Manželé Eddyovi a Lovecraft

Clifford Martin Eddy (1896-1967) byl rodák z Providence, kde HPL žil, a s jeho ženou Muriel se hororový tvůrce seznámil nejpozději v létě roku 1923. Pí Eddyová pak uváděla, že jej znala již od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky; a její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, načež narazil ve Weird Tales s mizernou prózou Popel (1923). Stejně jako jeho konvenční Požírač duchů (1923) sice byl Popel posléze přijat, teprve však po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k nejhoršímu z Lovecraftových revizí, anžto Požírač je ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí ale jsou ostatní Eddyho výtvory lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a dodal i bizarní text Hluchý, němý a slepý (1924) o postiženém, jenž navzdory handicapům vnímá v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. HPL umělecky povyšoval Eddyho práce, ale i je zvracel do parodií. Z nekrofilních Milovaných mrtvých byl však tak nadšen, že je Eddyových přečetl nahlas. Tou dobou měl zvyk jim předčítat i ze svých povídek, pokud se ale i v tomto případě jedná o parodii, čtenáři to nepochopili a octli se v šoku. Pro „pozdvižení“ dílo v Indianě dokonce zakázali a vydavatel Farnsworth Wright se od té chvíle až patologicky zdráhal přijímat od Lovecrafta „krajně extravagantní“ povídky s explicitně líčenými hrůzami.

W. V. Jacksonová

O čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876-1959) se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů. Zamilovala se. V útržcích je dochována jejich korespondence. Její zádumčivě básnivá črta Zelená louka otvírá antologii a Hemživý chaos dal titul prvému svazku. Obě povídky vznikly dle snů autorů, zdály se v letech 1918-1919. Inspirací pro Zelenou louku je ale i reálný, hieroglyfy prý pokrytý meteorit nalezený v Mexiku. Do textu Hemživý chaos napsala Jacksonová vnitřní sekvenci a přítel doplnil začátek i hrůzné finále o zničení světa. Dodnes neidentifikovaný politik pak psal, že by Lovecraft „zasloužil“ pro své „pokusy napodobovat Poea“.

Adolph Danziger

Sta let se doživší pan Danziger (1859-1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se přátelil s Biercem a tudíž je svorníkem dvou es hororu. 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě a HPL ji přepracoval v Clarendonův poslední test (1927). Danziger prosil i o revizi své biografie Mistra Bierce, HPL odmítl, ale za „mizerných“ 16 dolarů upravil onu třicet let starou Oběť. Danziger bez skrupulí inkasoval 175 dolarů.

Původní verze nebyla nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL však napsal o originálu: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Historik Joshi konstatuje, že i výsledek je monotónní. A komický Elektrický popravčí (1929)? Jde o verzi Danzigerovy prózy Automatický popravčí. Byla vážná a můžeme si to ověřit: svazek ji na konci obsahuje (a zrovna tak Oběť vědě). Elektrický popravčí je nezáměrně legrační už v původní, toporně bezkrevné verzi; teprve HPL rozvinul děj, vklínil motivace, oživil svět a jménům svých mytologických bytostí dodal „aztécké zabarvení“. Ale zápletky, lokality i charakteristiky postav tu cílí proti duchu příběhů, jaké sám psal.

Danziger skutečně sepsal i nechtěně komickou knihu Portrét Ambrose Bierce (1929), ale všimněme si radši mladé matky Zealie Bischopové (1897-1968). Studovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě, byla z Kansas City. Lovecraft jí byl zjara 1927 doporučen svým židovským přítelem, básníkem a knihkupcem Samem Lovemanem (1887-1976). Zasypal ji pokyny. Marně. A tak povídku o srubu nad hnízdem chřestýšů Yigova kletba (1928) upravil; výsledek pak označil za „svůj ze 75%“ a tvrdil dokonce, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi. I dodal prolog, kolorit, motivace, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti i epilog z léčebny. V podstatě vymyslil celý děj a jde o jednu z nejkompaktnějších, nejpůsobivějších jeho povídek vůbec.

Autorce původně zaslal dotazník ohledně místopisu a dějin Oklahomy. Pokorně ho vyplnila a inkasovala z časopisu 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna). HPL po ní chtěl 17, 5 dolaru a nejspíš je ani nedostal. Přesto revidoval další její prózy vč. Smyčky medúzy, která dala titul druhému svazku antologie, a taky její Pahorek. Uzavírá první svazek co nejlepší z veškerých jeho revizí: bohatě strukturovaný, esteticky výživný. Spoluautorka poskytla jen nápad: duch bez hlavy u indiánské mohyly. HPL to vylepšil, ale Weird Tales text odmítl. Agentem pí Bischopové byl Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901-1994) a je tu rovněž podezíraný ze spoluautorství. Ale napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to Long, kdo rukopis přepsal na stroji. Původní verze ale byla zveřejněna až roku 1989. Jedná se o jeden z příběhů, kde HPL užil mimozemšťany co metaforu budoucího vývoje západní civilizace.

Ač lid budoucí zvítězí nad stářím, upadá. Praktikuje se výběrové šlechtění, ale pro vítalitu vládnoucích. Roli tu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833-1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888). Najdeme i prvky z povídky Abrahama Grace Merritta (1884-1943) Tvář v propasti (1923). Ze všech revizí mají Yigovo prokletí a Pahorek strukturou i kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům, a to, že se dějí na Jihu, jim vdechuje i neotřelost.

Pro nevalnou Smyčku Medúzy dodala Zealia jenom nástin a HPL dotvořil dílo v srpnu 1930. Long pořídil strojopis, ale vše nerozluštil, i postrádáme celé věty. I proto Weird Tales text odmítl a stejně jako Pahorek ho po smrti HPL přepracoval August Derleth; i zde byla původní verze zveřejněna až roku 1989.
Podobně jako řada raných Lovecraftových textů obsahuje dílko Smyčka Medúzy prvky rasismu a přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie sem vetkl narážky na hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891) i odkazy na výtvarníky: Goyu, Aubrey Beardsleyho (1872–1898) a Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného Noční můrou (1781). Děj se zlověstně ovíjí kol hrobu plného živoucích hadích „vlasů“ a portrétu Medůzy, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Poznámky autorovy odhalují až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběh na podkladě dvou synopsí. Jedna vykládá události chronologicky, druhá v narativním sledu. Byla to jeho oblíbená metoda.

Anna Helen Croftsová

Další ze spoluautorek byla učitelka Croftsová (1889-1975) z Massachusetts. Většina její povídky Poezie a bohové (1920) ale zjevně pochází z Lovecraftova pera. Obtížné je si vůbec představit (píše Joshi), čím by mohla přispět. Text napodobuje spíš styl lorda Dunsanyho, respektive jeho skicy z Francie zdevastované první světovou válkou. Lovecraft měl za nejvyšší projev imaginace poezii, ale v tomto textu obsažené veršíky asi přehlédl.

Wilfred Blanch Talman

Básník Talman (1904-1986) se s HPL setkal v srpnu 1925. Dal mu číst koncept či synopsi povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat. Začal se změnami. Dílo dokončil v říjnu a dík hovorovému jazyku vyvolal přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že prostá mluva je škrobená.

Próza Lovecraftovy ženy

Povídka Hrůza na Martinově pláži je banální plodem návštěvy HPL a jeho budoucí paní v místě zvaném Magnolia v Massachusetts. Byli tam okolo 1. července 1922. V negramotně formulovaných vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta Sonia později tvrdila, že po jeho výzvě jedné noci napsala hrubý náčrt. Ten redigoval. Weird Tales dílo opatřil stupidním redakčním titulem Neviditelné monstrum.
To měli ještě 2 roky do sňatku. Sonia sepsala i banalitku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda je podíl významný, a tak Joshi odmítá dílo přijmout do corpusu. Jen je zveřejnil na konci jednoho ze svazků. Některá místa disponují „lovecraftovským duchem“ a Joshi má tedy za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala, ale ani zdaleka mu Sonia nepřipadá jako „logicky uvažující“ spisovatelka“. Ve čtyři hodiny bylo opakovaně odmítnuto a vyšlo až roku 1970.

Na Zemi neexistuje jiný spisovatel, který by se redakcím věnoval tak oddaně i skromně. Mnohdy se nejednalo jen revizi. Míval na výsledku lví podíl a džentlmensky jej tutlal. Ale Joshi vše rozkryl a komentuje i 18 příběhů druhého svazku.

Henry Whitehead

Férověji než s Bischopovou, chtivou především honorářů, probíhala spolupráce s pulpovým řemeslníkem Whiteheadem (1882–1932), kterého HPL navštívil na Floridě. Zjara 1931 napsali Past. V dopise, který objevil Joshi, tvrdí HPL, že stvořil ústřední část textu a revidoval a zcela přepracoval celek. Ten zveřejnili pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal „poslední tři čtvrtě textu“, jen aby blahosklonně mávl rukou a sám odmítl být uveden.
Styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice zhurta přechází do dlouhých lovecraftovských odstavců typických absencí dialogů. Ač redaktor Strange Tales Harry Bates vždy Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomto případě jej nevědomky akceptoval, a totiž pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný a ještě maskovaný Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval.

Existuje i jiná Whiteheadova povídka, u níž je podezření na Lovecraftovu účast, ale prokázána není a Joshi je akurátní. Ten příběh Lovecraft nazval Pohmoždění a dnes ho známe jako Bothon (1946). A nejspíš ho upravil Derleth, což byl pán natolik svébytný, že i vlastní (ne zlou) práci Tis na hřbitově úspěšně a léta vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu.

William Lumley
Spíš kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Lumleym (1880–1960), který napsal Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Druhý svazek antologie ten BRAK přetiskuje, ale i výslednou Lovecraftovu korekci. HPL chtěl prostě udělat Lumleymu radost a dopomohl mu ke slušnému honoráři. Okultista text udal za 70 dolarů do Weird Tales, Joshi se ovšem pozastavuje nad tím, že z původního blábolu bylo možno vůbec něco vykřesat. Bylo. A HPL Lumleymu řekl, ať si celý honorář nechá.

Kenneth Sterling
Výjimečná byla spolupráce na příběhu o neviditelném bludišti na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Ryzí sci-fi vznikla v lednu 1936, přičemž Sterling (1920–1995) se zjara 35 přistěhoval do Providence a v únoru 36 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu, v níž naráží na Lovecraftův mýtus Cthulhu.

„Jak přelstít neviditelný labyrint“ je ovšem téma, které před nimi zpracoval už klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu na Sahaře. Sterlingův nástin naštěstí generoval trochu jiný příběh a HPL ho úplně přepsal a o polovinu prodloužil. Vznikl excelentní horor, jehož jediným nedostatkem je „otřepaná“ Venuše. Autoři netušili, že je tam pět set stupňů a tlak devadesátkrát vyšší než na Zemi.

Duane Rimel

S Rimelem (1915-1996) napsal HPL dvě působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937). Rimelova hříčka Aphlarova magie, zveřejněná zjara 1937, byla ovšem Joshim odsunuta mezi dodatky; Lovecraftův přínos je stopový. Strom na kopci zabodoval. Zachycuje snad samu „esenci podivnosti“ a HPL prý přidal „jen pár užitečných emendací a zesílil finále“. Joshi pak míní, že z tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a Rimel ostatně za zbylých 60 let života nic podobného nestvořil.

Hazel Healdová

Hned 5 povídek vzniklo ze spolupráce s pí Healdovou (1896-1961), která však tvořila jen zárodky zápletek a sama nepublikovala. Jde o texty Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti. Lze být za jedno s Joshim, že je psal Lovecraft na podkladě synopsí; jsou prodchnuty jeho stylem, duchem a atmosférou.

Muž z kamene byl dík editoru Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 ve Wonder Stories. Banální sen dětí, že „lze zkamenět“, tu získal takřka vědecké ospravedlnění. O Okřídlené smrti (Weird Tales, 1934) Lovecraft tvrdil, že ji napsal z 95 procent. Jde o příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu a píše vzkazy. Do jejího těla se totiž dostala mysl člověka! V případě Hrůzy na pohřebišti zasadil Joshi vznik textu do let 1933-1934: „Část příběhu je opět v nářečí buranů, které má ale parodovat podobný slang Lovecraftovy uznávané prózy Hrůza v Dunwichi.“

V extravagantní Hrůze v muzeu se HPL paroduje taky a hraje si s voskem a figurínami. Jde o zábavný pastiš na jeho horory Volání Cthulhu a Pickmanův model. Psal ale podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. I sám tvůrce Supermana Jerry Siegel svého času přesto napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy zde na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Netušil, že Lovecraft scénu psal „jako stín“.

Nejlepší z patera těch povídek je Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933. Ač i ona hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla snad jen představou mumie s živoucím mozkem, a jak vidíme, v synopsích se vracela k motivu mysli vězněné ve zmrtvělém těle.

Robert Barlow

Ona psát neuměla, ale to nelze říct o mladém muži, s kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Hayward Barlow (1918-1951) a seznámili se roku 1931, když mu bylo třináct. Spolupracovali na 6 povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, Kolabující kosmy a Noční oceán. O Skolení Monstra psal Lovecraft chlapci v únoru 33: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby povídka plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se o nezralou práci, jíž je i Poklad zvěromága (září 1933). Zápas, jenž ukončil století vytvořili za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, v květnu-červnu 1934. Jde o vtip, do něhož autoři skryli osobnosti víc než třicet tvůrců tehdejší makabrózní prózy vč. Roberta Ervina Howarda, Longa, Talmana, Derletha, Seabury Quinnna, Edgara Hoffmanna Price, Forresta Ackermana, Huga Gernsbacka, C. A. Smithe či Abrahama Merritta. I Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935-1936) Lovecraft radikálně předělal a napsal podstatnou část finále; titul je z Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794).

Barlow rychle začal psát lépe než mistr a dokazuje to teprve fenomenální Noční oceán, oba svazky uzavírající. Vymyká se všemu, co kdy HPL stvořil. „Je vůbec možné,“ ptáme se, „že zde má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Toho si všiml také současný autor Paul Le Farge a titul příběhu převzal v roce 2017 co název vlastního románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem. Barlow se stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, ale byl i muž X talentů. Gay. Předčasně zemřel co antropolog zaměřující se na rané období Mexika.

„&Stafetová“ povídka o magické krychli

Ve svazku Smyčka Medúzy je českému čtenáři prvně představena i „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, duchovní dítko redaktora Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji Catherine Lucille Mooreová (1911-1987). Hrdina najde v divé Kanadě záhadně krásnou kostku. Tu premisu rozvinul Long, ale to vágně. Uctívaný Merritt odmítl navázat. Long se prý odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“. Merritt donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval, ale sám dodal díl, jenž děj neposunuje. S výjimkou pointy. Hrdinova mysl je vstřebána krychlí. Lovecraft nad tím dumal, a pak si další zápletku půjčil z pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát nezveřejněného. Jde o výměnu myslí. Tu umožňují krychle, jichž je víc. Odnášejí obsahy mozků do strojů na planetě obývané obřími stonožkami a mysl podobné stonožky vždy vklouzne do lidského těla. Hrdina už věděl ze starého rukopisu o oné pokročilé rase i jejím zkoumání kosmu krychlemi.

Lovecraftem vymyšlená část byla nakonec čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků štafety a představuje polovinu povídky. HPL snil o discích se záznamy uvnitř krychlí, přičemž kostky vypadají kouzelně, aby přitahovaly nositele intelektu.

Na stěnách budovy ve vzdálené galaxii „rozmístil“ přitom HPL více strojů, z nichž každý je jinak laděn a fialově svítí, když nějaká vzdálená inteligence vstoupí do krychle. Na stroje dohlíží vyšetřovatel schopný telepatie, jenž vnímá vše, co kdy bylo vstřebáváno krychlemi, přičemž těla „zpovídaných“ se ocitají v komatu.

A při tomto vysávání lapených myslí „vyšetřovatel“ pošle vždy do prázdného místa část mysli vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla,“ poznamenal si HPL. Mysl bez těla vždy míří do stroje a je zlikvidována. Moudrá rasa totiž ze zkušenosti ví, že jiné bytosti bývají zhoubou. Tak je ničí, byť teprve v momentech, kdy je pro historické záznamy přečerpáno jejich vědění. A především jsou likvidováni všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím ho ovládnout. HPL si vysnil i to, že zpracovaná bytost může nosit krychli u sebe a lovit s její pomocí další mozky. Vymyslil taky události dávnější doby, kdy ještě „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. V jiné galaxii však se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Zdarma vše píšící Lovecraft tedy věnoval své části neúměrné úsilí a vložil do ní klíče k celku. K napsání předposlední pasáže pak přemluvili autora Barbara Conana, který jen líčí pocit mysli vnesené do těla obří stonožky během krvavé bitvy se „slizkými nepřáteli“, a na Lovecraftovu přímluvu povídku dopsal Long. Hrdina se na vzdálené planetě stane bohem, ale mysl stonožky bohužel uvádí ulovené lidské tělo na Zemi do tupé bestiality.

Lovecraftovy revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají jeho tvorbě, ale stojí za čtení. Joshi už jen letmo zmiňuje jeho styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) i Robertem Blochem (1917–1994), autorem Psycha, ale není známa povídka, na níž by s nimi prokazatelně spolupracoval, a podezřelí jsou jen Blochovi Satanovi služebníci, přičemž rady dostával Kuttner v případě Hrůzy v Salemu. - Je to nevídané, ale Joshi musí uznat, že „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když nebyl o to žádán“. Je jen málo lidí ochotných se současně věnovat revizím i psaní vlastních děl, ale Lovecraft je výjimkou. I proto, že se mu jednalo o ekonomické přežití. K pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom, ani průpravu úředníka, i námezdně upravoval díla jiných. Roku 1920 revidoval učebnice psychologie a „nevýslovně špatné“ verše Davida van Bushe. I ptejme se: mohl si vůbec vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Účtoval si trestuhodně nízké sazby, ale na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas na vlastní povídky. V letech 1927-1936 psal už sotva jednu ročně, ale stihl přes dvacet revizí. Ať s nadějnými nováčky či zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou byla mu v poslední dekádě života zmiňovaná Hazel Healdová a sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory „po dobu víc než roku“. Ale pomáhal i starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I tehdy, když odhalil, že nebudou s to se jako spisovatelé zlepšit. „Staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal, a kdyby prý nepomáhal, považoval by se za ješitného. Velkorysý, laskavý, ohleduplný; za to v úctě. Ty revize vždy nesvědčí o literární velikosti, pokaždé ale o lidskosti.

„Hemživý chaos“ a „Smyčka Medůzy“, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první a druhý. Uspořádal a úvodem i poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi.
Přeložili Milan Žáček, Stanislava Pošustová-Menšíková, Richard Podaný a Linda Bartošková.
Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal.
Jako 106. a 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem &Sustem vydalo Argo.
Praha 2020. 936 stran.