jsou charakteristické právě pro liberálně-demokratického člověka a dají se dnes pozorovat na všech úrovních: nejenom na školách, ale téměř v celé umělecko-intelektuální kultuře. Umělci a intelektuálové přitom připomínají nepříliš citlivé žáky, kteří nechápou, že může být zajímavého i něco mimo jejich bezprostřední okolí, které je však již přizpůsobené vkusu a možnostem jejich poznání. Podobají se tím inženýru Mamoňovi z filmu Plavba (1970), jenž měl rád pouze písně, které znal, a redukují věci na to, co jim je známo. Jiné prvky nerozeznají. Když pak inscenují Oněgina, vykládají si titulního hrdinu a jeho přítele Lenského jako homosexuály, protože jiný blízký vztah mezi muži si nedovedou představit. Ospravedlňují se argumentem, že to dělají pro diváky, kteří se jinak neidentifikují se starým textem, a pro diváky je prý potřeba najít čitelnější ekvivalenty v naší realitě. Je tomu skutečně tak? Pro socialistické diváky také byly objevovány „čitelnější“ socialistické ekvivalenty. Z Hamleta dělaly pokrokového aktivistu, z Anny Kareninové oběť třídního egoismu.“
Ryszard Antoni Legutko: Triumf průměrného člověka. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek v redakci Víta Mlejnka. V edici Politika a společnost vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2017. 228 stran. 219 Kč
13.07.2019 - Ivo Fencl