Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - RADOSTNÉ VENČENÍ - 5. část: U rybníků
Úvodník: „Haló!" slyším hlas z mobilu. „Dobrý den, půjdete dnes z Johnneiem ven? Byl bych rád, kdyby se s ním mohla Aira zase proběhnout." Zjitřil jsem: konečně asi uvidím milovanou Airušku! Doufám, že jsem se nepřeslechl! „No tak přijďte k naší zahrádce a můžeme se projít třeba k rybníku," navrhla panička - babička. „Dobře," ukončil hovor mužský hlas, který mi připomínal páníčka Airušky. Nemýlil jsem se.
Článek: Jen co babička zamkla vrátka zahrádky, objevila se Airuška s páníčkem. Jako posedlí jsme si s fenečkou běželi naproti. Čich, čich, uí, uí!...to bylo radostného očmuchávání a vytí! Oho! jak Airuška zase povyrostla! všiml jsem si.
K rybníku jsme šli tou nejlepší cestou, která od zahrádky vede. Však už jsem o ní něco naznačil. V lesíku nás páníček prověřoval, co všechno dovedeme. „ Airuška udělala velké pokroky, je moc šikovná!" chválila fenku panička. Když jsme se blížili k rybníku, soustředil jsem se tolik na dobrůtky, kterými nás páníček Airušky odměňoval, že jsem se pozapomněl ohlížet. Panička - babička zmizela! - zjišťuji po chvilce a běžím ji hledat. Míjím strom, za nějž se mi schovala a uháním dál.„Johnnei! Ty jsi pěkný ostuda! Nenašels mě!" zavolala. Měla pravdu.
V rybníku jsme se jen krátce vykoupali a pak pospíchali domů, protože páníčky čekala ještě nějaká práce. Cestou se mi vybavilo naše první plavání s Airuškou. „Jen koukej, kamarádko, co já dovedu!" - chtěl jsem se tehdy předvést a hup! do rybníka. K mému překvapení se hned Aira ocitla za mnou. „To je neuvěřitelné!" procedil její páníček. „Sama by tam určitě nevlezla!" Ó, jak to těšilo, že si dodala odvahy kvůli mně!
Protože bylo dnes vyvenčení příliš krátké, budu vám vyprávět ještě další příběhy, které se odehrály také u rybníků.
Začnu u toho zdejšího. Plaval jsem tam sám, kde nikdo, tu nikdo. Sledován pouze paničkou - babičkou. Tu se cosi zahýbalo v křovinatém porostu u břehu. Co to tam je? To musím prozkoumat!- pomyslel jsem si šíleně zvědav a přibližoval se k tomu. Byl to pán, ponořený po hlavu ve vodě. Vynořil se po pás a zvolal na mně: „Neboj, já se netopím, nemusíš mě zachraňovat!" To jsem se lekl! Kdo by tu taky čekal člověka, že? Leda tak možná žabinec! Panička i nenápadný plavec propukli v smích a já jsem šel ten trapas vyválet do trávy.
Další zážitek jsem měl u rybníka ve vzdálenějším městečku. Capkám podél břehu a vidím - do vody letí klacek! Plesk! a začal plavat po hladině. K němu jakýsi ratlík, nejspíš fenečka. „Taková pomalá! To já jsem daleko rychlejší!" projelo mi hlavou. V krátkém okamžiku jsem se klacku zmocnil a s pocitem vítěze plaval ke břehu. Ratlice mi nestačila. „Vrať to pejskovi, pusť to!" upozornila mě panička. Páníčkovi oné fenečky se taškařice moc líbila. V házení klacku proto pokračoval, kochaje se mým žertovným zlodějíčkováním. Pobavilo to i dědu s babičkou, i když se na mne malinko čertili.
„Zvu vás na výlet k rybníku, kde jste určitě nikdy nebyli," nabídla nám jednou panička - tetička, sestra mého páníčka. Zavezla nás k rozlehlejší vodní ploše za nedalekou vesnicí. Voda mě přitahovala jako magnet. Sotva jsme k ní přišli, už jsem tam chtěl skočit. Jsem totiž odmalička velký vodomil. „Musíme ještě kousek dál," řekla tetička, když jsme procházeli kolem opalujících se lidí. „Tam, kde se smí koupat pejskové." No tam bylo žůžo koupání! Vůbec se mi nechtělo z vody. „Ráda bych ten rybník celý obešla," vyslovila přání panička - babička. Tak jsme šli. Cesta dál pokračovala sice blízko vody, ale lemovaly ji husté keře. „Mami, tady ho můžeš klidně pustit," navrhla panička - tetička, načež mě babička hned uvolnila z vodítka. Poslušně našlapuji v blízkosti dospělých, ale cítím, jak ve mně víc a víc sílí touha po vodě. Hrome, chci si ještě zaplavat, chci se ještě koupat, je horko, chci se ještě osvěžit! Náhle jsem ucítil příležitost. V jednom místě křoví prořídlo. Hbitě jsem se protáhl porostem a žbluňk do vody! Vyděšení páníčkové se k vodě prodrali také, ale to už jsem si kliďánko poplavával. „Johnnei, zpátky! Vrať se! Vylez ven! Ke mně!" zněly naléhavé příkazy. No tak tedy jo. Plavu ke břehu, který je nízký, avšak tak příkrý, že se nemohu vydrápat nahoru. Při dalších pokusech sklouzávám zpátky do vody. Zoufale plavu sem a tam a hledám vhodné místo k výstupu. Nikde to nejde. „Počkejte, já vám s ním pomůžu!" nechává se slyšet rybář, který tu o kousek dál loví se svým synkem. Bez váhání mě popadl a vytáhl. Popravdě - byl jsem z toho dost vystresovaný. Panička - tetička mu šla poděkovat. „Já vás znám, vy pracujete u nás v podniku, že?" užasle nadhodila. „Ano, já vás tam také vídávám," odpověděl pán, zrovna tak překvapený. To byla náhoda! Na tento den, kdy místo ryb ulovil psa, jistě hrdina rybář hned tak nezapomene.
A to je o rybnících zatím všechno.
02.01.2021 - Eva De Filippová