Když sledujete nějakého člověka pravidelně a pozorně, může se stát, že ho tak trochu prokouknete, poznáte a také nasajete trochu (či více) jeho osobitosti. Názory, které řekne, anebo jsou cítit jen jaksi „ve vzduchu“, grimasy i lehké náznaky těla, se stávají při takovém dlouhodobějším sledování evidentní. A vás buď rozčilují, anebo vás inspirují. Každopádně toto poznání Jana Krause se umocní, čtete-li za sebou jeho komentáře a reakce, jež psával týden co týden. A takové „poznání Jana Krause“ považuji pro Čecha za nanejvýš podnětné, neboť tím jaksi může vypozorovat, upřímnost, sebevědomí a svobodu, která z něj přímo čiší.
Nakonec, když si tak pročítáte s čím vším se týden po týdnu setkával Jan Kraus na poli politickém, společenském i světovém, připomenete si, co vlastně nám ty poslední roky daly, či vzaly. Podniknete tak krátký výlet do naší nejbližší historie. A nutno říci, že takovýchto výletů podnikáme poměrně málo, čímž nám uniká spousta těch souvislostí, jež zejména v politice hrají klíčovou roli. Osobní i celo-společenské události, problémy a otázky nazírané z úhlu pohledu Jana Krause se stávají náhle úplně jinými. Ne, že by se na ně díval s přivřenýma očima či skrz růžové brýle, ale spíše si uvědomuje své názory, jak to vidí on. A dle toho také jedná - jakožto rovnocenná bytost, schopná diskutovat s kýmkoliv a o čemkoliv. Možná zjistí, že pravda byla trošku někde jinde, avšak od toho tady přece je, aby ji, zmýlí-li se, našel.
Jan Kraus se nenechává nikým ovlivnit, ne z tvrdohlavosti, zarputilosti či zášti, naopak ze zcela prostého důvodu: ten jiný názor se mu zdá být neúplným, snad trochu hloupým či směřujícím do nikam - každopádně se s ním nemůže ztotožnit. A tak na něj reaguje, polemizuje s jeho autorem a hlavně předkládá ten svůj způsob řešení dané otázky. Způsob nanejvýš osobitý a odlišný. Často se stává, že s jeho způsobem tiše souhlasím, a v těch případech, kdy naopak ne, mi jeho způsob otvírá nové cesty, na nichž naleznu svou odpověď já.
Zatím píši spíše o Janu Krausovi než o jeho knížce, avšak i to má svou příčinu. Začteme-li se, nedostáváme se do nového literárního světa, naopak nahlédneme do hlubin osobnosti Jana Krause (chcete-li, do jeho světa). V čem ale tkví jeho odlišnost? Snad v tom, že lehce vypoví, co si myslí? V tom, že jeho myšlení neparalyzují žádné strachy, vyumělkovaná pravidla a další překážky? Každopádně ale pro to, že nic neříkat a zároveň nic nedělat, nechat za sebe rozhodovat a žít ostatní a pak v skrytu nadávat, či tiše trpět, se mi zdá trochu zdlouhavějším a útrpnějším řešením života. Neboť: „Když přísloví říká: Činy, ne slova!, pojďme si začít užívat aspoň svobody slova. Třeba nám přinese i činy.“ (s. 247)
Když jsem napsal, že Krausovo „Tak to vidím já“ je nanejvýš podnětné pro Čecha, měl jsem tím na mysli onu českou lhostejnost, bezmocnost a nedostatek sebevědomí. Snad jakoby těch patnáct let nestačilo k tomu, abychom se probudili z komunistického spánku? Nebo je to tím, že onen dlouho očekávaný dar svobody a názorové plurality, získaný před oněma patnácti lety, ještě neznamená naši vnitřní obrodu? Naučili jsme se zacházet se svobodou? Jestli však ne, musím souhlasit s Janem Krausem, že: „Není nic strašnějšího než zlověstné mlčenlivé přihlížení se střádáním zášti a nenávisti.“ (s. 129)
Nuže Krausova slova a myšlenky vyvolávají reakce, mnohdy velmi silné. To je jeden z důvodů, proč čtení jeho úvah a komentářů mě tolik láká. A vskutku pak zůstává pravdou: „Na Vás je: líbí - nelíbí.“ (s. 6) Úsměvů na vaší tváří vyvolá knížka víc než dost. Možná se i občas zastydíte, když se do vás svojí ironií Jan Krasu trefí (třeba vás to, ale přiměje k tomu, zbavit se toho „terče“, jenž na vás tkví).
Pro milovníky Krausova světa: připravuje se na září 2005 vydání pokračování „Tak to vidím já: podruhé“.