Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Úroveň vzdělanosti na průměrné základní škole? Zoufalá!



Úvodník: Na začátku října jsem strávila několik dní na základní škole, kde jsem dělala s dětmi projekt "Tvoříme noviny". Zkušenost k nezaplacení, v sedmých a osmých třídách je to docela mazec. Vůbec nic se jim nechce, jsou líní, nepozorní, drzí a po pravdě, jsem až vyděšená tím, jak těžce neovládají český jazyk. Kolik dělají pravopisných chyb. Jak vůbec se neumí vyjadřovat. Pravda, trochu je to zkresleno tím, že se v našem městě nachází víceleté gymnázium a většina dobrých žáků odešla na konci prvního stupně tam. Přesto! Posbírala jsem v posledních pár letech pedagogických zkušeností víc a trochu mě přístup dnešních dětí ke škole a úroveň jejich vzdělanosti znepokojuje.

Článek:

Trochu jsem si popřemýšlela nad tím, proč tomu tak asi je.

Prvním problémem jsou moderní technologie. Lidstvo na ně jednou chcípne. Lidé hloupnou, přestávají používat selský rozum. Dnešní děti sice umí od plínek ovládat tablet, ale ve třetí třídě mají pořád problém rozlišit pravou a levou ruku, v osmé třídě je valná část schopna napsat naprosté šílenosti, věty, které nedávají smysl, hrubky jako "niní" nebo "chitrý". 

Druhý problém spočívá v tom, že se s nimi obecně moc mazlíme. My, rodiče, my, učitelé. Místo aby se žáci přizpůsobovali škole, přizpůsobuje se škola jim. Modernizuje se. Jenomže jak? V podstatě se stále ubírá na nárocích. Aby byly ty naše počítačové děti použitelné v životě, zavedlo se do školství získávání klíčových kompetencí. Nejedná se o nic jiného, než že se ustupuje od znalostí a přistupuje se k praxi. Takže teď tu chválíme žáky za to, co by mělo být pro průměrně inteligentní dítě zcela samozřejmé. Že je schopné si vyhledat odpověď na otázku v textu. Že je schopné vystřihnout si z novin fotku a přelepit ji rovně na čtvrtku. Dáváme jedničky za to, že se dítě aktivně zúčastní hodiny, že namaluje aspoň nějaký obrázek, když se to po něm chce. Neustále ubíráme z nároků na ně.

Oni přitom v sobě nemají žádnou disciplínu, což se zřejmě kvůli covidu a výuce z domova ještě mnohonásobně zhorší. Mají prostě málo povinností. Přitom si pořád stěžují, že musí něco dělat. Jsou neskromní a nároční. Absolutně jim chybí pokora.

"Když to je moc práce," řekla mi holčina v osmé třídě poté, co jsem jí poradila, jak by měla přepracovat svůj velice odfláknutý text. Nebyla jediná, kdo se příčil nějaké činnosti. Když mezi nimi pořád neobíhám, jsou schopní nedělat nic. Sedí nad papíry a tvrdí, že nepochopili zadání. Vymlouvají se a věří, že jim to projde. Jsou líní. Tváří se otráveně, že se po nich něco chce. Jenom pár jedinců skutečně dělá, co dělat má.

Nakonec všichni něco vytvoří, ovšem velká část to nějak odbyde, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Za celou školní hodinu napíší článek do novin v rozsahu tří až pěti, často nelogicky poskládaných, vět. A s šílenými hrubkami. Jen jeden z nich napíše pěkný, ucelený text, tak ho za to pochválím - vyděšeně ke mně vzhlédne a udělá odmítavé gesto. Rychle pochopím, že za to zřejmě o přestávce sklidí od ostatních posměch. Normální tady je být rebel.

Třetí problém? Učitel je tady nic. Nemá respekt. Rodiče se s ním neradí, bojují s ním. Instinktivně před ním chrání své dítě jako před nějakým predátorem. Rodič ovšem většinou vidí svého potomka v růžovějším světle, omlouvají ho a samozřejmě si doma s potomkem vzájemně potvrzují, že ten učitel je přece "debil", že po nich tohle chce, že ta učitelka je přece "kráva", když si dovolila děti za něco sprdnout. Rodiče však vidí jen jeden úhel pohledu a při něm ještě zapomínají na to, že dnešní děti jsou  velmi rozmazlené. Jsou naučené, že se kolem nich skáče, že dostanou všechno zadarmo. Jsou jakoby otrávené životem, nic je nebaví, dokonce ani hravý přístup k výuce, o jakém si naše generace mohla nechat jen zdát. Není snadné je něčím zaujmout, pro něco nadchnout. Velká část z nich by ale ve skutečnosti potřebovala jenom přísnější režim. A ve škole Igora Hnízda. Bohužel model, který není reálné v dnešním školství praktikovat.

Byli jsme stejní, ale zapomněli na to? Nebo jsme opravdu byli jiní? 

Upřímně, jak jezdím po besedách (pozn. pro nižší stupeň, kde jsou děti tvárnější), vidím, že to jde i trochu jinak. Mnohem lepší atmosféra než ve městech panuje na vesnických školách. Tam jsou děti víc takové, jak si to pamatuji. Jistě, že se i tam najde nějaký zlobil nebo neposeda, ale obecně jsou tu děti mnohem přizpůsobivější, zdvořilejší, mají větší zájem. Je to mnohem přirozenější. Jsou tu děti zvídavé i neposedné, ale nejsou tolik nasáté tím městským cynismem, vnitřním opovržením, které je potřeba neustále vystavovat na odiv. Připadá mi, že čím větší město, tím jsou děti nepozornější, znuděnější a kritičtější.

Kdoví, s čím to souvisí. Já osobně si představuji, že děti na vsi tráví více času jinak než u počítače. Že učitelé na vesnicích mají méně dětí ve třídě a mohou se jim více věnovat. Že se tu učitelé s rodiči osobně znají a drží tedy více při sobě (proto dítěti jeho přehnaná stížnost na učitele neprojde). K tomu mě napadá, že možná by tedy mohlo být řešením zmenšení tříd? V alternativních školách typu Montessori to docela dobře funguje. Důležitý je individuální přístup. I s ním mám díky doučování své zkušenosti. Poznala jsem chlapce, který se ve skupině dětí projevoval úplně jinak (opovržlivě, až namyšleně) než při samostatné hodině (vstřícně, s respektem).

Každopádně není pro žádné děti, městské ani vesnické, dobré, v jaké společenské náladě v Čechách vyrůstají. Děti prostě kopírují své dospělé vzory. A když pořád všichni na všechno nadáváme - na vládu, prezidenta, šéfa, peníze - a nejsme nikdy s ničím spokojení, co bychom pak po těch dětech chtěli? V tomhle mi trochu otevřel oči jeden japonský student, který strávil rok v Čechách a vyjádřil se dost jednoznačně o našem přístupu k autoritám. Byl šokován ze dvou věcí, za prvé že si tu všichni děláme srandu z našeho prezidenta, za druhé že děti ve třídě jsou schopné zcela ignorovat, co jim říká učitel, či dokonce mu i oponovat. Podle něj nemáme před ničím respekt, chybí nám pokora. Tkví v tom jádro celého problému? Dost možná to tady všechno začíná.

Přesto nemůžeme doufat, že by se tohle mohlo změnit třeba jen příštím prezidentem. I když věřím, že ten současný nám všem dává ten nejhorší příklad, jak se k sobě chovat. Stejně jako náš premiér. Ani jeden z nich v sobě nemá morálku ani zásady, které by příslušely představiteli státu. Prezident i premiér nám mnohokrát ukázali, jak námi a našimi postoji opovrhují, a je tedy nasnadě, že to samé také dostávají zpátky. Nerozumím tomu, proč prezidenta volili ti, kdo ho volili. Dokonce opakovaně. Ale říkám si, že když jsme si ho jako národ vybrali, tak si ho asi zasloužíme. A proto si zasloužíme i takového premiéra a takové děti.

Sečteno a podtrženo, domnívám se, že jsme to celou tu dobu my, rodiče, kdo dělá naše děti cyničtějšími, drzejšími a nepřizpůsobivějšími.

Kéž by byla nějaká šance, aby se to nějak obrátilo k lepšímu. Nevím přesně jak. Mohlo by to ale začít tím, že si příště zvolíme prezidenta, kterého si budeme zase vážit. Mohlo by se to zlepšit tím, že budeme více naslouchat učitelům našich dětí a nebudeme je před dětmi zesměšňovat a shazovat. A mohlo by to pokračovat tím, že budeme respektovat právo druhého na jiný názor, což velmi výrazně chybí v internetových diskusích. Úplně nejdůležitější samozřejmě je být v tomto našim dětem kladným příkladem. 

A na závěr trocha humoru, který potvrzuje české rebelství i kulturu projevu našich spučasných vzorů :-) :
https://www.youtube.com/watch?v=wT9dgxmfcBs&feature=share&fbclid=IwAR2WeAzj94DJkb7uyyJrCQrk_8PvkdJnRRQ1Fyy5ARWeWLS6XBd7dOBPOh0&ab_channel=ANDYK%C3%93DY



22.10.2020 - Renata Šindelářová