Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Neratovice - město k žití nebo k umírání ?



Úvodník: Zhruba před rokem jsem rozvířila hladinu na Nerawebu článkem "Jak v Neratovicích chcípl pes". Reakcí jsem se dočkala mnoho a spíše nepěkných, inu nadsázka není typ humoru, který by se tu příliš chápal. Na jednu stranu Neratovičáci na své město kašlou, na druhou stranu, jak jsem se sama přesvědčila, jakmile si někdo z poněkud maloměstského ovzduší udělá legraci, už je zle. Svůj účel článek splnil, probudila jsem tehdy v lidech jakýsi patriotismus.

Článek:
Nadsázka se tu nenosí, zato "Cimrmani" ano. Z pohledu Zdeňka Svěráka může dvakrát v jeden den vyprodaný velký sál Společenského domu v Neratovicích svědčit o jisté kulturnosti místních obyvatel. Kdyby se ale pan Svěrák podíval na jiná představení, či zjistil, že neratovické divadlo Lípa (domovská scéna ochotnického spolku Havlíček) funguje jen díky spletité síti osobních pozvání, (a to je při počtu sto diváků obdivuhodné, zvláště s ohledem na to, že ve Společenském domě bohužel někdy přijde na představení diváků jen osm), rázem by se jeho pohled změnil. Inu známé tváře z televizní obrazovky dokáží občany zvednou z křesel. Kdosi by mohl namítnout - alespoň někdo. Jenomže myslet si, že kulturu našeho národa tvoří pouze "televizní umělci" je velmi zcestné a přímo zavádějící. Herci a zpěváci mají, pravda, heslo - Když nejsem v televizi, jako bych nebyl, ale to nijak nehovoří o tom, že tito lidé vždy prezentují jakýsi vrchol kvality. Teď ale nemluvím o "Cimrmanech", jejich kvalitu nezpochybňuji. Přesto se domnívám, že i klasické divadlo má co diváku nabídnout, umí být svěží a vtipné. Bohužel to neplatí pro soubor, který s ním vystoupí v Neratovicích, aniž by jeho ansámbl tvořila mediálně protřelá jména. A když tento soubor hraje pro hrstku diváků, neodjíždí jistě od nás s nejlepšími pocity. Kdyby se setkal s "Cimrmany" asi by to pro něj znamenalo velmi poučné srovnání a možná by mu to způsobilo i menší šok. Každopádně v Neratovicích divácky zabírají nejvíc "Cimrmani". Může sem přijet i renomovaný soubor plzeňského Divadla J.K. Tyla, ale bude mít smůlu, neboť "Cimrmani" jsou holt nedostižní. Přesto, jak jsem uvedla, jednou za půl roku naplněný sál o ničem nevypovídá.

Často mě napadá, jak vlastně Neratovice vnímají lidé žijící v jiných koutech naší země. Mnozí ví, že tu máme Spolanu, kde pracuje značná část obyvatel, z Novy taky ví, že kolem této chemičky mají obyvatelé zamořené pozemky a rovněž ví, že jsme tu bojovali s povodní a nějak matně si představují, že v té době jsme všichni plavali pod vodou. Aby si to nemysleli, když tu nikdy nebyli. Nejčastěji nás ale litují, jak tu můžeme vůbec lidsky existovat. Barvitě nás totiž vidí, jak se denně plahočíme po ulicích s rouškami na ústech a Praha pro nás znamená vzdálené velkoměsto. Já za toto myšlení lidi neodsuzuji. Uvědomme si, jaký mediální obraz se našemu městu neustále buduje? Proč si Češi v jiných místech naší vlasti, ale raděj nemyslí, že v Neratovicích žijí normální kulturní lidé, proč se nemluví o místních malířích, sochařích a hudebnících? Proč, když se řekne Neratovice, nepředstaví si čilé městečko, ale ospalou chemickou díru? Na tomto obraze se podílíme my všichni svou netečností. Schopní jedinci nás pobuřují a aktivní otravují. Vždyť si nejvíce libujeme v klidu svých panelových bytů. Jsme rádi, když nic a nikam nemusíme a k obveselení nám stačí NOVA a vášnivý hovor se sousedem na téma - propouštění ve Spolaně. Leckdo namítne, že stejně v Neratovicích skoro není, protože pracuje v Praze, kde si odbude kulturu i nákupy a Neratovice směle označí za svou noclehárnu. Ale i v noclehárně bychom se snad mohli cítit dobře, nakonec v té noclehárně máme přátele a rodiny. Nejcitelněji nám v Neratovicích chybí významná památka, nějaká kulturní historie, něco na co bychom mohli navázat, na co bychom mohli být hrdí, jako jsou hrdí jinde. I přes absenci těchto tradic, klíčů k historii, můžeme hrdost vybudovat. Zatím ale není na čem a jak. Zatím totiž o toto budování nemá nikdo zájem. I když daný občan v noclehárně tráví nudné víkendy a přizná si, že dojít na divadelní představení, či koncert desetiminutovou chůzí je příjemné a levné, tak raděj mizí v šedivé anonymitě a nechá se vyburcovat k návštěvě kultury dvakrát za rok "Cimrmany".

Dokud ale budeme vzdychat, v jaké díře to bydlíme a že se tu nic neděje, aniž bychom si uvědomili, že k nějakému dění, veřejné produkci, jsou vždy potřeba účinkující a diváci, tedy i náš vlastní zájem a pozornost, budou Neratovice spíš městem k přežívání, než k žití. Já bych byla moc ráda, kdyby se konečně někomu toto prokletí podařilo zlomit. Pak se totiž změní pohled ostatních na naše město i na nás samotné.

04.03.2003 - Martina Bittnerová