Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Den, kdy zabili Johna Lennona
Úvodník: Jsem psavec. Žiji v Plzni a víceméně neznám; ale minimálně jedno vím. Psaní osvobozuje. „A nelehko živí,“ řekl mi jednou spisovatel Radek Lehkoživ, načež dodal: „Ale obrozuje. To jsem zjistil.“
I mě. A přestože jsem uzavřený, zkouším někdy předčítat. Rovněž na Večerech přiměřených depresí, které organizuje pražská autorka Zora &Simůnková. Že bych zrovna byl ztepilý herec-čteč, se říct nedá, ale předčítám nahlas rád. Ale dětství mého syna již bohužel odplynulo a...
Článek: Kde zůstaly všechny hodiny, po které jsem mu čítal rozmanité autory, jejichž seznam by zaplnil stránky a stránky? Zůstaly v dálavách.
Jistěže bych nyní mohl některé ony spisovatele vyjmenovávat, ale nejmenovaní by se možná urazili. To bych nerad. A ač je synovi dvacet, ještě mu ostatně občas čtu; když se najde příležitost. Vždycky nějakou tu povídku, sekvenci knihy, pár postřehů. A ten text pokaždé vyzkouším nejdřív sám. Jinak však běda a bída s nouzí: již jen vzpomínám na zlatavé časy až fanatických četeb. Času jim věnovaných jsem nikdy, nikdy, nikdy nelitoval.
Když bylo synovi pět let, na následky tzv. myasthenie gravis zemřela jeho maminka. Zůstal u jejích rodičů v Budějovicích a vedle bydlí má mladší sestra. Jezdil jsem od té doby za ním anebo jsme Filipa vozili k nám.
Nikdy jsem také, abych nezapomněl, neopomínal multikina. Ano, jde o útěky do virtuální reality, ale vážně je tak umělá? Možná ne méně, než mnohé kousky reality v naší paměti. Ty navíc mohou být i nudné, zatímco filmy obyčejně baví.
*
Jednou jsem zas pobýval v Budějovicích a byl smutný, že nikdo moc nechce, abych předčítal, a málokdo čeká, že se do předčítání... vložím jako doma. Cítil jsem se až pochmurně, ale nedával na sobě žal znát. Nostalgie po ztraceném dětství ostatně nakonec vyšumí. Ne? Nejste-li tedy Foglar či Lindgrenová.
A syn? Bydlí dnes v Praze na koleji, studuje ČVUT a založili kapelu. Jistěže metropoli navštěvuji, nicméně mudruji někdy v té souvislosti takto: „Když jste se v Praze už nenarodili, ani snad neexistujete.“ A vím, je to přehnané. Ale... Ale nic! Můj syn se ovšem v Praze narodil, u Apolináře, a bylo to tehdy nutné.
*
Jednou v pátek večer jsem měl opět vystoupit v literární kavárně na Žižkově. Příhodný expres jménem Upálený Hus vyjížděl již po poledni z Budějovic. Nechyběl jsem. A proti mně dva milenci, lidé o pár desetiletí mladší, a jako zdatný matematik vzpomínám, že jsme společně putovali šesti tunely.
On byl pasivní, to asi i s ohledem na mou přítomnost, nicméně ona... Neviděl jsem nikdy nic tomu podobného. A že neměli soukromí? Inu, přítomnosti hned čtyř dalších cestujících jim zase tak nevadila.
Nebo alespoň tu dívku neblokovala. Nejen že milence hladila, ale položila si hlavu do jeho klína. A... Co, vlastně! napadlo mě. I Zorka &Simůnková to třeba ve vlacích podobně praktikuje. A vůbec, proč se stydět? Už Jiří Schelinger před tím přece varoval - písní Tréma. Její text napsal pan Čech a - cha, cha - styděl se snad někdy Ringo? Sotva. A to je věřící.
V pozici proti milencům z vlaku jsem se úplně záměrně choval anglicky a četl si například jízdní řády a pouze dívčina neutuchající aktivita mě v oblasti těch čísélek brzdila. A něco vás zkrátka zajímá, když jste psavec, ale... Ale já jsem na ni za celý čas takřka neprohlédl. Věřili byste tomu? Za celé hodiny jsem té dámě věnoval stěží dva pohledy.
A přece stačily. A přece dodnes přesně vím, že už nebyla dítě. A že vypadla z mého snu. A jmenovala se Veronika. Víte, kdybych ji minul v Budějovicích na ulici, zapomněl bych nejspíš za pár minut. Ale takhle... Stala se katalyzátorem a já truchlil: „Takto mě nikdy žádná nelaskala!“
Ale nakonec mě napadlo: Ale vydržel bys tolik něhy, kdyby ses do toho kluka vtělil?
Kdo ví. Prahl jsem to, pravda, zažít, nebo je aspoň oslovit, ale vždycky se najde ALE. A mně vadil chlapík po mém boku, ba co hůř, vnímal jsem jej skoro jako soka a konkurenta.
Ach, co bych asi řekl tomu páru, kdybych nebyl baba? A kdybych se neohlížel na lidi? Řekl bych třeba: „Píšu. Génius ale nejsem. A už nebudu. A v Praze mám číst. A já vím, že na takový pořad byste nepřišli.“
„To ne,“ řekli by.
„Hm, a z těchhle knížek budu předčítat. Nechcete je?“
„Hm. Ani ne.“
„Ale jsou zamilované. Jako vy.“
„Cha cha. Tak tolik zamilované knihy být nemohou, milej pane,“ a hleděli by si přesednout do jiného kupé. Ale já si představoval, že se známe a ona Veronika s voňavými vlasy se rozpovídá. Řekla by: „Napíšu vám, jak se mi ta knížka líbila.“
On ale i v mé fantazii jen a pouze vrtěl hlavou: „Nečtu.“
Jednou věcí ovšem je, že vy samozřejmě nechcete, aby vás šmírovali, ale ještě horší věcí se může stát, když se vůl naproti ani letmo nepodívá. To už je divné. Nebo na pováženou. Nu, a já se vážně vydržel nedívat, takže Veronika dospěla k závěru, že na 100% nemohu být normální. Ale blázni jsou všude, tak mě pustila z hlavy a začala raději myslet na dítě, které se jim narodí. A to dítě byla dívka. Ta dívka pak rostla. Nato... Asi v okamžitém impulzu oba milenci vyskočili na nádraží Vršovice.
A tak mě opustili, aniž jsme spolu kdy mluvili. Ale i kdybych překonal onen konverzační blok, co bych tlachal? Možná jen pravdu: „Jsem už starý. Vždyť já dokonce ještě pamatuju, jak zbělel kamarád Vašek u nás ve třídě, když uslyšel, že v Americe zabili Johna Lennona.“
Na Staroměstském náměstí u Husa jsem v to odpoledne usedl na lavičku s pražskou vrstevnicí Danielou Winterovou a navrhla mi, abych napsal předmluvu k jedné z mnoha Nepraktových knih. Nato jsme jedli v jisté podzemní restauraci a slíbila, že dorazí na večerní předčítání. Také to se odehrálo pod úrovní ulice a čekal jsem, až na mě přijde řada. Pořad moderovala Zorka a ze své knihy se chystala číst velice půvabná Klára Mandausová, která přijela s partnerem Romanem a tehdy patnáctiletou dcerou Kristínou, již měla se spisovatelem Martinem Komárkem. Kristína byla nepochybně ještě zajímavější než její matka.
Chvíli chmurně recitoval Radek Lehkoživ a napadlo mě, že zrovna nevypouští z úst verše vhodné pro děti, ale Kristína se tvářila flegmaticky. Uvědomil jsem si také, že si musí dávat zatrolený pozor, kterému člověku se podívá do očí. &Sanci na tu či onakou kariéru měla totiž v podstatě u kohokoli a to taky není výhra!
Pak jsem dočetl svou povídku a příliš pozdě si uvědomil, že je infantilní až dětinská, takže pro Kristínu trapná. Žádný sex, pouze romantické bludy. Jistěže něha, ale... „Taky si lze samozřejmě představit, že hrdinové mé povídky nepátrali v Istanbulu po dvacetileté ženě, ale po vás, Kristíno,“ řekl jsem nakonec, za což mě odměnila smíchem. „A jaký je v tom rozdíl?“ dodala, zatímco ostatní tleskali a zatímco mě pořád ještě bolel můj ztracený vršovický pár.
To už byla Kristína jako na trní. Zorka spustila tombolu a Klára Mandausová v ní vyhrála mou knihu. „Podepíšete se mi?“ řekla. A tak jsem vstal a upadla mi Klářina propisovačka.
Omluvila se za mne. Myslím, že Martin Komárek neměl zlý vkus.... a ten nový Klářin partner taky ne. Má duše se však bohužel velice často podobá duši ostýchavé patnáctileté dívky. A má mentalita je bohužel velice často podobna mentalitě obdobné Kristíny. I ve vlaku jsem chtěl být jen přítel oněch olizujících se milenců, anebo ještě radši Veroničiným synem, o kterém snila. A zde, pár metrů pod úrovní žižkovské ulice?
„Poslyšte, nemohla bych vám tykat?“ vnímal jsem jako ze sna. Asi to byla Klára, ale současně i Veronika. Možná také Kristína a sta dalších dívek a žen. A pak jsem otevřel oči a stál proti mně chlap a mířil na mě revolverem přes gramodesku Johna Lennona.
„Ale počkat!“ zařval jsem. „Ty´s měl útočit zezadu.“ Byl to Chapman. Ale tu jsem opět rozeznal Kláru a také Kristínu, která seděla přesně uprostřed podzemní kavárny na taburetu a působila strnule. Jednou jsem četl, že to byl Hitchcock, kdo nejspíš prahl koukat na celý svět stále jen očima patnáctileté holčičky, ale taky já chtěl být Kristínou a naslouchat okolnímu ruchu ještě plný iluzí a ze židle, okolo které se otáčí svět.
Na odchodu jsme se míjeli u schodů. „Ty jsi v Praze úplnej cizinec,“ řekla. „Ale já ti stejně vidím do hlavy. Já na to mám hned dva talenty. Jeden po tátovi a druhej po mámě.“
„Ale to jsou kydy.“
Zavrtěla hlavou. „A ty si vážně pamatuješ tu vraždu u toho strašidelného domu v Yorku? Ty jsi uvnitř ještě pořád kluk. Hele, já se nikdy nestarala o to, co si okolo kdo myslí. Mě to učili. Ale tebe ne.“ A její polibek nebyl nezajímavý. „Zašlap už to dětství do trávy,“ řekla mi. „On to prý John Lennon taky nedokázal. On byl chytrý, ale dítě.“
V duchu jsem zase už synovi předčítal knížku a Martin Komárek to poslouchal a najednou řekl: „Ale vždyť už si rychleji čte sám a potichu.“ A měl pravdu. Najednou tomu tak bohužel bylo. I s jeho dcerou. A protože tím nastal konec, náhle i slyším z bělostné mlhy:
„Pane Lennone!“
A tu se mi odhalil mozek a všichni, všichni, všichni na Večeru přiměřených depresí uviděli ten nekonečný seznam knih, které jsem toužil předčítat Filipovi a nyní i Kristíně a chvála pánu Bohu za náhodou přítomného producenta Deniše, který mi hodil potřebné lano, díky čemuž dnes úspěšně načítám audionosiče.
Mé dětství a Lennona to zabilo, ale Kristína měla pravdu. Pořád v hrudi dítě neuchováte. Taky přiměřených depresí je třeba.
Zdroj foto: pixabay.com
13.08.2019 - Ivo Fencl