Podtitul knihy Drama těžkého křižníku Indianapolis napovídá, že jde především o drama posádky a kapitána lodi. V době, kdy byl spuštěn na vodu, 10. ledna 1933, se stal oblíbeným křižníkem prezidenta F. D. Roosevelta, jenž jej téměř doslova používal jako svoji výletní loď. S počátkem války se stává poslání křižníku zajímavější. Brzy byl nasazen v oblasti jižního Tichomoří, kde měl chránit americké konvoje proti japonské expanzi.
Dne 5. prosince 1941 Indianapolis dostává rozkaz, aby během hodiny opustil Pearl Harbor. O dva dny později přístav napadlo japonské letectvo. V této souvislosti se autor zmiňuje o hypotéze, kterou vyslovilo již několik historiků, že ve velení amerických ozbrojených sil někdo věděl, co se má přihodit. Následují popisy válečných akcí, jichž se Indianapolis účastnil. Asi nejdůležitější úkol splnil těžký křižník pouze několik dnů před svým zánikem – odvezl na ostrov Tinian součásti atomové bomby. Zde dostal kapitán Charles B. McVay III. rozkaz odplout na ostrov Guam.
V téhle části knihy nás autor seznamuje s vojenským životopisem Močicura Hašimoty, velitele ponorky, jež měla na svědomí potopení křižníku Indianapolis. Autor popisuje akce japonského ponorkového loďstva bezprostředně předcházející útoku na křižník. Akce, o nichž američtí námořní zpravodajci věděli, a přesto dané informace kapitánovi Indianapolisu neposkytli.
Trágedie křižníku se začíná odvíjet na ostrově Guam. Je až neuvěřitelné, jaká nedbalost a šlendrián vládly na velitelství Tichomořského námořnictva. Právě lidský faktor zavinil utrpení posádky lodi Indianapolis.
Křižník odplouvá na ostrov Leyte s nedostatečnými informacemi a bez podpory torpédoborců. Patnáct minut po půlnoci z 29. na 30. července 1945 se křižník otřásl explozí prvního torpéda. Do potopení zbývalo dvanáct minut. Následuje popis situace na potápějícím se křižníku z výpovědí přeživších námořníků. Již nikdy se nezjistí, kolik námořníků přežilo potopení křižníku. Odhaduje se, že již první noc nepřežilo 50 – 100 trosečníků. Pak přišly okamžiky hrůzy – žraloci. K tomu problémy s kapokovými záchrannými vestami, které po 48 hodinách začaly vlhnout a stahovaly trosečníky pod vodu. Hlad a žízeň. Žízeň způsobuje šílenství, kdy se trosečníci navzájem napadají s úmyslem zabít se navzájem. A pomoc stále nepřichází.
I když měl křižník již dávno kotvit v přístavu na Leyte, vůbec nikomu nechyběl, nikdo se po něm nesháněl. Nad hlavami trosečníků přelétávala letadla, ovšem ve velkých výškách. Při pozdějším vyšetřování se rovněž zjišťovalo, proč žádná loď nereagovala na nouzové volání Indianapolisu. Proslýchalo se, že zpráva byla zachycena, ale při oficiálních výsleších bylo vše popřeno.
Teprve 2. srpna trosečníky zcela náhodně objevil velitel bombardéru Wilbur C. Gwinn. Po půlnoci z 2. na 3. srpna zachránili první trosečníky. Okamžitě začalo vyšetřování všech souvislostí. Vojenskému námořnictvu bylo brzy jasné, že vinu nese velitelství námořní oblasti Tichomoří. To ovšem námořnictvo nemohlo přiznat, natož vzápětí po vítězství ve válce. Někdo musel být obětován a za oběť si vybrali kapitána lodi Indianapolis. Na scénu nastupuje americká „spravedlnost“ pouze pro vyvolené. Žalobci jdou dokonce tak daleko, že k soudu do USA přivezli velitele japonské ponorky Močicuru Hašimota. Odehrává se nechutné divadlo, jež vrcholí obviněním kapitána Charlese McVaye III. Aby učinil soud zadost svému svědomí, udělil kapitánovi vzápětí milost.
Teprve v roce 1996 přichází na scénu jedenáctiletý žák z Pensacoly, Hunter Scott, aby očistil jméno kapitána McVaye. Setkává se s dnes již sedmdesátiletými a osmdesátiletými trosečníky z lodi Indianapolis a žádají o přešetření záležitosti kapitána McVaye. Dne 30. října 2000 podepsal Bill Clinton zákon, jímž orgány zákonodárné a výkonné moci vyjádřily svůj názor: kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva.
Vynikající kniha napsaná strhujícím stylem s mapkami a dobovými fotografiemi. Rozhodně by neměla chybět v knihovně čtenářů literatury faktu.