Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Pod Patronací zla



Úvodník:
Detektivní příběh „Pod patronací zla“ se odehrává ve smyšlených obcích kousek za Prahou. Vyšetřovatel Viktor Slabina stojí zpočátku před banální sebevraždou mladé ženy,kterou objeví dvě malé děti, jež zabloudily v lese.
Jedná se ale skutečně o sebevraždu? Proč si Linda Kolhábová brala život, když měla práci a perspektivní vztah – a podle všeho překypovala zdravím?
Brzy nato je brutálně zavražděn gambler a vyděrač, jehož smrt si mohla přát celářada lidí. V podstatě na stejném místě, kde bylo nalezeno tělo Lindy Kolhábové. Náhoda?
Spirála čehosi temného se roztáčí na plné obrátky a počet zavražděných narůstá.
Jde o jeden jediný případ, nebo Slabina a jeho kolega Tardal musí rozplést hned několik paralelních zločinů? To zdaleka není jediná otázka, kterou napínavá detektivka přináší.

 


Článek: Ukázka:
Počasí se toho dne radikálně proměnilo. Již večer obcházely republiku mohutné bouřky s vydatnými lijáky – a druhý den se od rána snášel z šedé oblohy nepřívětivý silný déšť. Kdo nikam nemusel, udělal lépe, když zůstal doma.
 Šimon Haub usedl za volant svého vozu. Mohli si s manželkou dovolit ten luxus, že měl každý svůj.
Tu noc, kdy zavraždili Serfa, měl klíčky od svého auta u sebe. Když Blance nestartovalo její auto, protože někdo zkratoval baterii, musela volat sestře. To ovšem Haub nevěděl.
 Využil počasí na draka, aby se skryl někde, kde se bude cítit v bezpečí. Někde daleko od všech lidí. Jel se znovu podívat na svůj budoucí ranč.
 Měl chuť být sám – a snít.
 Již nějaký čas si připadal jako štvanec. Jde po něm policie, nepříjemně na něho tlačí Hef, aby prodal Lucent, a to značně pod cenou – a stále má pocit, že ho pronásleduje ten Stráz. Otec mrtvé dívky, s níž se Haub vyspal.
 Jak rád by unikl své minulosti. Ale ona mu je neustále v patách.
 Nemůže přece jen tak mávnout rukou nad tím, že mu kdosi vyhrožuje smrtí.
 Nevšiml si vozu, jenž ho z bezpečné vzdálenosti sleduje – a který zastavil o něco dříve, než on zajel na staveniště.
 Chvíli zůstal sedět ve voze a pozoroval provazy deště smáčející ještě včera naprosto vyprahlou zemi. Zvažuje, zda by to neměl otočit. Jenže on by si rád vyčistil hlavu. Je toho na něj moc. Jediné, v čem nachází trochu sil, je jeho manželství. Bál se, že Blanka někoho má. Tato představa ho mučila na každém kroku.
  V poslední době se mu ale mnohem více věnuje a musí uznat, že jestli dokáže čelit všem nepřízním osudu, je to hlavně díky tomu, co Blanka předvádí v posteli.
 Konečně se rozhodne a otevře dveře vozu. Jakmile vyleze ven, je v několika vteřinách promáčen.
 Zamíří si to do rozestaveného domu. Ještě že už střechu to má, pomyslí si. Dešťové kapky ji přímo bičují – ale nevnímá to. Snaží se objevit místo, kam se voda nedostala. Vzhledem k tomu, že duje mohutný vítr, je zmáčené kde co. Přesto ví, kam si zaleze. Dojde k otvoru, který vede do budoucího sklepení.
 Tam bude útulno.
 Již jsou tam i zbudované schody. Sejde dolů. Jednou zde bude elektrika a světlo, pomyslí si. Zatím se ale ocitl v šeru.
 Svlékne si promočenou bundu a pověsí ji na skobu ve zdi.
 Před několika dny si sem přivezl lehátko. Těší ho, že ho nikdo neukradl. Rozloží ho a lehne si na něj. Dívá se k otvoru ve stropě, což je nyní jeho jediné spojení s okolním světem.
 Kdyby se tak mohl někomu svěřit, jak ohromný strach se ho zmocňuje. Bojí se o život – a nechce zemřít. Přehrává si vše, za co by asi měl pykat – a není mu vůbec dobře.
 Má pocit, že kromě hluku, jenž způsobuje venkovní liják, zaslechl i něco dalšího. Něco, co sem nepatří.
 Pomyslí si, že je přetažený. Že by potřeboval vysadit. Ale to zkrátka nejde. To je luxus, který si nemůže dovolit.  
 Vystoupá pomalu nahoru a rozhlíží se.
 Ve chvíli, kdy se chystá znovu sejít dolů, ucítí šílenou bolest, jako by se mu měla hlava rozskočit. Někdo ho mocně udeřil – a Šimon padá na zem. Z posledních sil si uvědomuje, že je tažen po schodech dolů.

 Šimon Haub se nemůže pohnout. Má pevně svázané ruce i nohy a celý je potom připoután ke svému lehátku. Ústa má přelepená lepicí páskou a jeho oči vytřeštěně pozorují dění nad ním.
 Když přišel k sobě – netušil přitom, jak dlouho to trvalo – poznal, kdo je původcem jeho současného stavu. Tato osoba mu oznámila, že zemře. Popsala, jakým způsobem a prozradila mu, proč se tak stane.
 Haub se nemá jak bránit. Nemůže křičet. Nedokáže se pohnout. Je v pasti. Zbraň, kterou má u sebe, je mu naprosto na nic.
 Bezmocně přihlíží, jak se nahoře objevila hadice, která je připojená k hydrantu venku. Její ústí ční nad ním jako pověstný Damoklův meč.
 Okamžitě se mu vybaví povídka Edgara Allana Poea „Jáma a kyvadlo.“ Jemu však nehrozí, že bude rozpárán. Zato se jeví jako velmi reálné, že se tu utopí jako krysa. Odporná představa.
 To již kdosi otočil kohoutem a voda dopadá s hlukem do sklepení. Jako by Haub byl zpět venku v prudkém dešti. Ale tohle bylo horší – neměl, kam se schovat. Než se prostor zaplní vodou tak, že Haub skončí pod hladinou, může to klidně tak půl hodiny trvat.
 Strašlivá postava se naklonila dolů. Chce si to vychutnat, dochází vystrašenému Haubovi. Pochopil, že tu dnes zemře – ale ještě se s tím zcela nesmířil. Neexistuje ovšem možnost, jak by se mohl zachránit.
 Tak rád by určité věci vrátil zpět a udělal jinak, ale to není zkrátka možné.
 Voda vedle něj pleská čím dál zlověstněji. Třese se zimou a současně mu na čele vyráží pot hrůzy.
 Už nikdy nepolaská Blančino tělo. Už nikdy ji neuvidí.
 Nejraději by se rozbrečel. Ale pochopil, že to by jeho kata neobměkčilo. Naopak. Nejspíš by to umocnilo jeho slast, kterou si touží doslova vychutnat do poslední kapky.
 
 Postava se napřímila. Bylo dobojováno. Haub již byl zcela zaplaven vodou a v tomto okamžiku je tedy otázkou několika minut, než se jeho životní příběh nadobro uzavře. Jeho vytřeštěné oči mluví za vše.
 Osoba v plášti s kapucí vytáhne z kapsy Haubův mobil a naťuká následující vzkaz: „Blani, přijeď na náš ranč. Jsem tu. Musím s tebou nutně mluvit. Doraz co nejdříve. Líbám tě, Šimon“.
 Zpráva je odeslána Blance Haubové a osoba v plášti se spokojeně zadívá na scenérii pod sebou.
 Šimon Haub je mrtev. Přesto ještě nechá vodu chvíli proudit, než ji zastaví. Vodou je tak zaplavena více jak polovina dolní místnosti.
 Pracuje v rukavicích a zachovává rozvahu.
 Po asi deseti minutách se na displeji Haubova mobilu objeví stručné: „Dobře, jedu tam.“
 Vše tedy zatím vychází, jak má.
 Nastal čas opustit děsivou scénu a nechat jeviště připravené pro další akt.


Marek Řezanka, Pod Patronací zla
Ke stažení zdarma: http://www.romanyzdarma.cz/knihy/533.pdf

Ilustrační foto zdroj: pixabay.com


12.04.2022 - Marek Řezanka