Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Umění v době koronavirové
Úvodník: Bylo to stejné, jako když zhasnete lampičku. Cvak. Stačil okamžik, a všechno co máte rádi, anebo jeho podstatná část, vzalo za své. Byla to právě kultura, která prakticky jako první položila hlavu na popravčí špalek koronavirové pandemie. Prý ji k přežití nepotřebujeme. Dá se ale bez ní skutečně žít?
Článek: Možná si na ten okamžik vzpomenete. Desátý březen a Jan Hrušínský, uznávaný herec a ředitel Divadla Na Jezerce, kterak obviňuje současnou vládu z promyšlené a cílené likvidace jeho divadla, umně skryté pod nálepkou lehké chřipky jménem COVID-19. Poněkud hysterický až úsměvný status na Facebooku, v němž dal Hrušínský volný průchod svým emocím, ve mně onehdá vyvolal rozporuplné reakce. Pousmání nad sebestředným hercem, rétorikou připomínajícího postavu z Pelíšků, legendárně ztvárněnou panem Kodetem. Soucit. Empatii a porozumění. Opovržení. Přišlo mi, že celou situaci nejlépe vystihnul vtip, záhy kolující po sociálních sítích – momentka z vtipné scény z filmu Obecná škola, kde pan Rudolf Hrušínský, tatínek pana Jana, v roli ředitele, zve svoje žáky, aby se podívali na „Idiota“.
„Pokud se někdo věnuje umění, tak bohužel musí chápat, že v podobných situacích jde jeho profese stranou,“ napadalo mě. „Mají snad také něco našetřeno, ne? Pořád se přece mluví o tom, že by měl mít člověk nějakou rezervu, nebo ne?“ S poslední myšlenkou a pohledem do vlastních, takřka nulových úspor z učitelského platu, jsem se zastyděla sama před sebou. „Co to sakra říkám? V téhle zemi přece velká část z nás, pokud trváme na tom, že budeme dělat určité profese, je ráda, že vyjde do příští výplaty. A o umělcích to v mnoha případech bude nepochybně platit také…“
Příběh následujících dnů známe všichni. Zatímco si pan Hrušínský sypal popel na hlavu za svoje nešťastné veřejné prohlášení, země se jala oslavovat lékaře, sestřičky, hasiče a posléze mnohé další profese, které momentálně zachraňují naše životy. Že ve stále se rozšiřujícím výčtu heroických zaměstnání nebylo o umělcích ani slovo, je tak asi vcelku jasné. Anebo snad ne?
Uplynulo pár dní, když mě na Facebooku zaujal jeden citát v angličtině. Mě, obrovského fanouška filmů a hudby, doslova praštil do očí a dost možná zapnul ty správné kontrolky v mojí hlavě. „Karanténa bez knížek, oblíbených filmů, televize a písniček by byla k nepřežití. Ještě si myslíte, že umělci nejsou potřeba?“ Přestože podobná radikální myšlenka mě nikdy ani vzdáleně nenapadla, část věnovaná výčtu všeho, z čeho se skládá ta část mého života, které opravdu „život“ říkám, mě v danou chvíli překvapivě vyrazila dech. Né, že bych si tím v minulých dnech nějak extra lámala hlavu, ale...
Tohle bylo tak pravdivé! Ano, umělci jsou potřeba! Vždycky byli a v téhle chvíli to o nich platí dvojnásob! Možná nenosí bílé pláště, nedokážou sestrojit dýchací ventilátor a nejspíš pro nás ani nevymyslí onu toužebně vyhlíženou vakcínu. Než ji ovšem ti povolanější dají dohromady, dost možná nám herci, zpěváci, spisovatelé a všemožní jiní umělci zachrání život u nás doma. Pokud to už v minulých, často nelehkých týdnech, dávno neudělali. Jejich služba je pro nás, ať už zdravé nebo nemocné, nedocenitelná. Nic proti zásluhám všech v „první linii,“ ale jsou právě umělci a jejich tvorba, kteří nám dávají alespoň na chvíli zapomenout na nepříjemné pocity z každodenních zpráv, na vlastní strach a obavy. Jsou to oni, kteří vlévají chuť žít do žil těch, kteří žijí trvale sami. Jsou to oni, kteří často bývají jejich jediným společníkem. Lidem jako jsem já, lidem, jako jste vy. A proto, milí čtenáři, až zase jednou uvidíte live koncert anebo divadelní představení na internetu, nebojte se svoje „domácí lékaře“ podpořit. Ať už to uděláte prostřednictvím virtuální vstupenky anebo prostým děkuji, obojí se počítá. Pro ně i pro vás a pro budoucnost, na kterou se chceme zase těšit.
fotot: Pixabay
27.04.2020 - Kateřina Sovová