Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Když zdi nahradí lesy



Úvodník: Tuto báseň věnuji všem, na něž tato doba těžce dopadá – a připadají si v ní jako cizinci. Všem, kdo hledají opěrné body, a zatím se jim bortí půda pod nohama. Všem, kdo čelí vichrům povrchnosti a pokrytectví. Všem, kdo bojují za své sny – a nevzdávají se jich.
 

Článek:
 Po vedrech prší teď a obloha je šedá,
šedá jak budoucnost, jež v taktech strachu bledne.
Dopadá odpověď, aniž se pravda hledá,
z podrazu činí ctnost – z flákačů zodpovědné.  

 Úzkost je denní chléb, jenž z médií nám drobí,
kdo je jí najeden, má v mozku silné křeče.
Máme být bez potřeb – jak prázdný symbol doby:
Mít červen za leden. Tím být, po němž vše steče.

 Vzali nám směr i krok – každý ať v řadě stojí,
řeč stejné frekvence zní do těžkého ticha.
Čeká se na výrok – dialog leží v hnoji:
Pohřeb má bez věnce, ať vášeň nerozdmýchá.

 Jen pružné nic je vhod – bez chutí všech a vůní.
Manuál stejnosti, jež nevybočí v ničem.
Hra čeká na přerod – a poražení u ní.
Stoka nás nehostí – a co v ní počít s klíčem?

 Obzor je tkaný z gest, obzor nám do tmy padá.
Z myšlenek povely se v nočních můrách staly.
Chtít poznat za incest s pravidly od Mikáda
označí dospělí svázaní u maštalí.

 Po vedrech prší teď – a hnědnou luka širá.
Zblácená podlaha na čistou zahraje si.
V kde kom ční tlustá zeď, která ho uzavírá.

Co jenom pomáhá? Když zdi nahradí lesy…

 
Audioverze básně: http://www.muamarek.cz/files/mp3/kdyz-zdi-nahradi-lesy....mp3

Zdroj foto: pixabay.com, archiv autora

 



05.09.2022 - Marek Řezanka