Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Olive Kitteridgeová je zpět
Úvodník: Taky někdy máte pocit, že s pokračováním knihy nebo filmu, nutně musí přijít zklamání? Prostě to nebude "ono", skončíte ztrápení u první kapitoly a váš oblíbený hrdina upadne v zapomnění mezi ostatní slaboduché příběhy?
Podzim je již v plném proudu a jeden takový návrat jsem očekávala s napětím i já.
Článek: Mé nadšení z prvotního literárního počinu od Elizabeth Strout s názvem Olive Kitteridgeová nebralo konce.
Již dlouho jsem nečetla tak mistrně zvládnutý literární počin. Když jsem se tak dozvěděla, že brzy přistane na knižní pulty jeho pokračování, věděla jsem, že rozhodně dalšímu dílu ráda šanci dám.
Od doby, kdy Olive Kitteridgeová, učitelka v penzi z malého městečka v Maine, ovdověla, uplynuly už dva roky. Smutek ze ztráty manžela ale nezměnil její povahu – dál si nebere servítky, je nekompromisní a naprosto jedinečná. Na Olive čekají další životní výzvy, stejně jako na další postavy jednotlivých povídek, které se musí smířit se stárnutím a vlastní smrtelností, snažit se o zlepšení vztahů s partnery a dětmi, hledat naději v těžké nemoci a najít útěchu tam, kde by ji nikdy nečekali.
Takto láká anotace na další díl této nevšední literární postavy. Olive je zpět! Opět ožívá v druhém dílu a s nadhledem sobě vlastním dovoluje nejenom vám, ale i dalším postavám městečka Crosby, provázet ji nejednou etapou svého života. Nová jména, nové příběhy. Opět známý styl vyprávění, kdy zaplouváte do osudů jednotlivých obyvatel městečka Crosby, které následně střídá příběh samotné Olive.
Pokud máte pocit, že její příběh lze podobným stylem vyprávění během jednoho dílu vyčerpat, zklamu vás. Nebo možná potěším. Autorka prakticky sáhla ke stejnému, co se tak osvědčilo v prvním díle a klobouk dolů, opět vše funguje, jak kvalitní kniha fungovat má.
I přes druhý díl stále nedokáži přesně určit, co dělá tuto knihu tak mimořádnou. Samozřejmě obrovskou výhodou je kvalita vyprávění Elizabeth Strout a určitě český překlad v podání Radky Klimičkové. Přesto si troufnu říci, že síla příběhů je určitě i v samotném obsahu. Opět zde čtenář potká život sám ve své nejkřehčí podobě. Syrově, přesto ne nijak brutálně, pročítáte stránku po stránce a uvnitř rezonují vaše vlastní zkušenosti. Neumím si vybavit byť jediný příběh, kde bych řekla, že je mimo realitu. Tam, kde čekáte tragedii, potkáte ji a nebo také ne. Pročítáte a očekáváte, doufáte nebo se strachujete. Rozuzlení jsou vám povědomá a vy najednou zjistíte, že to není čitelností knihy, ale právě tím, jak moc sám člověk již prožil stejné nebo podobné příběhy. Nejednou se stane, že se dostanete na konec jednoho z nich a smutně se pousmějete zatáhnuti do vlastních vzpomínek. Tato kniha není pouze obyčejným literárním pokusem jedné autorky, ale život sám ve všech podobách.
Tenhle dům postavili před dvaceti lety. Cindy se tehdy zdál obrovský. Styděla se, když sledovala jeho stavbu, vylití základové desky, jak dřevostavba roste. Zdálo se jí, že ona a Tom jsou na tak velký dům příliš mladí. Cindy vyrostla kousek za Crosby ve velice malém domě, neměli skoro žádné peníze - ona, její matka a dvě sestry. Otec rodinu opustil před lety a Cindina matka chodila i na noční směny do nemocnice jako ošetřovatelka, nebylo to snadné. Ale Cindy měla štěstí, šla na univerzitu, vše si platila sama - půjčila si peníze. A tam také potkala manžela, který po škole začal pracovat v účtárně v železárnách, kde už i zůstal. Až později si Cindy uvědomila, že tenhle dům, který postavili, má standartní velikost, tři pokoje nahoře a obývací pokoj a jídelna dole. O pár let později přistavěli garáž spojenou s domem, a místo aby celek vypadal větší, zdál se menší. Dům dokonalé velikosti, myslela si celá léta. Ale když její chlapci dorostli do puberty, najednou se jí zdálo, že dům vypadá obyčejně, a požádala Toma, jestli by ho nenatřel namodro. Chlapci byli proti, pustila ten nápad z hlavy a dům zůstal celé roky bílý. (str.131)
Co je na knize krásné a beru to jako velké a významné plus? Absence laciného patosu. A díky Bohu za to! Kniha prvoplánovitě neútočí ploše na city čtenáře. Necítíte se u ní jak při jízdě na horské dráze, kdy se vám žaludek svírá. Přesto tím velice poctivým sepsáním, kdy vše se vším souvisí, vyvolává hluboké emoce. Každá chvilka má svůj význam, lidé jednají jako smrtelnící.
Doporučuji na čtení klid, abyste mohli vnímat každé slovo. Je důležité nepospíchat, netlačit na děj. Styl psaní určitě není sám o sobě náročný na pozornost, ale v knize nejsou "zbytečná" slova. Abyste mohli děj vstřebat jak si zaslouží, potřebujete vnímat, co k vám díky životním příběhům obyvatel Crosby přichází. Vše si zaslouží vaši plnou pozornost. Zaručuji, že potom bude zážitek z celé Olive Kitteridgeové excelentní.
Až zestárneš, staneš se neviditelnou. Tak to prostě je. Ale je to svým způsobem osvobozující. Už se s tebou nepočítá. Myslím, že to nedokážu dobře vysvětlit. Ale jdeš životem a myslíš si, že jsi někdo. Nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Ale myslíš si, že jsi někdo. A potom zjistíš" , a Olive pokývla hlavou směrem k dívce, která podávala kávu, "že už nejsi nikdo. Pro servírku s velkým zadkem ses stala neviditelnou. A to je osvobozující. (209)
Nechválím mnoho knih, zde však nemohu nic vytknout. Od začátku do konce se jedná o jednu z nejlepších knižních "sérií" jakou jsem měla možnost číst. Velká poklona patří autorce, překladatelce, nakladatelství, Olive i samotnému životu, bez nich by nic z toho nevzniklo.
Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
Jota, 2021
12.11.2021 - Veronika Švarcová