Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - S pokorou v srdci...



Úvodník: Tato báseň je určena vám všem, kteří tuto dobu nesnášejí dobře. Snad vám dodá aspoň trochu naděje a krapet sil. 
 Výjimečně jsem v tomto případě použil interpunklci na konci řádků básně, kam ji normálně nedávám.

 

Článek:
Stane se, že se octneš zcela dole,
a pak jsou chvíle, kdy jsi ještě níž.
To, když již rány nedovedou bolet
a ty máš pocit, že nic nezměníš.

Možná se třeseš někde v rohu. Tiše,
s tím, že tě vůbec nikdo neslyší,
a pokud ano, hned tě odepíše,
i když je tvoje nouze nejvyšší.

Faktem je, že tak málo někdy stačí
objevit toho, kdo ti pomoct smí.
Někdy je cestou vyplavit vše v pláči,
to když vše kráčí k čtyřem od osmi.

Chce to mít sílu popsat, co je slabé:
Přiznat si, že to takto nejde dál.
Že bez těch druhých z dna se nevyhrabeš.
Leží ti, které nikdo nezvedal.

Někde je kdosi, který porozumí
tomu, co myslíš, že nemůže znát.
Kdo není balvan, ani jako z gumy,
a který nezná slovo „renegát“.

Vždy je tu šance, že se opět vzchopí,
kdo zažil předtím krutě strmý pád.
Co může spasit mnohé od potopy?
Podaná ruka – jak již tolikrát.


Jediné slůvko může být to pravé,
jež v prudké bouři najde slunnou pláž.
Ten, kdo se topil, zjistí, že zas plave:
Zkus opět plavat – tempa přece znáš.

Uvidět zájem, to je zapotřebí,
kdy myslíš, že jít není ani kam.
Tak zkusme spolu uvolňovat hřeby,
ať zmizí úzkost – a s ní panika…


 


Zdroj foto: archiv autora

 

04.04.2021 - Marek Řezanka