Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Redukce vědomých bytostí



Úvodník: Vzpomínám si, že jako dítě jsem s rodiči celkem často navštěvoval zoologické zahrady a také tu a tam mě táta vzal do cirkusu. Tehdy, s dětsky naivním viděním světa, to byly úžasné zážitky. Jenže jak člověk stárne, mění se jeho vnímání a názory a najednou si uvědomí, že to, že ten překrásný tygr jen leží za kusem klády a za dvě hodiny se neráčí ani převalit na druhý bok, není projevem jeho zlomyslnosti či lenosti, nebo to, že jeho partner vedle chodí jako kyvadlo hodin jen sem a tam, sem a tam, sem a tam, dokonale monotónně, dokonale rutinně, není tím, že by snad tygři byli hloupí či k uzoufání nudní.
 

Článek: Jen co jiného mají celé dny dělat než spát nebo chodit ode zdi ke zdi? Co byste dělali vy strávit celý život ve své ložnici? Teď, když mi písku v přesýpacích hodinách života notně ubylo a nastal čas, kdy bych měl vlastní ratolesti vodit do míst, kde se pokochají exotickými zvířaty za mřížemi, dumám, jestli je na taková místa, jakými jsi zoologické zahrady, zoo koutky, cirkusy apod. vůbec chci brát? Pro ně by to snad byla místa atraktivní a veselá, já na nich však nyní pociťuji převážně smutek, hlubokou lítost a sžíravou beznaděj nad lidmi i zvířaty, nad naší současností i čím dál temnější budoucností, nad celým světem i sebou samým.


Jaký je vlastně smysl existence podobných zařízení? Proč je máme, potřebujeme či chceme? A co v důsledku vypovídají o nás, o lidech? Zvířata jsou živé bytosti. Vědomí tvorové stejně jako homo sapiens sapiens. Stejně jako my prožívají emoce, disponují vrozenými pudy a vzorci chování, cítí nutkání uspokojit své přirozené potřeby či prožívají – jako my – bolest fyzickou i psychickou. Jsou obyvateli Země zrovna jako my – ve skutečnosti jich drtivá většina běhá, plave či létá na téhle jedinečné planetě o poznání déle než náš druh. O stovky tisíc či miliony let… Mají právo tu žít, právo žít v souladu se svou přirozeností a ve svém přirozeném prostředí, právo na respekt a důstojnost.


Některá zvířata dnes přežívají víceméně spíše právě v zoologických zahradách než ve volné přírodě. Jejich přirozené prostředí je (z)ničeno, nebo je jim nebezpečné, jsou v něm pytlačeni či mají jen nízké šance na přežití. Zoologické zahrady se snaží jejich jedinečnost uchovat v koloběhu života dál, což je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu je třeba vnímat to i tak, že se pouze část lidí snaží zmírnit dopady škod, které mezitím páchají druzí. Je to vina lidského druhu, že mizí divoká příroda, že se mění klima planety a že ohromné množství živých tvorů denně vymírá na úkor pohodlí a populační exploze druhu jediného. Kdyby to bylo alespoň na úkor přežití, kdybychom sváděli tuhý boj o samu lidskou existenci (jako například před desítkami a stovkami tisíc let v pravěku), ale to ne, o nic takového tu už dávno nejde, nyní se hraje pouze o udržení nadměrného, nevídaného pohodlí lidského druhu a bezohledné bezprecedentní materiální spotřeby, na kterou si obrovská část lidské populace zvykla jako na něco tak samozřejmého, že se jim snad vpila přímo do buněk a vepsala do šroubovice DNA. Přitom co z věcí, které vlastníme, skutečně potřebujeme k přežití a k vědomému, naplněnému životu? Buďte upřímní, běžte a dělejte si seznamy toho skutečně důležitého a podstatného. Zjistíte, že naše domovy jsou okázalými muzei pošetilých zbytečností a marnotratnosti, která zabíjí.



Jako dítě jsem neviděl rozdíl mezi tím zahlédnout majestátního lva, krále zvířat, hrdého a nespoutaného, uprostřed úchvatné africké divočiny, a spatřit ho jako hýbající se a dýchající exponát za těžkými mřížemi či tlustým sklem vedle desítek jiných živočišných druhů, se kterými by se normálně nikdy nesetkal (třeba tučňáky). Nezpochybňuji práci zoologických zahrad či různých podobných zařízení – ve spoustě z nich se zvířata těší kvalitní péči, stravě a věřím, že i lásce velké části personálu. Ne vždy tomu tak jak, ale představme si teď tu lepší variantu. Jenže stejně… Půjdeme-li až na dřeň, co z toho všeho nahradí svobodu? Volnost pohybu? Nespoutané a nepotlačené pudy? Přirozené klimatické podmínky a prostředí? Vlastní život, vlastní vůli? I sebelepší výběh je pořád jen výběhem, kusem ohraničeného prostoru, za jehož zdi se nikdy nepodívám. Zůstává tak vězením – může to být dokonce zlatá klec, ale pořád to bude klec. Argument, že řada zvířat se už v zajetí narodila a jiné podmínky ani neznají (ergo nemají jinou představu o žití, než jaké se jim dostává z lidské milosti), je smutným mementem lidského uvažování.


Vážím si všech vědomých bytostí a každý druh i každého jedince považuji za respektu hodného partnera v koloběhu času a vesmíru. Redukce vědomých živých tvorů na úroveň pouťové atrakce či muzejního exponátu je mi proto něčím, s čím nemůžu nalézt vnitřní soulad. Stejně jako s redukcí na (dětskou) hračku, kdy se roztomilé štěňátko stává dárkem pod stromečkem / odměnou za vysvědčení a následně obyvatelem psího útulku z důvodů často malichernějších než malicherných. Pochopení nenacházím ani pro redukci živých bytostí na výnosný obchodní artikl, kdy jsou zvířata cíleně chována, lovena nebo pytlačena s ohledem na zisk z jejich těl, ne z důvodu nutnosti, ale z pouhé lidské rozmařilosti či víry v iracionální pověry. Samostatnou kapitolou je pak černý trh s exotickými zvířaty, který vede k jejich utrpení, smrti či přežívání v nevhodných podmínkách zajetí. A zase tu visí ve vzduchu otázka – a proč se to vlastně všechno děje? Pro uspokojení pokřiveného ega pár jedinců, kteří prostě mají tu moc a „můžou“?


A nelze opomenout ani redukci vědomých živých bytostí na obsah talíře. Jistě, lidé lovili, a posléze chovali, zvířata už od pravěku. V jakém ale množství, s jakou četností? Opět se vracíme jako v začarovaném kruhu k současné zpohodlnělosti, kdy v každém supermarketu nakoupíte desítky druhů masných výrobků a kdy je maso v teplé či studené formě, maso jako hlavní chod či součást svačiny, maso k snídani, maso k obědu, maso k večeři, maso, maso, maso, každodenní součástí jídelníčku obrovské části populace v míře naprosto kolosálních rozměrů. A za každou porcí, za každým kousnutím se skrývá jeden ztracený život, pár vyděšených, nechápavých očí, bolest a utrpení. Má tenhle život menší hodnotu než ten lidský?




Kdo má právo vážit životy a rozhodovat o životě či smrti druhých? Přitom lze maso v lidském jídelníčku buď zcela nahradit stravou rostlinného původu, nebo alespoň ho na něm mít v přiměřeném množství, ostatně jak tomu bylo po většinu dějin lidské společnosti. Jenže uměřenost, jedna z antických ctností, zmizela stejně jako tisíce let staré civilizace ze Středomoří. Uměřenost je soudobé zmlsané civilizaci z valné části cizí, či ještě hůře ukradená. „Když na to mám“ a „po nás potopa“, oblíbená hesla moderní doby. Ale kudy vede hranice mezi milovaným domácím mazlíčkem, obdivovaným exotickým zvířetem a šunkovým sendvičem? Hranice mezi právem na život a mezi narozením se za účelem zabití a konzumace? Hranice mezi lidmi a ostatními živými tvory? Kdo nebo co nám dalo právo povyšovat se nad ostatní vědomé bytosti a způsobovat jim utrpení? Prostě jen to, že tu možnost máme – nic víc k tomu není třeba?


Je zarážející, v jak sebestředný a arogantně krátkozraký druh se homo sapiens sapiens vyvinul v neuvěřitelně krátkém časovém horizontu. Získal moc díky svým schopnostem, znalostem a dovednostem a rozhodl se ji využít zcela bez respektu, bez ohledů a bez hranic vůči čemukoliv (často i sobě samému), čehož výsledkem je naše neutěšená současnost. Člověk se sice pasoval do role pána tvorstva, ovšem jak vrtkavá je tato jeho aktuální dominance si neuvědomuje.



Představme si planetu Zemi za sto let. První scénář, znenadání zmizí člověk. Druhá verze, zmizí hmyz. V prvním případě se zhroutí civilizace, státní společnost, kultura a… a to bude všechno. Ve druhém případě se zhroutí ekosystém. Planeta se stane pustinou. Zemřou úplně všichni. Tolik k pohádce o tom, že člověk je pánem tvorstva. Jediná včela toho vykoná pro planetu víc. Mimochodem, množství hmyzu pokleslo za posledních dvacet až třicet let o sedmdesát pět procent, zatímco populační křivka homo sapiens sapiens stoupá čím dál tím prudčeji vzhůru… Že by mezitím existovala souvislost?


S každým ztraceným druhem jsme o něco chudší a o něco blíže vlastnímu konci. Peníze či materiální blahobyt se nedají jíst, pít ani dýchat, a také nikdy nemůžou přinést skutečné štěstí, lásku či smysl bytí. Vědomé bytosti ano.


Autor článku: Tomáš Zářecký


***

Zdroj foto: info@cestyksobe.cz, nordbayern.de, https://pixabay.com/de/ a Deník BYZNYS NOVINY
 

08.07.2021 - redakce