V ten den, tou poslední minutou ožívá mé srdce & já se vydávám do víru města. S kamarádkou, kamarádem, mamkou, taťkou, bráchou babičkou po boku. & nebo sama. Pozorovat život. Nebo ho žít. Sbírat obrazy & uchovávat si je v hlavě. Svěží vzduch, voňavý jarem. Odrazů plné výlohy květin. Nové boty, vlající vlasy & zpocený krk. Známé tváře. Ale odkud ? Pardubická hlavní třída. Pardubická vrchní třída. Pardubická spodní třída. Příběhy, v nichž je zakletý ten můj. Můj příběh & v něm zakletých tisíc dalších. Bez jednoho dílku by svět nedával smysl. Jen jeden, co není & svět by byl jen okno do prázdna. Jen falešná hra bez smyslu. Bylo časné páteční odpoledne. Pátek je den, kdy s poslední minutou vyučování končí veškeré mé myšlenky na školu & probouzejí se někdy v sobotu, ale obvykle spíš až v neděli. Je to den, kdy se cítím maximálně svobodná. Přede mnou jsou dva naděje plné dny prázdné většinou nucených prací, podobných školnímu mučení.
Tentokrát budu svůj pátek dělit. Nedaruju ho jen sobě. Daruju ho daleko víc lidem, než jsem předpokládala. & čeká na mě obrovské překvapení. Sama sebe překvapím. Teď jsou ale dvě hodiny & já měla být před 10 minutami u Markéty. Nejsem. Jsem doma, převlékám se. Dělám to téměř vždycky. Volám jí. Nezvedá to. Ach jo! Bude se zlobit? Markéta? Nebuď směšná! Všechno dobře dopadá, za chvíli zvoní. Jdeme kolem popelnic, musím tam něco vyhodit. Pak zadem, okolo Labe, po nový cestě. Vyprávím. O tom, co mě trápí. Je trošku smutno. Chytá mě za ruku. Jdeme, povídáme si, nikdo se nikam nežene, naše ruce jsou propleteny. Vidět to někdo, myslí si, že jsme 4%. Ale my nejsme. To naše přátelství je tak nezměrné & neochvějné. Už téměř nepotřebujeme slova. Slunce svítí, trochu fouká. Někde tam jistě zůstal náš odraz. Pak chodíme městem. Mluvíme & mluvíme & mluvíme. Já mám nanuk & ona Margot. Pak piju Colu. Prohlížíme tabla. Pak už musím & ona taky. Nasedá na trolej & mizí. Přecházím ulici & čekám. Přijde Eva. Nejdřív jí nevidím. Usmívá se, nějak jí to dneska sluší. Musím jí to říct, ale ne tady. Jdeme, mluvíme. Na náměstí kupuju čokoládu & dělím se. Tu s bublinkama. Jenže my ji necucáme. Koušeme ji jako buranky. Pak jdeme podél Chrudimky, okolo automatických mlýnů & do parku. Vrací se vzpomínky z dětství. Pamatuju si, jak tu byly závody loděk. Pluly tu tenkrát zmenšeniny parníků, plachetnic, korábů. Teď tu sedí stará žena & muž na lavičce. Vedle nich je kolo. Budou dlouho živí. Ještě dlouho jsem s Evou. Na nádraží potkáváme Marka. Slyšela jsem, že ho vylili ze školy. Nějakej problém s pitím. Není to pravda, tvrdí. Je obit cvoky ze všech stran. Ptám se, jestli poslouchá punk, nebo jestli je teď skin. První potvrdí, na druhé alergicky reaguje. Pak odchází na vlak. Říkám o něm něco Evě. Za chvíli přichází. Zapomněl doma klíče. Ptá se, jak dlouho tam budem. Říkám, že nevím, ale že půjdem ještě do Hypernovy, že tam je větší teplo. Utrousí něco o bezdomovcích & o tom, že až třeba půjde zpátky, ještě tam budu. Říkám, že na něj teda rozhodně čekat nebudu. Směje se & odchází. My taky. V Hypernově ne moc dlouho, pak už domů. Vystupuju na první za mostem & když se rozhlédnu, spatřím na druhé straně silnice Kubu. Nevím proč, mířím tam. Telefonuje. Rychle domluví & chce, abych s ním šla na nádraží. Je mi zima & přesto jdu. Cítím se provinile? Mluvíme. Má radost. Vyhrál lístky na Spartu. Hraje se s Baníkem. Já Baník, on Sparta. Jde zjistit, jak jede vlak. Jdu až na nádraží. Potkáváme Marka. Je to vtipný. Na cestě zpět zase mluvíme. On o Lyn a životě, já o Michalovi & životě. Cítím se smutně. On je tak zatraceně nešťastnej. & já vlastně taky. Ptám se ho na dvě věci, který ho nejvíc mrzej. Mám už dobře rozmyšlenou svou odpověď. Říká: „Mrzí mě, že jsem na lidi někdy hnusnej, i když si to vůbec nezasloužej & pak taky, že si nevěřím.“ Chvíli nemůžu uvěřit svým uším. To první jsem opravdu nečekala. Otvírám pusu a říkám to své: „ Mě mrzí, že lidi trpěj & že čas plyne tak rychle“, doříkávám to, selhává mi hlas & mám slzy na krajíčku. Pak už to nevydržím & rozpláču se. Říká: „Pájo, pojď sem“. Poslouchám & sedám si zpátky na lavičku, z které jsem před chvílí vstala. „Mám tě obejmout?“, ptá se. Nejdřív říkám ne & pak to hodně rychle měním na ano. Objímá mě, pláču mu na rameno, hladí mě po vlasech. Je tu. Když to potřebuju. Jsem mu vděčná.