Ilja Iljič Oblomov (aneb Ivan Trojan) je šlechtic, ne tak proslulý a žádaný, ale se zajištěným živobytím, mající daleko na východě své dvě vesničky (Oblomovku), z nichž mu pravidelně chodí důchod do Petrohradu, kde žije se svým sluhou Zacharem Trofimyčem (Igor Chmela), jenž znuděn snad ještě více než jeho pán mu slouží od raného dětství. Oblomov žijící ve vzdušných palácích, zcela opomíjející praktický život, tráví drtivou většinu času doma v posteli. Andrej Karlyč Štolc (Martin Myšička), původem němec, přítel ze studentských let, jej čas od času navštíví a naléhá na něj, aby začal cestovat, bavit se – žít.
Bylo by namístě vyložit onu myšlenku, která objímá celý Gončarův román a jež přetrvala až do dnes. Oblomov, zastupujíc většinu zajištěných rusů své doby, je neschopen učinit cokoliv užitečného, ba dokonce neschopen učinit cokoliv. Nemá k tomu totiž důvody. A ačkoliv jej později tíží pocity nabádající ho k tomu, aby změnil způsob svého života, nenalézá potřebných sil. Především se mu však váha jeho argumentů zdá natolik těžká, že se opíjí nadále svým sladkým nic neděláním. Pod zdánlivou leností se však skrývá nenacházení smyslu v praktickém životě. Oblomov pozorně sleduje ostatní lidi, jež jej navštěvují, a svůj postoj si neustále utvrzuje, ba prohlubuje. Dalo by se vyvodit, že Oblomov ztratil a nenachází smysl života, pouze přežíva, den za dnem a ospravedlňuje se svojí duševní prací. Plánuje si totiž budoucnost, svůj návrat na statek, jeho následovný rozkvět…
Dejvické divadlo patří k těm, jak je s oblibou nazývám- komornějším. Nejenom svojí velikostí (jsou totiž náramně útulná a tak jakoby domácká) a svojí nedostupností (lístky jsou pravidelně dopředu vyprodávány), ale také kvalitou, jak hereckou, tak i způsobem zadaptování hry a zachování jejího smyslu.
Na první pohled baví diváka svojí „divadelčností“ Ivan Trojan (tedy Oblomov) a Jiří Macháček (Alexej Nikolajevič Alexejev). Celou hru prolínají momenty ticha, vyhrocené chvíle, v nichž herci dívající se navzájem na sebe dosahují nasazení koruny té danné situace. Zejména pak tito dva herci hrají už jenom pouhou řečí těla, jednotlivou grimasou, gestem, náznakem. Stane se pak, že ve chvíli, kdy se na jedné straně jeviště odehrává hlavní děj, na druhé straně strhne pozornost publika Jiří Macháček a zcela odvede zraky diváků od hlavní zápletky.
Bylo by ale mou chybou, vyzdvihovat jednu část herců nad druhé, neboť takový Igor Chmela (Zachar), ztvárňující pesimistického a vychytralého sluhu, taktéž hraje více svými pohyby, než mluveným slovem. Skvělé výkony podali i David Novotný (Michej Andrejič Tarantěv) zas v roli vlezlého, výstředního a snaživého výhodáře; Martin Myšička (Štolc) zcestovalého, nadšeného, kulturního obchodníka, nejlepšího a snad jediného opravdového Oblomovova přítele; Lenka Krobotová (Olga) mladou, vzdělanou, zpočátku citově odměřenou intelektuálku zamilující se do Oblomova; Jana Holcová (Anisja) podrobenou a povahově nevýraznou Oblomovu služku, jež se zamiluje do Zachara, který ji neúprosně odmítá; či Denisa Nová (Agafja) Tarantěvovu sestru, podobně tak ziskuchtivou nájemnici domu, do něhož je Oblomov nucen se později přestěhovat.
Jednotlivé herecké výkony, jež se překonávají navzájem, jsou tím nejlepším prostředkem, jak vystihnout divadelním způsobem bravůrnost Gončarova psychologického prokreslení všech postav. Herci tedy nestruhují pozornost samovolně či snad pro bezděčně, nýbrž zrcadlí v sobě typy různých ruských osobností z 19. století.
Onu oblomovštinu divák tak prožívá, cítí s jednotlivými herci a snad i dochází k pochopení Oblomovovi bezradnosti, jeho bezmoci vyburcovat v sobě vůli i nechuti zapojit se do společenského života, zároveň také jeho vědomí své znuděnosti a jeho chvílemi nešťastnou a chvílemi hrdou bezvýchodnost.
Gončarovův román je tím lákavější, čím více lidí se dneska pozastavuje a uvažuje, zda to, co dělá, je skutečně to, co by chtěl dělat, z čeho je šťastný, zda „to“, je smysluplný a když ne tedy to, tak „co“ jiného?
Oblomovo jako dílo by se dalo celkově zhodnotit jako tragikomedie. Ano, divák se po celou dobu překrásně baví, smích se mu dere z břicha a nemůže, nemůže ustat… na konci si ale uvědomí zoufalství, jež se kdesi hluboko pod tím vším chováním, slovy i humorem schovává a poněkud zesmutní. A pokud tento smutek v něm vyvolá otázky a zamyslí se či počne zpytovat své svědomí, pak je tento Oblomov vskutku tím, co nazýváme uměním.
Překlad: Prokop Voskovec, scéna a kostýmy: Martin Chocholoušek, Hudba: Matěj Kroupa a Pavel Rejholec, dramaturgie: Eva Suková, adaptace a režie: Miroslav Krobot. Hraji: Ivan Trojan, Martin Myšička, David Novotný, Jiří Macháček j.h., Igor Chmela j.h., Lenka Krobotová, Jana Holcová / Tatiana Vilhelmová, Denisa Nová j.h.