A kdo si potom ty dny skutečně užil, kdo si odpočinul a třeba nabyl nových sil do dalších dnů, kdo uspokojil svá přání, jež mu dennodenní život bere?
Svátek, ať už měl jakýkoliv původní smysl, stal se v poslední době obchodní hříčkou (Vánoce, Velikonoce, Valentýn). Na koho z vás takto vyzrála past svátků? Vždyť svátek je nádhernou dobou – svátek přináší možnost (!) pobýt s někým koho máme rádi (koho skutečně máme rádi, ne koho bychom „měli mít rádi“). A pobýt s ním trošku jinak, vnést si do života něco extra.. Což takhle otevřít ve své hlavičce šuplík „Nenaplněná a odsunutá (na dobu až „budu mít čas“) přání“. Naše Přání!
Zpět k dnešnímu dni: Den dětí. Jak je krásný! Pohleďte na jakékoliv malé dítě a v jejich očích spatříte jakési vznešené nadšení, jakousi zdravou samozřejmost, nespoutané štěstí, jež v nich probouzí právě tento den. Dítě bere za samozřejmost, když dostává lásku – vždyť co jiného?! Dítě se těší a těší a až přijde ten 1. červen, vybuchne v něm čistá radost a spokojenost. Uvnitř se usměje a procítí ono „mají mě rádi“.
Den dětí! Kdo je ale dítě? A kdo ne? No ano, určitě ti malinkatí, špunti, ale i ti oprsklejší větší, ano i ti větší – „puberťáci“, nejoprsklejší, nejjizlivější, ti jsou všichni ještě děti. Ale co vysokoškoláci, o pár let starší – ti už snad děti nejsou? A copak ta vrásčitá babička vedle ve vchodu a co váš mrzutý partner/šéf/příbuzný/spolubydlící/ to nejsou děti?
Což takhle právě dnes jít za někým a obejmout ho. Ttřeba mu dát jarní kytičku, či pár hřejivých slov, a popřát mu vše … k jeho Dni. Ano! A až opadne počáteční vlna překvapení, pak spatříte v jeho očích jiskérku dítěte. Uvidíte v něm dítě! Toho kloučka, či holčičku , jež se v něm schoval/a pod rouškou tak zvané dospělosti.
Je den dětí. Den radosti a lásky, otevřenosti a upřímnosti.
Svátek náš všech, všichni jsme něčí děti, tak si jej „oslavme“, splňme si své přáníčko a třeba… třeba si pak udělejme svátek z každého dne…