V březnu jsem se tak cítila. Bylo depresivní mít náhle omezený pohyb venku, chodit všude v roušce, vyhýbat se na ulici kolemjdoucím. Nic podobného naše generace dosud nezažila. Jako by začala biologická válka. Nad městem visel strach.
 
Potom pandemie koronaviru zasáhla celý svět a odchýlila křivku vývoje jiným směrem. Negativně ovlivnila ekonomiku, přinesla mnoho osobních tragédií a zdravotní personál provedla peklem. Mnohým způsobila psychologické problémy. Moc jsem si přála, aby nám tato zkušenost přinesla i mnoho hezkého. Doufala jsem, že nás to vrátí zpátky k sobě a skutečným hodnotám. Vždyť jsme na tom byli všichni stejně, najednou celý svět na stejné lodi. V Čechách se odehrál malý solidární zázrak. Nedostatek roušek způsobil samovolný vznik dobrovolné občanské iniciativy, všichni začali šít. Posílali roušky potřebným.
 
Uvědomíme si často hodnotu toho, co máme, až když o to přicházíme – a přesně tohle se stalo. Zamysleli jsme se nad krásou svobody, důležitostí přírody, svou vlastní péčí o zdraví. V našem městě se v průběhu března zavedl nový zvyk. Každý den v poledne se rozezněl kostelní zvon, aby nás všechny, věřící i nevěřící, vyzval k modlitbě. O měsíc dřív by se takovému nápadu všichni divili, ale v březnu? Se strašákem covidem za zády? Krásný nápad, který nás spojoval a dojímal.
 
Říkala jsem si tehdy, že ve skutečnosti lidstvo potřebovalo přesně tohle: zpomalit. Už léta filozofové upozorňují na to, jak se pořád vše zrychluje. Od počátku vědecko-technické revoluce jsme udělali neuvěřitelný pokrok, jenomže právě pouze na poli vědecko-technickém, ale co ostatní oblasti? Co naše příroda? Co naše duchovní hodnoty?

Měla jsem velkou radost, když se objevily zprávy, že se nad Pádskou nížinou i Čínou pročistilo ovzduší. Bylo jasné, že se to všechno vrátí zpátky, až se svět znovu průmyslově nastartuje, ale existovala aspoň titěrná šance, že se možná něco někde kousek posune k lepšímu. Protože si nyní přece mnohem lépe dokážeme představit, co se vlastně odehrává s planetou, když vyrábíme a produkujeme, když stavíme jednu silnice vedle druhé. Jak moc vlastně přírodu uzurpujeme a ničíme, jak ji neustále utlačujeme do ústraní.

Na čas jsme zpomalili. Na první pohled se zdálo, že jsme nový úděl přijali s pokorou. Že snad pořád jsme hluboko v sobě všichni soucitní a plní lásky a pochopení. Že jsme pohlédli do svého nitra a pochopili, jak obrovský potenciál v sobě všichni máme. Že se snad něco pohnulo…

Jenomže nepohnulo. Svět nezpomalil. Ekonomické dopady toho všeho ještě pocítíme, ale jinak se nezmění nic. Jako lidstvo budeme dál tupě pokračovat na původní cestě. Moje idealistická vize zemřela.

Na povrch začaly vyplouvat další věci. Odehrály se nové události, které prověřily, že mocní budou dál zneužívat svého postu. Že světem nevládne láska, ale peníze. Zkouškou prošla i lidská povaha – a ne vždy dopadla dobře. Někteří začali lynčovat nakažené. Udávat sousedy, kteří porušili karanténu. (Zajímalo by mne, který z nich sousedovi nabídl, že mu dojde nakoupit.) Všechny nás ovládl strach. Ukázalo se, že mnozí hrozbu velice podceňují a ignorují. Nedodržují žádná opatření, je jim to jedno.

V září k nám přišla nová vlna. Silnější než ta první. Tentokrát to ale většina z nás vnímá jinak. Všichni jsme už unavení. Lidé stávkují, odmítají se podřídit. Nedivím se jim. I já už toho začínám mít dost. Jestli máme žít v opakovaném vězení, máme přijít o svou svobodu pohybu a k tomu ještě i o možnost vydělat si peníze (např. mne se zavření služeb velmi dotýká), tak to to raději risknu, nakazím se a budu doufat, že mi to vyjde s lehkým průběhem. Než žít celý život v karanténě, raději tohle. Risknu to. Život zkrátka je smrtelný. A nelze proto žít v neustálém strachu.

Nezdá se, že bychom nad virem vyhrávali. Naopak je na naší straně stále více poražených. Je jich mnohonásobně víc, než se ukazuje v tabulkách. Znám ve svém okolí na desítky případů, kdy nemocní se všemi příznaky covidu zůstali deset doporučovaných dní doma, ale na testech vůbec nebyli. Je složité se na ně dostat. Navíc lepší léky stejně nedostanete. Pokud nemáte komplikace, chce to prostě vyležet, testy tu nemají žádný smysl.

Dá se předpokládat, že i v jiných krajích je situace podobná. Takže co se týká promořenosti, je situace mnohonásobně horší, než se ukazuje na oficiálních grafech. Ale můžeme se na to dívat také obráceně, je mnohonásobně lepší, protože se zřejmě přese všechny snahy přirozeně promořujeme. A potvrzuje se navíc, že si opravdu velmi vysoké procento nakažených projde onemocněním bez potřeby lékařského ošetření. Zároveň se jedná o mnohem vyšší procento, než vypadá v tabulkách. Smrtnost je tím pádem mnohem nižší než ta oficiální – a to je další dobrá zpráva.

Z vlastní zkušenosti vím, že je tu ještě další faktor, proč čísla v tabulkách  neodpovídají realitě. Od začátku epidemie odborníci tvrdí, že se v tabulkách díváme do minulosti. Je to proto, že trvá několik dní, než se u nakaženého projeví první příznaky. Jenomže my se nedíváme do minulého století, my se díváme do pravěku. Minimálně v našem kraji určitě. Proč? Protože objednání na test trvá deset až čtrnáct dní. Ironicky tu pak dochází k tomu, že když onemocníte, jdete na test až ve chvíli, kdy už vlastně nejste infekční. Je to dost nepříjemné, protože nařízená karanténa se počítá až od chvíle testu, takže vás potom čeká dalších 10 dní doma – už úplně zbytečně. Statistika vás ovšem vidí až v tuhle chvíli, podle ní jste nemocní až teď. Papírová epidemie je úplně jinde než ta skutečná! Honíme se tu za lochnesskou příšerou.

Tímto úhlem pohledu dostávám na epidemii trochu jiný názor. Nebudu tvrdit, že „je to jen chřipečka“, i když ta španělská zabila mnoho lidí. Ale nelze to takto shrnout. Každé tělo reaguje na vir jinak a nikdo z nás si nemůže být ničím jistý, chce to pokoru. (Ale ne strach!)

Začínám chápat ty, kteří demonstrují proti vládním opatřením. Některá jsou navíc skutečně nesmyslná (zavřené obchody místo toho, aby se do nich pouštěl vždy jen určitý počet lidí závislý na ploše, zákaz vycházení v noci) a o účinnosti jiných se dá hodně polemizovat. Největší význam a smysl mají určitě roušky, pečlivá dezinfekce rukou a sociální zdrženlivost. (Věřím, že kdybychom v tomhle byli všichni dostatečně ukáznění, bohatě to stačí!)

Připouštím a uvědomuji si, že je snadné kritizovat. Vláda to vůbec nemá lehké a nechtěla bych být na jejich místě. Učí se za pochodu, zkoušejí nové způsoby, jak to pojmout, každá strana jim dává jiné informace. A oni přitom netuší, s čím vlastně bojují. Střílí do prázdna a doufají, že některá z kulek si najde svůj cíl.

Všichni ale tušíme, že takhle nelze dlouhodobě žít.

Vím, že tu máme pořád problém přeplněných nemocnic (na druhou stranu záchranáři si stěžují, že mnozí pacienti volají pomoc zbytečně, potřebují spíš prášek na uklidnění než nemocniční péči). Snad by se tedy dala najít řešení, která by inovovala ta stávající?

Měli bychom zaměřit svou ochranu na důchodce a ohrožené skupiny obyvatel (lidé s nadváhou, kteří trpí cukrovkou či vysokým tlakem). Především ti by měli zůstat v karanténě, a proto právě sem bychom měli směrovat naši pozornost, finance a čas. (Vyhradit důchodcům opět určitou otevírací dobu v obchodech. Zajistit hlídání dětí pro rodiče, kteří nemohou pracovat z domova, aby vnoučata neskončila u prarodičů. Poskytnout důchodcům sociální pracovníky, kteří by jim nakupovali. Komu ovšem pomůže rouškovné?)

Ostatní obyvatelstvo bychom měli nechat přirozeně promořit, jak se spekulovalo v začátcích a i mně se to původně zdálo jako šílený nápad. Ale nyní již souhlasím. Stejně se tak děje.

A že tak mluvím jen proto, že jsem to už prodělala a nemám strach? Omyl. Jsem na tom stejně jako všichni dosud nenakažení. Nevím nic, nemám jistotu. Covid se potvrdil u manžela i dcery, já se o ně oba starala, ale oba moje testy dopadly negativně. Buď jsem asymptomatická, nebo jsem zatím jenom měla štěstí. Stát se může leccos a jisté je jenom to, že další vlna zase přijde.

Dívám se teď na koronavirus ale úplně jinak než na jaře. Rozhodla jsem se ho přestat bát. Přijala jsem ho jako nezbytnou součást života a tohoto světa. Už tu s námi prostě bude. Nechci se proti němu nechat očkovat, pokud taková látka bude, chci se naučit s ním žít. Vybudovat si proti němu vlastní imunitu, naučit tělo na něj reagovat. Odmítám trpět nočními můrami. A prosím vládu a média, aby je ve mně už neprobouzely.