Přemýšlím zvolna, srdce přitom bije,
proč by se měli lidé odhodlat
využít služeb psychoterapie?
Proto snad, že v ní vidím cestu z blat.
Někdy jsou chvíle, kdy se člověk cítí,
že je vším svázán, každým zavržen,
že na něm leží možná stovka sítí.
Dveře se nehnou – byť pant zavrže.
Člověk je lapen v strachu, jenž jím zmítá,
a nemá síly někde zabušit
na vrata s tím, že jeho schránka zbitá
má ještě větší šrámy na duši.
Je proto třeba cenit si té snahy,
když se již někdo přece odváží
navázat kontakt s cizím, zcela nahý.
Ze sklepa stanout v nultém podlaží.
Rukou se chopit stébla, když se topí,
s tím, že hloub potom více neklesne.
Věřit, že ze tmy k světlu vedou stopy,
třebaže někdy matné, nepřesné.
Nikdo si totiž být sám nezaslouží,
osamělý – a každým přehlížen.
Po lásce, zájmu, každé dítě touží.
Zkusme si blíž být – když ne nejblíže…